30 Cdo 478/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – M. v. ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce F. H.,
zastoupeného advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 36 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co
191/2006-616, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č.j. 36 C
4/98-226, byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové
újmy částku 300.000,- Kč, zatímco v částce 29,700.000,- Kč byla žaloba
zamítnuta. Žalované bylo současně uloženo uveřejnit ve vyjmenovaných
sdělovacích prostředcích omluvu
a tu zaslat i žalobci. Žaloba byla též zamítnuta v konkrétních pasážích
požadované omluvy a dále v části, aby omluva byla uveřejněna i v deníku M.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. února 2000 pod sp.zn.
1 Co 71/99 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích změnil a
žalobu v této části zamítl. Ve zbývajících zamítavých výrocích rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 9. května 2001, č.j. 28 Cdo 393/2001-371. Dovolací soud vytkl zejména
to, že
za situace, kdy se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných
soudem prvního stupně, neopakoval, resp. nedoplnil důkazy provedené tímto
soudem. Pokud jde o právní posouzení věci, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací
soud sice správně poukázal na ustanovení § 42a odst. 2 a § 42b odst. 1 zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ale nezabýval se zevrubněji
aplikací uvedených ustanovení na projednávanou věc, resp. výkladem těchto
ustanovení z hlediska, zda tu neoprávněným zásahem bylo či nebylo dotčeno právo
na ochranu osobnosti, života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož
i soukromí a jména fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“). Rovněž řízení před soudem prvního stupně trpělo
podle názoru Nejvyššího soudu procesními vadami, když zejména nebyly provedeny
některé důkazy navrhované žalobcem, jako výslech svědků A. H., O. a L. S.
Poté rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č.j. 36 C
4/98-401, bylo opět uloženo výrokem I. žalované zaplatit žalobci 300.000,- Kč
(v částce 29,700.000,- Kč žaloba zamítnuta). Výrokem II. byla žalované uložena
povinnost zveřejnit v denících B., P., B. d., P. d. a M. omluvu a tuto omluvu
zaslat i Č. t. k. a žalobci.
Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem svědků, věc posoudil
podle ustanovení § 11 a § 13 o.z., přičemž vyšel ze zjištění, že na základě
oznámení o znásilnění dne 8. prosince 1995 rozhodla Policie ČR v R. o zadržení
žalobce jako pachatele oznámeného trestného činu. Při zásahu provedeném dne 9.
prosince 2005 zásahovou jednotkou na pozemku žalobce došlo ke střelbě, při níž
žalobce utrpěl řadu závažných zranění. Trestní stíhání žalobce pro podezření z
trestného činu znásilnění však bylo zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že
policie provedla zadržení nezodpovědně, bez důsledného zjištění pohybu dalších
osob. Při zásahu byl ohrožen život nejen žalobce, ale i ostatních osob
zdržujících se v domě. Zásah byl nepřiměřený, v rozporu se zájmy žalobce. Byla
jím porušena jeho osobnostní práva chráněná Ústavou a Listinou základních práv
a svobod. Neoprávněným zásahem do cti
a jména žalobce bylo též poskytnutí informací o žalobci médiím pracovníky
žalované
a nepřijetí následných opatření po zastavení trestního stíhání žalobce. Tomu
proto odpovídal nárok žalobce na poskytnutí široce pojaté omluvy. Při současném
zjištění značné míry snížení vážnosti žalobce ve společnosti, mu soud přiznal
náhradu nemajetkové újmy v uvedené výši.
Vrchní soud v Praze poté, co dále doplnil dokazování, rozsudkem ze dne
27. listopadu 2003, č.j. 1 Co 85/2002-542, rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná
zaplatila žalobci 300.000,-Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných
denících a současně zaslala Č. t. k. omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby
omluvu zaslala přímo též žalobci. V napadených zamítavých výrocích ve věci samé
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.
listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 1957/2004-590, uvedený rozsudek, pokud jím byly
změněny vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně, a pokud jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil, a věc
vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle úpravy obsažené v
občanském soudním řádu platné před účinností zák. č. 30/2000 Sb., ač měl
vycházet ze znění tohoto předpisu účinného od 1. ledna 2001. Tím odvolací soud
zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616,
rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé
tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,- Kč a aby
žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala Č. t. k.
omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci.
Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §
13 o.z. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z.,
který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva
porušit, popřípadě ohrozit. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a shodně
podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí
ústavního pořádku České republiky, slouží státní moc všem občanům a lze ji
uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Výkon
státní moci musí respektovat základní práva
a svobody zaručené dle čl. 3 odst. 1 Listiny všem bez rozdílu pohlaví, rasy,
barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,
národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Lze jej omezit podle čl. 4 odst.
2 Listiny základních práv a svobod jen
za podmínek jí stanovených a toliko zákonem, za splnění předpokladu, že zákonná
omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které
splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny) a za podmínky, že při
používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a
taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Z uvedeného je třeba dovodit, že důvodem
vylučujícím neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti je okolnost, že
k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných veřejných zájmů při výkonu
zákonem uložené právní povinnosti, když i v takovém případě je třeba dbát
principu společenské přiměřenosti. Požadavek nutnosti zásahu musí zahrnovat
podmínku, aby ten, kdo do osobnostních práv takto zasahuje, jednal v dobré víře.
Rozhodnutí o použití zásahové jednotky, stejně jako zadržení podezřelé osoby
zásahovou jednotkou, je podle názoru odvolacího soudu výkonem práva. Soudu v
občanském soudním řízení přísluší hodnotit pouze to, zda při výkonu práva
(resp. zákonem uložené povinnosti) nedošlo ze strany orgánů žalované k porušení
příslušných ustanovení zákona č. 238/1991 Sb., o Policii ČR, t.j. zda při
rozhodnutí
o použití zásahové jednotky a při zásahu samotném bylo postupováno podle
zákona.
(V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 237/03).
Důkazní břemeno k prokázání tvrzené protiprávnosti zásahu pak spočívalo na
žalobci.
Odvolací soud zjistil z obsahu spisu Policie České republiky, že o použití
zásahové jednotky bylo rozhodnuto orgánem k tomu oprávněným. Součástí zjištění
byla i lékařská zpráva o gynekologickém vyšetření oznamovatelky trestného činu
znásilnění, jejíž znění neodůvodňovalo závěr (učiněný soudem prvního stupně),
že z ní „jednoznačně vyplývá, že ke znásilnění nedošlo.“ Podle názoru
odvolacího soudu bylo pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti rozhodnutí o
použití zásahové jednotky
k zadržení žalobce podstatné, zda policie postupovala podle uvedeného zákona, a
zda
o tom rozhodl orgán k tomuto rozhodnutí oprávněný. Určující též je, zda
existovalo důvodné podezření, že jde o pachatele zvlášť závažného úmyslného
trestného činu. Žalobce v řízení neprokázal, že by žalovaná jednala v rozporu
se zákonem, přičemž soudu v řízení o ochranu osobnosti nepřísluší hodnotit, jak
si orgány policie jednotlivé důkazy o tom, že je zde důvodné podezření ze
spáchání trestného činu a kdo je z jeho spáchání důvodně podezřelým,
vyhodnotily, neboť to přísluší výlučně orgánům činným v trestním řízení.
Při posouzení vlastního zásahu ze dne 9. prosince 1995, odvolací soud
po doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně.
Žalobce neprokázal, že při zákroku směřujícímu k jeho zadržení, došlo k
porušení právních předpisů, a tím k neoprávněnému (zákonem nedovolenému) zásahu
do jeho osobnostních práv.
Pokud byla předmětem úvah odvolacího soudu žalobou tvrzená odpovědnost žalované
za šíření informací v periodickém tisku o žalobci a o jeho zadržení, pak
odvolací soud dovodil, že informace poskytnuté pracovníky žalované médiím byly
v době uveřejnění pravdivé a nelze v nich spatřovat překročení obecně
uznávaných pravidel slušnosti a zvyklostí při podávání informací o trestné
činnosti a práci Policie. Ani v této souvislosti proto nelze dovodit
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce žalovanou.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalobce 24. října 2006
a téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7. prosince 2006 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o.s.ř. Domnívá se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel má zato, že byly překročeny meze dané ustanovením § 118b o.s.ř., když
odvolací soud zejména provedl důkazy, které nebyly navrženy před skončením
prvního jednání před soudem prvního stupně a prováděl důkazy v rozporu se
zásadami vymezenými v ustanovení § 126 odst. 3 o.s.ř. (když nebyly připuštěny
důkazy, které navrhoval žalobce). Vytýká, že odvolací soud nesprávně aplikoval
právní předpis
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], neboť zásah byl ze strany policie prováděn
(jak později vyšlo najevo) proti jinému pachateli a pro skutek, který se
nestal. To, že se skutek nestal, muselo být policii známo (z lékařské zprávy o
vyšetření oznamovatelky znásilnění ze dne 8.12.1995, kde se v závěru podávalo
„norm. gyn. nález, bez zřetelných známek znásilnění“) již v době, kdy o zásahu
rozhodovala. Nesprávné právní posouzení spočívá i v tom, že mu nebyla přiznána
náhrada nemajetkové újmy, která mu byla způsobena šířením nepravdivých
informací v hromadných sdělovacích prostředcích
a v periodickém tisku. Žalobce se domnívá, že odvolací soud důsledně
neaplikoval též články 2, 7, 8 a 12 Listiny základních práv a svobod. Proto
navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 9. ledna 2007 tak, že odvolací
soud správně posoudil projednávanou věc. Proto navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. se závěrem, že dovolání je důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto vady však zjištěny nebyly.
O vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ § 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř.] se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §
120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci,
přestože byly tvrzeny
a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné
pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový
podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední
povinnosti.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda řízení před odvolacím soudem,
resp. i soudem prvního stupně, bylo postiženo vadami, které mu vytýká
dovolatel. Konkrétně dovolatel namítá postup soudu v rozporu s ustanovením §
118b o.s.ř., tedy provedením důkazů, které nebyly navrženy před skončením
prvního jednání. Dovolatel tyto důkazy sice neoznačuje, ale lze usuzovat, že
jde o důkazy uvedené ve čtvrtém odstavci na druhé straně dovolání ze 7.
prosince 2006. Těmto námitkám dovolací soud nemůže přisvědčit, protože uvedené
důkazy byly dílem provedeny před 1. lednem 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č.
30/2000 Sb., ze dne 12. ledna 2000, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (jímž
byl nově zaveden § 118b o.s.ř.), nadto šlo o důkazy, jejichž potřeba vyšla
najevo v řízení ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelem současně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. vytýkající, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dopadá na případy, kdy se soud mýlil při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. Soud tak buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a jeho neoprávněností (protiprávností). Nenaplnění kteréhokoliv
z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem zejména s povinnostmi původce zásahu uloženými mu zákonem. V
některých případech však u konkrétních zásahů, ač se eventuálně zdánlivě mohou
jevit jako odporující objektivnímu právu, je není přesto možno posuzovat jako
neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost
zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení
závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů
dotčené fyzické osoby na jedné straně
a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde
je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou
překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo
1525/2004-68, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005,
č.j. 30 Cdo 2442/2004 – 153, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
21. prosince 2004, č.j
30 Cdo 1526/2004). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným
jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu
s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat.
Je nepochybné, že o takovouto licenci nepůjde tam, kde by se jednající při
posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu.
Neoprávněnost každého zásahu, a tedy i zásahu do osobnosti fyzické osoby, tvoří
objektivní kategorii, kterou je třeba odlišovat od zavinění jako subjektivní
kategorie. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, č.j. 30 Cdo 179/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 31.ledna 2007, č.j.
30 Cdo 3577/2006).
I v souzeném případě bylo tedy nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu
pouze
u zásahu do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, který by bylo
třeba kvalifikovat jako neoprávněný, resp. protiprávní, a to bez zřetele na
zavinění původce zásahu.
V řízení nebylo zpochybňováno, že žalobcem vytýkaný postup Policie České
republiky byl uskutečněn proti osobě, která nebyla pachatelem trestného činu,
protože ve skutečnosti žádný trestný čin spáchán nebyl. Nebylo též prokázáno,
že žalobce v době zásahu věděl, že zasahující policisté jsou skutečně
příslušníci Policie České republiky. Toto vyplývá, mimo jiné, i z usnesení KÚV
Středočeského kraje ze dne
9. května 1996, ČVS“ KVV-226/123-95, kde se konstatuje, že „F. H. nebyl
prokázán úmysl střílet proti příslušníkům policie, neboť nevěděl, že se jedná o
policisty, netušil, že je proti němu veden služební zákrok a svou legálně
drženou zbraň použil v nutné obraně, aby chránil život svůj a své rodiny“.
Nepochybné je, že k zásahu
do tělesné integrity žalobce došlo v příčinné souvislosti s policejním zásahem.
Zbývá proto posoudit, zda v daném případě šlo o zásah do osobnosti fyzické
osoby, který byl oprávněný či zda se naopak jednalo o zásah neoprávněný.
Odvolací soud, jak již bylo uvedeno dříve, dospěl k závěru, že pro posouzení
oprávněnosti či neoprávněnosti rozhodnutí o použití zásahové jednotky pro
zadržení žalobce je podstatné, zda policie postupovala podle zákona č. 283/1991
Sb., o Policii České republiky. Podle názoru tohoto soudu rozhodnutí o použití
zásahové jednotky, stejně jako zadržení podezřelé osoby zásahovou jednotkou na
základě takového rozhodnutí, je výkonem práva, resp. povinnosti příslušného
orgánu policie vyplývající z ustanovení § 42a a § 42b, odst. 1 písm. c),
uvedeného zákona.
Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen
v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je
obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tak vyjádřena
zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu
pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na
postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat
do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek
stanovených výslovně zákonem.
Je skutečností, že pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena
zejména v ustanovení § 7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském
soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné
ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení
o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu orgánů policie tím, že by např.
aproboval jejich postup (analogicky lze srovnat usnesení Ústavního soudu České
republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. II. ÚS 299/03).
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud k uvedeným zásadám přihlížel.
Současně však nelze přehlédnout, že s ohledem na již popsané okolnosti daného
případu je jeho výklad ustanovení § 13 o.z. nepřípustně restriktivní. Podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž i orgány činné v trestním
řízení mohou nepřípustně zasáhnout do osobnostních práv fyzických osob způsobem
opravňujícím poškozeného, např. podat úspěšně žalobu proti státu (srovnej např.
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2006, sp.zn. I ÚS
310/05). Dosavadní řízení nevyloučilo možný závěr, že popisovaný zásah vůči
žalobci nebyl prost řady nedopatření, resp., že šlo o postup v zásadě
neprofesionální, o čemž může vypovídat úvaha Krajského státního zástupce
Středočeského kraje ze dne 20. května 1996, zn.: KZv 209/95. V případě, že by
byl prokázán postup takového charakteru, nebylo by jej možno hodnotit jako
jsoucí v souladu s výkonem zákonných oprávnění, resp. povinností státním
orgánem, a tudíž jako zásah do osobnosti fyzické osoby, který by byl oprávněný.
Z tohoto pohledu však odvolací soud věc neposuzoval.
Závěrem se dovolací soud zabýval částí dovolání, ve které dovolatel brojí proti
výroku odvolacího soudu, jímž byla žaloba v rámci změny rozsudku soudu prvního
stupně zamítnuta v části o povinnosti žalované zveřejnit omluvu žalobci.
Dovolací soud se s odvolacím soudem ztotožňuje, pokud konstatoval, že
odpovědnost žalované je dána pouze za informace poskytnuté prostřednictvím
jejích pracovníků mediím. I v této souvislosti je však třeba přihlédnout ke
konstantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva týkající se případů
zpochybňování neviny v rámci soudního rozhodování, ale též např. v prohlášeních
jiných orgánů, zejména policejních činitelů. Podle Čl. 6 odst. 2 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod nebrání státním orgánům informovat o
probíhajících vyšetřováních; musí se tak však dít s veškerou diskrétností a
zdrženlivostí ( srovnej např. rozsudek ze dne 10. února 1995 Allenet de
Ribemont proti Francii, stížnost č. 13175/89, odst. 38). Z napadeného rozsudku
odvolacího soudu pak nevyplývá, že věc byla posuzována i z tohoto hlediska.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto z
uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu, s přihlédnutím k ustanovení § 243b
odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu