30 Cdo 3543/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 105/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č.j. 1 Co
256/2005-118, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2005, č.j. 1 Co 256/2005-118, k
odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna
2005, č.j. 16 C 105/2002-100, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla
uznána povinnou uveřejnit v P. l. formou placené inzerce tento text: „Omluva J.
B.. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, jakožto organizační složka
státu, se tímto omlouvá J. B. za tvrzení, že se J. B. neštítí nařknout jiné
osoby z křivé výpovědi a podsouvá orgánům činným v trestním řízení zfalšované
listinné důkazy, které mají svědčit o jeho nevině. Ministerstvo spravedlnosti
České republiky, jakožto organizační složka státu, výše uvedená tvrzení jako
nepravdivá odvolává.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce zásah do svých osobnostních práv spatřoval v tom, že státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v S. jej v obžalobě v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 4 T 383/2002 osočil, že se neštítí
nařknout jiné osoby z křivé výpovědi a podsouvá orgánům činným v trestním
řízení zfalšované listinné důkazy, které mají svědčit o jeho nevině.
Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že státní zástupce je podle §
12 trestního řádu jedním z orgánů činných v trestním řízení, přičemž podle § 2
zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (ve znění pozdějších změn a
doplňků) je představitelem zájmů státu. Jeho jménem podává obžalobu v trestním
řízení a plní povinnosti, kterému v souvislosti s tím ukládá trestní řád.
Při posouzení věci odvolací soud odkázal na znění ustanovení § 11 (násl.)
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Současně konstatoval, že existují
okolnosti, které vylučují neoprávněnost zásahu proti osobnosti fyzické osoby.
Jestliže státní zástupce (popsaným způsobem) hodnotil nepříznivě osobnost
žalobce jako tehdejšího obviněného, činil tak při výkonu svého práva podávat za
stát obžalobu. V tomto případě nelze považovat uvedení difamujících skutkových
tvrzení či hodnocení za neoprávněný zásah do cti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 24. listopadu 2005,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobce napadl včasným dovoláním dne 21.
prosince 2005 (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), doplněným podáním jemu soudem
ustanoveného zástupce ze dne 21. června 2006. Přípustnost tohoto dovolání
dovozuje z naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o.s.ř., když má zato, že otázkou zásadního právního významu je, zda úřední
licence orgánu činného v trestním řízení při veškerých aktech tohoto řízení je
absolutní, nebo je omezená zásadou přiměřenosti. Podává je z důvodu vymezeného
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména poukazuje na
skutečnost, že orgány činné v trestním řízení jsou nadány úřední licencí k
zásahům do osobnostních práv fyzických osoby. Otázkou však je, zda každý akt
takového orgánu v trestním řízení činěný v rámci zákonných zmocnění je (vždy)
bez dalšího oprávněným zásahem do osobnostních práv, anebo zda jsou tyto orgány
(současně) vázány zásadou přiměřenosti. V souzené věci státní zástupce tuto
zásadu porušil, ač byl oprávněn v obžalobě uvést svůj náhled na skutkový stav
trestní věci a hodnocení osoby obviněného. Měl se vyvarovat předkládání
nepodložených či sporných informací, které nejsou pro rozhodnutí soudu
potřebné, a které se rozhodl dále neprověřovat. V této souvislosti nemohl
používat expresivních a emotivních výrazů, jak to ve vztahu k žalobci činil v
souzeném případě. Nešetřil tak práva obviněného (žalobce). Dovolatel proto
navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil, a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a
b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Tak tomu však v souzené věci není.
Předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z., podle
něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od
neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto
ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové
újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých
zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících tak, že odporují objektivnímu právu, je
přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností
vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky,
a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si
kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a
zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních
normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde pravidelně mimo jiné
tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud
tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad
individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je
zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný
zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv
ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána především tam, kde se jednající
při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
Současně je nutno připomenout skutečnost, že podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva je třeba posuzovat sporná vyjádření (např. právě orgánů
činných v trestním řízení) v jejich kontextu a zejména se zřetelem k funkci,
kterou rozhodnutí (resp. jiné opatření), v němž se sporná vyjádření nacházejí,
plní (srovnej např. rozsudek Daktaras proti Litvě ze dne 10. října 2000,
stížnost č. 42095/98, odst. 44). Právě tento kontext je třeba brát v úvahu i v
souzeném případě, jak ostatně správně fakticky učinil i odvolací soud.
Dovolatelem namítanou pasáž obžaloby státního zástupce je třeba chápat právě v
kontextu vysvětlení důvodů a okolností hodnocení osoby obviněného (žalobce).
Nelze proto dovodit, že by tak bývalo bylo neoprávněně zasaženo do jeho
osobnostních práv.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého
stupně věc posoudil zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího
soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí
odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu