U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalované České Republice – Ministerstvu zdravotnictví ČR, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí č. 4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č. j. 1 Co 414/2008-151, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2008, č. j. 37 C 126/2006-119, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 1,000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č.j. 1 Co 414/2008-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z úvahy, že základní otázkou v dané věci bylo, zda žalovaná nese odpovědnost za stav, kdy léčivý přípravek Furantoin nebyl po určitou dobu na trhu v České republice a lék Vigil nebyl pro indikaci onemocnění žalobce hrazen ze zdravotního pojištění.
Při posouzení věci pak mimo jiné vyšel z článku 31 Listiny základních práv a svobod, ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a z ustanovení § 11 násl. o.z. Zejména pak shrnul, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila povinnost, jestliže stanovila legislativní podmínky k uvádění léků do oběhu a způsob jejich hrazení ze zdravotního pojištění, přičemž i ze samotné žaloby vyplynulo, že ve smyslu přílohy č. 2 zákona č. 48/1997 Sb. byl ze zdravotního pojištění plně hrazen léčebný přípravek skupiny léčebných látek za lék Furantoin.
Nadto i v případě neregistrovaného léku tehdy platný zákon č. 79/1979 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 5a odst. 3 upravoval postup pro získání neregistrovaných léků a § 16 zákona č. 48/1997 Sb. stanovil možnost zajištění jejich úhrady. Odvolací soud uvedl, že žalobcem tvrzené skutečnosti, v nichž spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, jsou skutečnostmi, které zákon dovoluje, takže nejsou neoprávněným zásahem do jím označených práv, chráněných ustanovením § 11 o.z.
Není proto dána odpovědnost žalované podle § 13 téhož zákona. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a domnívá se tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že stát nese odpovědnost za negativní důsledek své činnosti či nečinnosti, takže pokud došlo k ohrožení nebo poškození zdraví fyzické osoby, pak tato osoba musí mít právo domoci se ochrany osobnosti podle § 13 o.z.
Podle jeho mínění pak není nutné, aby neoprávněný zásah spočíval v jednání nezákonném. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm.
c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 a § 13 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, sp.zn. 30 Cdo 96/2006). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud z dovolání vyplývá (§ 41 odst. 1 o.s.ř.) případné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalované v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.