30 Cdo 1225/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Petrou Daleckou, advokátkou se sídlem ve
Zlíně, Zarámí 4077, proti žalované obchodní společnosti E.ON Energie a.s., se
sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo
organizace 26078201, zastoupené Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Helénská 4, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 C 117/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č.j. 1 Co 114/2012-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. března 2012, č.j. 11 C
117/2011-72, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném omluvy ve
znění: „Vážený pane L. M., tímto se Vám omlouváme za to, že jsme o Vás dne 17.
8. 2010 svým podáním učiněným prostřednictvím své právní zástupkyně JUDr. S. S.
a doručeným Okresnímu soudu ve Zlíně 19.8.2010 nepravdivě tvrdili, že jste
nevrátil podepsaný výtisk smlouvy o dodávce elektřiny. Tímto svým výrokem jsme
porušili právo na ochranu osobnosti. Za E.ON Energie a.s., Ing. M. Š., předseda
představenstva a Mgr. J. Š., místopředseda představenstva“. Současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2012, č.j. 1
Co 114/2012-114, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně, že
nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do osobnostních práv žalobce.
Vytýkaný výrok byl učiněn žalovanou v rámci její procesní obrany v soudním
řízení. Odvolací soud uvedl, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv
fyzické osoby není dána, pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou
povinnost či využívá zákonného oprávnění, a současně nejde o vybočení z plnění
této povinnosti nebo z využití oprávnění (exces).
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni žalobce dne 13. listopadu
2012 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 10. ledna 2013 dovolání
doplněné podáním ze dne 2. dubna 2013. Přístupnost dovolání dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvody uvádí, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Žalobce tvrdí, že
prokázal, že žalovaná v řízení u Okresního soudu ve Zlíně uvedla nepravdivé
tvrzení o žalobci a že toto tvrzení je objektivně způsobilé vyvolat
nemajetkovou újmu na osobnostních právech žalobce, zejména bylo způsobilé
přivodit pro žalobce negativní dopad na nahlížení ostatních zúčastněných osob v
řízení na jeho osobu. Žalobce spatřuje otázku zásadního právního významu v tom,
že v daném případě jde o posouzení otázky, zda jednání účastníka soudního
řízení v rámci uplatňování jeho procesních práv vykazuje znaky protiprávního
jednání a je tedy neoprávněným zásahem do osobnostních práv za situace, že je
jednoznačně prokázáno a objektivně zjištěno, že tento účastník řízení uvádí
nepravdivé tvrzení o druhém účastníkovi řízení, tedy lže a zda současně je
takové jednání způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu - snížení cti a důstojnosti-
fyzické osoby. Dále žalobce namítá, že řízení je stiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se žalobce nemohl řádně vyjádřit k
zaslanému vyjádření ze strany žalované. V tomto případě jde o právní posouzení
otázky, zda jsou soudy povinny v rámci respektování práva osoby na spravedlivý
proces zasílat účastníkům řízení listiny o úkonech jednotlivých účastníků
řízení, popř. zda jsou povinny informovat účastníky řízení o provedených
úkonech a záznamech v soudním spisu. K tomu odkazuje na rozsudek ESLP ve
Štrasburku ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní proti České republice
č. 61811/00.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze není přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Dovolatel především
nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
(tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze,
neboť podle § 237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. nepřihlíží.
Polemizuje-li pak dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci
odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.), zda jednání účastníka soudního řízení v rámci uplatňování jeho
procesních práv vykazuje znaky protiprávního jednání a je tedy neoprávněným
zásahem do osobnostních práv, pak Nejvyšší soud ČR připomíná, že k této
problematice se vyjádřil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti
zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením,
popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 násl. obč. zák.), sp.
zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že došlo-li k zásahu
do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp.
povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona
povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta
jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde
o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu
dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je
třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a
dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností,
plní. Protože odvolací soud z těchto kritérií vycházel, pak jeho závěr o
nezpůsobilosti zásahu do osobnostních práv žalobce je možno hodnotit jako
opodstatněný a souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dané rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. považováno za rozhodnutí zásadního právního významu, proti němuž
by bylo přípustné dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty
první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř., když
dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalované v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu