I. Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. II. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků. III. Ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat), může tak dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto bez dalšího neplatí, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu ústavně zaručeného práva.
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv
fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před
příslušným orgánem (§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů
Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky
podle čl. 33 odst. 1 písm. b) Jednacího řádu Nejvyššího soudu ČR (dále jen
„Jednací řád“) předložil kolegiu návrh na zaujetí stanoviska ve smyslu § 21
odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
soudech a soudcích“) a čl. 32 Jednacího řádu ve věcech vyloučení neoprávněnosti
zásahu do osobnostních práv v souvislosti se soudním řízením (při poskytování
účastnické, svědecké výpovědi i jinak sdělené skutečnosti) popřípadě při jiném
řízení před příslušným orgánem. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího
soudu ČR zaujalo následující stanovisko:
I. Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených
oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k
němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém
řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci,
apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či
právnická), jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a
povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za
nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených
práv, resp. povinností, plní.
II. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je
zejména (např.) křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §
345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona
č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek
podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších změn a doplňků.
III. Ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám
nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s
žádostmi, návrhy a stížnostmi; petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ
svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah
petice reagovat), může tak dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je
právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod). Proto bez dalšího neplatí, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do
osobnostních práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice,
jakožto výrazu ústavně zaručeného práva.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. stanoví, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
V určitých případech však o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby
nepůjde, a to ani tehdy, pokud by se zásah jako odporující objektivnímu právu
zdánlivě jevil. Hovoří se o okolnostech vylučujících neoprávněnost, resp. o
okolnostech, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby
ospravedlňují. V tomto směru zůstává na původci zásahu, aby prokázal, že k
zásahu došlo po právu, tj., že je dána okolnost, která neoprávněnost
(protiprávnost) zásahu vylučuje.
Okolnosti, které mají tyto právní následky a jež vycházejí z hodnocení
závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů
dotčené fyzické osoby na straně jedné a zvláštních veřejných zájmů na straně
druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným
osobnostním právem vylučují konkrétně tyto okolnosti, když:
a) dotčená fyzická osoba k zásahu do své osobnosti, resp. do jednotlivých
hodnot, tvořící její osobnost v její fyzické a morální jednotě (integritě),
svolila, nebo
b) je zásah s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této
kategorie spadají tzv. zákonné licence, které jsou výslovně zakotveny v § 12
odst. 2 a 3 obč. zák. nebo např. v § 67 a násl. tr. řádu, v § 23 odst. 3 a 4, §
24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, v
čl. 6,7,8,26 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně – č. 96/2001 Sb.m.s., §
191a a násl. o.s.ř., apod. V těchto případech (pokud nejsou překročeny zákonem
stanovené meze) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých
fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější,
významnější a funkčně vyšší veřejný zájem, odůvodněný naléhavými sociálními
potřebami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné,
c) k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného
zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá
zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněn a zvláštním veřejným zájmem jak
na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění
právních povinností uložených zákonem. Jde zejména o výkon práva kritiky (čl.
17 Listiny základních práv a svobod), o obecnou svépomoc (§ 6 obč.zák.), o
odvracení škody (§ 417 obč. zák.), o nutnou obranu a krajní nouzi(§ 418 odst. 1
obč. zák.), o výkon práv účastníků řízení (v řízení soudním nebo správním před
povolanými orgány s rozhodovací mocí), jakož i výkon povinnosti svědecké a
znalecké (pokud jsou odůvodněny předmětem věci), o výkon činnosti advokáta v
rámci hájení oprávněných zájmů svého mandanta, resp.klienta, o výkon
rozhodovací činnosti státních orgánů (Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana
Osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004).
I.
Soudy, rozhodující agendu ochrany osobnosti, v převážné většině případů
vycházejí ze zásady, podle níž, došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci
výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem
příslušných orgánů v řízení k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka,
resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na
základě udělené plné moci, apod.), většinou nejde o zásah neoprávněný, pokud
osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto
stanovených práv a povinností (např. ve věci Krajského soudu v Ostravě sp.zn.
23 C 31/2004, ve věci Krajského sodu v Hradci Králové sp.zn. 16 C 122/2003, ve
věci Krajského soudu v Brně sp.zn. 24 C 67/2005 nebo ve věci Městského soudu v
Praze sp.zn. 32 C 158/2005, resp. 34 C 113/2003, apod.). Přes tuto skutečnost
však někdy dochází k jistému zjednodušení při vlastní úvaze, zda zásah do
osobnostní sféry fyzické osoby měl v konkrétním případě charakter zásahu
oprávněného či neoprávněného.
Tak například ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 4/98
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, v odůvodnění svého rozsudku ze dne 19.
září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616 mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o použití
zásahové jednotky, stejně jako zadržení podezřelé osoby zásahovou jednotkou, je
výkonem práva (resp. povinnosti). Soudu v občanském soudním řízení přísluší
hodnotit pouze to, zda při výkonu práva (resp. zákonem uložené povinnosti)
nedošlo ze strany orgánů žalované k porušení příslušných ustanovení zákona č.
283/1991 Sb., o Policii ČR (nahrazen zákonem č. 273/2008 Sb., o policii České
republiky), t.j. zda při rozhodnutí o použití zásahové jednotky a při zásahu
samotném bylo postupováno podle zákona. (V této souvislosti odkázal na usnesení
Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 237/03). Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§
10a o.s.ř.) však v rozsudku ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 478/2007 – 635,
konstatoval, že výklad ustanovení § 13 o.z. odvolacím soudem je (přesto)
neopodstatněně restriktivní. Připomněl, že podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva mohou i orgány činné v trestním řízení nepřípustně zasáhnout
do osobnostních práv fyzických osob způsobem opravňujícím poškozeného např.
podat úspěšně žalobu proti státu (srovnej např. nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 15. listopadu 2006, sp.zn. I ÚS 310/05). Dosavadní řízení
nevyloučilo možný závěr, že popisovaný zásah vůči žalobci nebyl prost řady
nedopatření, resp., že šlo o postup v zásadě neprofesionální (o čemž může
vypovídat úvaha Krajského státního zástupce Středočeského kraje ze dne 20.
května 1996, zn.: KZv 209/95). V případě, že by byl prokázán postup takového
charakteru, nebylo by jej možno hodnotit jako jsoucí v souladu s výkonem
zákonných oprávnění, resp. povinností státním orgánem, a tudíž jako zásah do
osobnosti fyzické osoby, který by byl oprávněný.
Obdobně na tuto zásadu Nejvyšší soud ČR poukázal ve svém usnesení ze dne 31.
ledna 2007, č.j. 30 Cdo 3543/2006-160 (věc Krajského soudu v Hradci Králové
sp.zn. 16 C 105/2002), když mimo jiné uvedl, že podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva je třeba posuzovat sporná vyjádření (např. orgánů
činných v trestním řízení) v jejich kontextu a zejména se zřetelem k funkci,
kterou rozhodnutí (resp. jiné opatření), v němž se sporná vyjádření nacházejí,
plní (srovnej např. rozsudek Daktaras proti Litvě ze dne 10. října 2000,
stížnost č. 42095/98, odst. 44). Dovolací soud připomněl, že tento kontext bylo
třeba brát v úvahu i v souzeném případě, jak správně fakticky učinil i odvolací
soud. Dovolatelem namítanou pasáž obžaloby státního zástupce je třeba chápat
právě v kontextu vysvětlení důvodů a okolností hodnocení osoby obviněného
(žalobce). Nebylo proto možno dovodit, že by tak do osobnostních práv žalobce
bývalo bylo zasaženo neoprávněně.
(Je třeba připomenout, že soudy předložené spisy se týkaly věcí, v nichž byla
žaloba podána před účinností novely zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou výkonem veřejné moci, provedené zákonem č. 160/2006 Sb.;
závěry obsažené v právní větě však přiměřeně dopadají i na spory podle § 31a
citovaného zákona; abstrahováno je též např. od sporů podle § 315 zákoníku
práce).
Pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné např. i při posuzování
otázky, zda např. účastník řízení slyšený před soudem v této souvislosti
eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda je možno zásah do
práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho výpovědi,
možno ještě klasifikovat jako oprávněný.
Například ve věci Krajského soudu v Plzni sp.zn. 19 C 14/2005 Nejvyšší soud ČR
v rozsudku ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 1404/2006-74 mimo jiné uvedl, že
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 9. srpna 2005, č.j. 1
Co 217/2005-40 blíže nevysvětlil, proč podle jeho názoru šlo v daném případě o
exces žalované při její účastnické výpovědi. Dovolací soud připomněl skutečnost
(z níž vycházel i soud prvního stupně), že z protokolu o jednání v řízení o
úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti vyplývá, že jednání bylo
zaměřeno na zjištění okolností vztahů rodičů, stejně jako dalších rodinných
příslušníků. Toto jednání před soudem bylo zúčastněnými osobami pojato
emotivně, o čem svědčily i žalovanou pronesené výrazy na adresu žalobkyně.
Odvolací soud současně nedocenil (přes zmínku v odůvodnění rozhodnutí) ani
skutečnost zřetelně vyplývající z protokolu o zmíněném jednání u Okresního
soudu v Rokycanech, že sporem dotčený výrok žalovaná při výpovědi pronesla,
když popisovala vztahy k žalobkyni, resp. konkrétní událost, která měla tyto
vztahy ozřejmit (ztráta ručníků, resp. plyšového zvířete).
II.
Za zřetelné vybočením z práv a povinností (exces) v soudním řízení je správně
považováno, pokud se osoba, která zasáhla do osobnostní sféry fyzické osoby,
dopustila křivého obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345
trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivé výpovědi (§ 175 trestního zákona č.
140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupku
podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších změn a doplňků.
Ve věci Krajského soudu v Brně sp.zn. 24 C 43/2001 Vrchní soud v Olomouci v
rozsudku ze dne 4. ledna 2006, č.j. 1 Co 176/2005-75 přiléhavě uvedl, že plnění
zákonné povinnosti je i výpověď účastníka v řízení před soudem. Vybočením z
plnění zákonné povinnosti a z využití zákonného oprávnění při účastnické
výpovědi v řízení před soudem je jakékoliv počínání, které přes řádné poučení
soudem ve smyslu ustanovení § 131 o.s.ř. a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s
předmětem výslechu a předmětem řízení. Je jím i uvedení údajů a úsudků, za
jejichž vyslovení byl účastník pravomocně uznán příslušným orgánem vinným ze
spáchání trestného činu či přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.
III.
V nálezu ze dne 2.2.1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 17, str. 113 a násl., Ústavní soud
konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na
ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné
úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem
každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před
právem druhým. Je jejich úkolem, aby na základě konkrétních okolností daného
případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje
takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti či je
situaci přiměřený.
To platí i při výkonu petičního práva, zaručeného v článku 18 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod; jestliže ve věcech veřejného nebo jiného
společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní
orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi, představuje
petice zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s
povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat), pak i zde může dojít
ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti
(čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Proto bez dalšího neplatí, že „vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních
práv“ je dáno již tím, že „zásah“ byl vyjádřen obsahem petice, jakožto výrazu
ústavně zaručeného práva (věc Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 11
C 49/2003).