30 Cdo 125/2020-207
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobkyně H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou,
advokátkou, se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České
republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1,
Karmelitská 7, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp. zn. 17 C 264/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 9. 9. 2019, č. j. 71 Co 93/2019-164, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 80 000 Kč jako náhrady
nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který měl spočívat v nezákonném
stanovení obsahu a rozsahu komisionálního přezkoušení z jazyka českého ze
strany Mendelova gymnázia, Opava, a Gymnázia Olgy Havlové, Ostrava-Poruba.
Uvedené přezkoušení absolvoval syn žalobkyně dne 21. 2. 2017.
2. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. 1. 2019, č. j. 17 C 264/2017-94, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
vůči žalované zaplacení částky 80 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 890
Kč (výrok II).
3. Podle soudu prvního stupně sama žalobkyně hodnotila po právní stránce
skutek, pro který se domáhá náhrady nemajetkové újmy, jako nárok podle zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném
znění (dále jen „OdpŠk“). Aniž by přistoupil k výzvě k doplnění skutkových
tvrzení ohledně vzniku a rozsahu nemajetkové újmy a její příčinné souvislosti s
případným nesprávným úředním postupem a dále k dokazování, dospěl soud prvního
stupně z dosavadních skutkových tvrzení žalobkyně k závěru, že žaloba není
důvodná pro nedostatek pasivní legitimace žalované.
4. Uzavřel, že podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených
tímto zákonem za škodu a za vzniklou nemajetkovou újmu, jež byly způsobeny při
výkonu státní moci. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá mimo jiné za škodu
(nemajetkovou újmu), kterou způsobily a) státní orgány a b) právnické a fyzické
osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě
zákona. Takovou fyzickou osobou je dle soudu prvního stupně také ředitel školy
při výkonu mu svěřené pravomoci podle § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o
předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen
„ŠkZ“ či „školský zákon“), případně při jiném výkonu státní správy.
5. Soud prvního stupně dále konstatoval, že výkon státní správy je třeba
odlišovat od konkrétního způsobu poskytování vzdělání a konkrétní formy a
způsobu ověřování vědomostí v průběhu školního roku. Tyto formy a způsoby musí
být v souladu se školským zákonem a stanovenými vzdělávacími programy, nicméně
v jejich rámci je čistě věcí školy, jak konkrétně vzdělání poskytuje a
vědomosti ověřuje. Je tedy pouze na škole, a dokonce na jednotlivých
vyučujících, jak v zákonném rámci například probíhá výuka v konkrétních
hodinách, jaké zvolí pořadí učiva, které má být během daného pololetí probráno,
jakou formou jsou studenti zkoušeni a jaké otázky jsou jim kladeny.
6. Soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené došel k závěru, že
stanovení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení jednak není vůbec
rozhodováním o subjektivních veřejných právech a povinnostech v rámci přenesené
státní správy, jednak je ani nelze podřadit pod úřední postup v rámci státní
správy; nespadá totiž pod žádnou z pravomocí, které byly na ředitele školy
přeneseny jakožto výkon státní správy, ale týká se poskytování vzdělání jako
takového. Pouze v případech výkonu státní správy by mohl stát odpovídat za
škodu (nemajetkovou újmu) způsobenou ředitelem školy a pouze v takových
případech by byl v řízení pasivně legitimován, byl by tedy osobou, kterou je
třeba žalovat. Školy však (a to především) poskytují vzdělávání a školské
služby, kdy často rozhoduje také ředitel, avšak jako statutární orgán školy,
přičemž odpovídá za soulad vzdělávání a školských služeb se školským zákonem a
vzdělávacími programy dle § 164 odst. 1 písm. a), b) ŠkZ. V rámci takové
činnosti ale ředitel (škola) není podřízen státu, proto za ni ani stát nemůže
odpovídat podle zákona č. 82/1998 Sb. Opačný závěr by znamenal, že stát bude
odpovídat za obsah každé zkoušky, k níž dojde v průběhu celého školního roku,
což je dle soudu prvního stupně absurdní.
7. Provedl také srovnání s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze
dne 17. 1. 2013, č. j. 7 As 165/2012-22, a ze dne 19. 8 2014, č. j. 6 As
68/2012-47 (rozšířeného senátu), která se zabývala otázkou přezkumu průběhu a
výsledku části státní maturitní zkoušky konané formou didaktického testu, a kde
Nejvyšší správní soud dovodil, že vyrozumění Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy o žádosti o takové přezkoumání je rozhodnutím v rámci výkonu státní
správy, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a nejedná se tedy o věc
čistě pedagogickou jen proto, že určité otázky mohou záviset na odborném
posouzení. Součástí přezkumu tak dle Nejvyššího správního soudu může být v
uvedeném případě i věcné posouzení, zda žák správně odpověděl na otázky, zda
zadané otázky byly formulovány správně a jednoznačně, dále i závěry hromadné
validace. Žákovi v takovém případě náleží subjektivní veřejné právo na to, aby
zkouška proběhla za podmínek stanovených státem, proto je mu přiznáno právo
požádat ministerstvo o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušky, a proto je
vyrozumění o tomto přezkoumání rozhodnutím v rámci státní správy. Soud prvního
stupně konstatoval, že důvody, pro které jde v případě maturitních zkoušek o
výkon státní správy, však v případě komisionálního přezkoušení (tj. v nynější
věci; pozn. dovolacího soudu) absentují. Komisionální přezkoušení nepředstavuje
ukončení určité etapy vzdělávání, je pouze mezičlánkem ve studiu, jedním z
mnoha přezkoušení, která žák v průběhu studia na střední škole absolvuje. Navíc
není vůbec zkouškou povinnou, jejíž složení by bylo předpokladem pokračování ve
studiu na střední škole, natož jeho úspěšného ukončení.
8. K námitce žalobkyně, že rozhodování ředitele školy, na která se
vztahuje správní řád, nelze omezit pouze na případy vymezené v § 165 odst. 2
ŠkZ, protože jinak by byly ostatní jeho činnosti nepřezkoumatelné, soud prvního
stupně uvedl, že je třeba rozlišovat otázku soudního přezkumu správních
rozhodnutí a činností v rámci správního soudnictví a otázku nositele případné
odpovědnosti za vadné akty či postupy. Není pravdou, že rozhodování a postupy v
rámci jiné veřejné správy, než státní, jsou nepřezkoumatelné. Za splnění
podmínek soudního řádu správního jsou přezkoumatelné i ony (např. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 3/2010-112); rozdíl je však v tom, že
neodehrávají-li se v rámci státní správy, nemůže za případnou škodu (újmu) v
souvislosti s nimi způsobenou odpovídat stát, ale vždy pouze jejich přímý
původce. Soud prvního stupně konečně také konstatoval, že je nad rámec tohoto
civilního řízení posuzovat, zda se vůbec jedná v případě vytýkaného skutku o
výkon jiné, než státní správy, a zda je tedy vůbec dána pravomoc správních
soudů. Přesto v této souvislosti poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 11 2018, č. j. 22 A 59/2017-57, který se touto otázkou zabýval
(nynější věc předložená správnímu soudu k ochraně před nezákonným zásahem;
pozn. dovolacího soudu), a který nejenže dospěl k závěru, že se nejedná o výkon
státní správy, ale dokonce uzavřel, že ředitel školy vůbec nevystupoval při
poskytování podkladů ke komisionálnímu přezkoušení jako správní orgán, ale jako
subjekt poskytující výchovu a vzdělávání podle § 164 odst. 1 písm. a) ŠkZ, a
proto není ve věci vůbec dána pravomoc správních soudů.
9. O náhradě nákladů řízení potom soud prvního stupně rozhodl tak, že ji
přiznal žalované, která byla ve věci zcela úspěšná.
10. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I)
a rozhodl, že je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení
ve výši 300 Kč (výrok II).
11. Odvolací soud se v dané věci zcela ztotožnil s právním hodnocením
nároku žalobkyně, které ve věci zaujal soud prvního stupně, a pro stručnost na
něj v plném rozsahu odkázal. Konstatoval, že žaloba byla z jeho strany správně
zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Doplnil, že § 165 odst. 2
ŠkZ vymezuje taxativním způsobem případy, kdy ředitel školy nebo školského
zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí rozhoduje o právech
a povinnostech v oblasti státní správy, a ve kterých má postavení orgánu státní
správy. Vymezení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení v tomto ustanovení
uvedeno není. V jiných případech než uvedených v § 165 odst. 2 ŠkZ ředitel
školy rozhoduje jako statutární orgán právnické osoby vykonávající činnost
školy, přičemž samotné poskytování vzdělávání a školských služeb podle
školského zákona nelze považovat za výkon státní správy.
12. Dále odvolací soud k návrhu žalobkyně neshledal při rozhodování o
náhradě nákladů řízení důvody hodné zvláštního zřetele pro jejich nepřiznání
žalované a rozhodl o nich, jak je uvedeno v jeho výrocích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
(dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátkou, dovoláním.
14. Dovolatelka má za to, že níže uvedené otázky hmotného práva nebyly
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Důvodnost dovolání potom
staví na tom, že odvolací soud tyto otázky nesprávně právně posoudil. Jde o
otázky:
a) Lze stanovení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení konaného
podle školského zákona podřadit pod úřední postup v rámci státní správy, jedná
se tak o rozhodování ředitele školy o subjektivních veřejných právech a
povinnostech v rámci přenesené státní správy a odpovídá za pochybení ředitele
školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky stát dle zákona č.
82/1998 Sb.?
b) Existují i jiné případy rozhodování ředitele školy nebo školského
zařízení zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí než případy uvedené v
§ 165 odst. 2 ŠkZ, při kterých ředitel rozhoduje o právech a povinnostech v
oblasti státní správy a ve kterých má postavení orgánu státní správy nebo je
výčet případů uvedených v § 165 odst. 2 ŠkZ taxativní a jiné případy jeho
rozhodování za výkon státní správy považovat nelze?
15. Dovolatelka má za to, že jsou-li průběh, obsah i hodnocení maturitní
zkoušky upraveny závazně pravidly stanovenými státem, která se vztahují na celý
systém středních škol, a tímto způsobem státní správa uskutečňuje veřejný zájem
na jednotném a v určité míře standardizovaném hodnocení žáků, pak není důvodu,
aby se stejnou optikou nenahlíželo i na přezkoušení komisionální. Tento typ
přezkoušení by neměl být na libovůli ředitele školy bez možnosti kontroly ze
strany státu. Dovolatelka poukázala, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.
690/01, na to, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty, tj.
předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem
stanovenými požadavky.
16. Dovolatelka dle svých slov vychází také z judikatury správních soudů
(rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 53/2011-109) a z teleologického
výkladu školského zákona, kdy je možno učinit závěr, že rozhodování ředitele
školy nebo školského zařízení, na která se vztahuje správní řád, nelze omezit
pouze na případy vymezené v § 165 odst. 2 ŠkZ a § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002
Sb. Má za to, že v opačném pojetí by podmínky a vlastní konání komisionálního
přezkoušení, jehož výsledek je vlastně závěrečným hodnocením žáka v daném
ročníku, byly vlastně nepřezkoumatelné, stejně jako postup ředitele školy při
stanovení rozsahu a obsahu této zásadní zkoušky. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
17. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 9. 1. 2020, ve
kterém po podrobné argumentaci shrnula, že dle jejího názoru může stát
odpovídat za škodu za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. pouze v
případě výkonu státní správy, přičemž shodně se soudy obou stupňů má za to, že
při předmětném komisionálním přezkoušení nešlo vůbec o rozhodování o
subjektivních veřejných právech a povinnostech, nejednalo se při něm tedy o
výkon státní správy. Z těchto důvodů žalovaná trvá na tom, že není v tomto
sporu pasivně legitimovaná. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a
rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích potvrdil, a také, aby jí přiznal
náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval
přípustností dovolání, avšak k prvnímu včasnému dovolání, podanému ještě právně
nezastoupenou dovolatelkou ve smyslu § 241 o. s. ř., dovolací soud nepřihlížel
v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř.
20. V rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (tj.
výroku II odvolacího soudu a jím ve výroku I potvrzeného výroku II soudu
prvního stupně) neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v tomto rozsahu pro vady dovolání
pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka b), neboť na jejím
vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo.
24. Dovolání je přípustné toliko pro otázku, zda je stanovení rozsahu a
obsahu komisionální zkoušky ředitelem školy podle § 69 odst. 9 ŠkZ a podle § 6
odst. 4 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v
konzervatoři, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ŠkV“), v rámci
prvního ročníku víceletého gymnázia úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk,
neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z napadeného rozhodnutí
nepodávají.
26. Dovolání není důvodné.
27. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod má každý právo na
náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu
či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odstavec 3).
Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odstavec 4).
28. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Stát a územní celky v
samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou
nemajetkovou újmu (odstavec 3).
29. Podle § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou
způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla
svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby").
30. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
31. Podle § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem.
32. Podle § 1 ŠkZ tento zákon upravuje předškolní, základní, střední,
vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních,
stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova (dále jen "vzdělávání")
uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při
vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu
ve školství.
33. Podle § 69 odst. 9 ŠkZ má-li zletilý žák nebo zákonný zástupce
nezletilého žáka pochybnosti o správnosti hodnocení na konci prvního nebo
druhého pololetí, může do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se o hodnocení
prokazatelně dozvěděl, nejpozději však do 3 pracovních dnů od vydání
vysvědčení, požádat ředitele školy o přezkoumání výsledků hodnocení žáka; je-li
vyučujícím žáka v daném předmětu ředitel školy, krajský úřad. Pokud není dále
stanoveno jinak, ředitel školy nebo krajský úřad nařídí komisionální
přezkoušení žáka, které se koná nejpozději do 14 dnů od doručení žádosti nebo v
termínu dohodnutém se zákonným zástupcem žáka. Česká školní inspekce poskytne
součinnost na žádost ředitele školy nebo krajského úřadu.
34. Podle § 165 odst. 2 ŠkZ ředitel školy a školského zařízení rozhoduje
o právech a povinnostech v oblasti státní správy v těchto případech: a)
zamítnutí žádosti o povolení individuálního vzdělávacího plánu podle § 18 a
zamítnutí žádosti o přeřazení žáka nebo studenta do vyššího ročníku podle § 17
odst. 3, b) přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání podle § 34 a ukončení
předškolního vzdělávání podle § 35, zařazení dítěte do přípravného stupně
základní školy speciální podle § 48a, zařazení dítěte do přípravné třídy
základní školy podle § 47, c) zamítnutí žádosti o odklad povinné školní
docházky podle § 37, d) převedení žáka do odpovídajícího ročníku základní školy
podle § 39 odst. 2, e) přijetí k základnímu vzdělávání podle § 46, přestupu
žáka podle § 49 odst. 1, převedení žáka do jiného vzdělávacího programu podle §
49 odst. 2 a zamítnutí žádosti o povolení pokračování v základním vzdělávání
podle § 55 odst. 2, f) přijetí ke vzdělávání ve střední škole podle § 59 a
následujících, vyšší odborné škole podle § 93 a následujících a v konzervatoři
podle § 88, g) zamítnutí žádosti o přestup, změnu oboru vzdělání, přerušení
vzdělávání a opakování ročníku podle § 66 a 97, h) zamítnutí žádosti o
pokračování v základním vzdělávání podle § 55 odst. 1, i) podmíněné vyloučení a
vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení podle § 31 odst.
2 a 4, j) zamítnutí žádosti o uznání dosaženého vzdělání podle § 70 a 100, k)
povolení a ukončení individuálního vzdělávání žáka podle § 41 a ukončení
individuálního vzdělávání dítěte podle § 34b.
35. Podle § 6 odst. 4 ŠkV podrobnosti týkající se konání komisionální
zkoušky včetně složení komise pro komisionální zkoušky, termínu konání zkoušky
a způsobu vyrozumění žáka a zákonného zástupce nezletilého žáka o výsledcích
zkoušky stanoví ředitel školy a zveřejní je na přístupném místě ve škole.
36. „Pojem úřední osoby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pokrývá
právnické a fyzické osoby odlišné od státu, jimž byl zákonem nebo na základě
zákona svěřen výkon státní správy na určitém úseku. Podmínkou samozřejmě je, že
škoda byla způsobena právě při výkonu svěřené státní správy, jinak úřední osoby
odpovídají za škodu podle obecných předpisů“ (Vojtek in Vojtek, P., Bičák, V.
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2017, str. 40, komentář k § 3).
37. Fyzickou osobu, jež byla povolána k výkonu státní správy, případně
přenesené působnosti, v oblasti základního a středního školství je i ředitel
školy a školského zařízení, jak tomu nasvědčuje i odkaz pod čarou u § 3 OdpŠk
(srov. tamtéž).
38. Z uvedeného ovšem nevyplývá, že by se při veškeré činnosti ředitele
školy mělo jednat o výkon státní správy, nýbrž jen tam, kde byl zákonem nebo na
základě zákona tento výkon státní správy řediteli školy svěřen, jak vyplývá i
ze shora uvedeného.
39. Jak poukázal již soud prvního stupně, otázkou, zda se v případě nyní
vytýkaného jednání ředitele školy jednalo o výkon státní správy, se přímo k
žalobě podané nynější žalobkyní a jejím synem podle § 82 zákona č. 150/2002
Sb., soudního řádu správního, v platném znění, zabýval Krajský soud v Ostravě
ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2018, č. j. 22 A 59/2017-57, kterým odmítl
žalobu proti nezákonnému zásahu státního orgánu s odůvodněním, že „[p]ředmětem
činnosti žalovaného (Mendelovo gymnázium Opava, příspěvková organizace; pozn. dovolacího soudu) je poskytování vzdělávání a výchovy (§ 1 a § 7 odst. 3
školského zákona). V rámci této kompetence žalovaný činil úkon, který žalobci
označili za nezákonný zásah, tj. poskytnutí nesprávných podkladů ke stanovení
rozsahu komisionální zkoušky žalobce a) z jazyka českého. Podle názoru
krajského soudu však žalovaný tento úkon nečinil jako správní orgán, ale jako
škola (gymnázium) poskytující vzdělávání a výchovu. Dle žalobního tvrzení se
nezákonného zásahu dopustil ředitel školy tím, že poskytl nesprávné podklady ke
stanovení obsahu a rozsahu učební látky ke komisionální zkoušce žalobce z
jazyka českého. Postavení správního orgánu v oblasti školství, jež se řídí
školským zákonem, má ve smyslu ust. § 165 odst. 2 školského zákona ředitel
školy. Případy, kdy ředitel školy rozhoduje jako správní orgán v oblasti státní
správy, jsou taxativně vymezeny ust. § 165 odst. 2 písm. a) – k) školského
zákona. Případy zde vyjmenované představují rozhodování o právech a
povinnostech žáků nebo studentů. Jiné úkony a postupy ředitele školy, a to
nejen vůči žákům a studentům, ale související i s dalšími záležitostmi,
týkajícími se chodu školy, jakož i vztahů navenek, jsou rámcově upraveny ust. §
164 školského zákona, vymezujícím kompetence ředitele školy a školského
zařízení. Z ust. § 6 odst. 4 vyhl. č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a
vzdělávání v konzervatoři, v platném znění (dále jen „vyhl. č. 13/2005 Sb.“),
plyne, že podrobnosti týkající se konání komisionální zkoušky včetně složení
komise pro komisionální zkoušky, termínu konání zkoušky a způsobu vyrozumění
žáka a zákonného zástupce nezletilého žáka o výsledcích zkoušky stanoví ředitel
školy. V posuzované věci se sice konala komisionální zkouška v souladu s ust. §
69 odst. 11 školského zákona na jiné škole (Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě-
Porubě), ale z logiky věci ředitel žalovaného poskytl podklady určující obsah a
rozsah komisionální zkoušky. Shora citované ust. § 6 odst. 4 vyhl. č. 13/2005
Sb. obsahuje odkaz na ust. § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona, tj. na
kompetence ředitele školy a školského zařízení, rozhodovat ve všech
záležitostech, týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud
zákon nestanoví jinak. Postup ředitele školy a školského zařízení dle tohoto
zákonného ustanovení je tedy postupem při poskytování vzdělávání a školských
služeb. Ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. se však lze domáhat
ochrany ve správním soudnictví před nezákonným zásahem, jehož se dopustil
správní orgán, nikoliv subjekt poskytující výchovu a vzdělávání, příp.
školské
služby. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že předmětná žaloba
není projednatelná správními soudy podle s. ř. s. (…) Na základě shora
uvedených právních závěrů krajský soud žalobu odmítl v souladu s ust. § 46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění podmínky řízení, a to pravomoci
správních soudů.“ Dovolací soud pro úplnost uvádí, že řízení o kasační
stížnosti podané proti tomuto usnesení nynější žalobkyní bylo z důvodu
zpětvzetí zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 As 552/2018-17 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz
).
40. Dovolací soud neshledává důvod se při posouzení otázky, zda ředitel
školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky postupem podle § 69
odst. 9 ŠkZ a podle § 6 odst. 4 ŠkV jedná jako správní orgán, slovy ustanovení
§ 3 písm. b) OdpŠk vykonává státní správu, odchýlit o shora citovaného
rozhodnutí správního soudu vydaného přímo v nyní projednávané věci.
41. Dovozuje-li dovolatelka z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2011, č. j. 1 As 53/2011-109, odlišný závěr, pak nelze přehlédnout, že
v tomto rozhodnutí byla řešena otázka příslušnosti správních a civilních soudů
k žalobě proti rozhodnutí ředitelky církevní mateřské školy o ukončení
předškolního vzdělávání, přičemž tato otázka byla specificky řešena právě ve
vztahu k církevním mateřským školám, a to z toho důvodu, že mají jiného, než
veřejného zřizovatele, tedy neuvedeného v tehdejším znění ustanovení § 165
odst. 2 ŠkZ. Nejvyšší správní soud přitom příslušnost správních soudů dovodil
právě i ve vztahu k církevním mateřským školám. Nezabýval se ovšem otázkou, a
protože rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání je v § 165 odst. 2 ŠkZ
výslovně uvedeno, k tomu ani teoreticky nemohl být dán žádný prostor, zda je
vymezení rozsahu státní správy v § 165 odst. 2 ŠkZ taxativní či nikoliv. Naopak
dovolací soud nepřehlédl, že se v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
vyjádřil názor, že vztah rodiče dítěte a církevní mateřské školy je vztahem
soukromoprávním, nicméně možnými důsledky tohoto závěru pro nyní projednávanou
věc se Nejvyšší soud nezabýval, neboť na závěru o nedostatku aktivní věcné
42. Na základě výše uvedeného tak dovolací soud uzavírá, že postup
ředitele školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky podle § 69
odst. 9 ŠkZ a podle § 6 odst. 4 ŠkV není výkonem státní správy ve smyslu § 3
písm. b) OdpŠk a tudíž nemůže ani v případě nesprávnosti založit odpovědnost
státu za nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk.
43. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o nedostatku pasivní věcné
legitimace žalovaného státu právě z důvodu, že vytýkaný postup předcházející
komisionální zkoušce není výkonem státní správy, je jeho právní posouzení věci
z hlediska dovolatelkou vymezené právní otázky správné.
44. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a
dovolání žalobkyně není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a)
o. s. ř. a dovolání zamítl.
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti
s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem,
přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak
představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.
s. ř., jež činí 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu