USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně FORME ITALIA s. r. o., IČO 47977116, se sídlem v Olomouci, Roháče z Dubé 238/7, zastoupené Mgr. Rudolfem Pastorákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalovanému Statutárnímu městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení 11 040 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 92/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2022, č. j. 69 Co 287/2022-400, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 11 C 92/2019-366, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 11 040 000 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč (výrok II). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 040 000 Kč žalobou označenou jako „žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“, a uvedla, že je vlastnicí pozemků parc. č. 91 a parc. č. 93 v obci Olomouc, k. ú. Slavonín, jež nabyla jako zastavitelné. Dne 28. 9. 2017 nabylo účinnosti opatření obecné povahy, které zrušilo zastavitelnost pozemků a učinilo je součástí přestavbové plochy vodní a vodohospodářské a stabilizované plochy smíšené obytné.
Žalobkyně požádala o náhradu škody podle § 102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále též jen „stavební zákon“, žalovaný však její žádosti nevyhověl. Žalobkyně má za to, že došlo k omezení jejího vlastnického práva, neboť opatření obecné povahy znemožnilo jakékoli komerční využití pozemků, a s odkazem na článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod proto požaduje rozdíl v ceně pozemků před změnou územního plánu a po jeho změně. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu výroku I) napadla žalobkyně včasným dovoláním.
Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami řízení spočívajícími v nevypořádání se se skutkovými tvrzeními žalobkyně a neprovedení navržených důkazů, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Otázka běhu lhůty podle ustanovení § 102 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb., formulovaná dovolatelkou tak, že je nesprávný právní názor, že „žalobci lhůta 5 let uplynula dne 1.
1. 2013, kdy byla současně zavedena, přičemž k tomuto datu a po celou dobu běhu této lhůty žalobce disponoval pravomocným územním rozhodnutím“, kterou má dovolací soud posoudit jinak, než jak byla vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Odvolací soud totiž posoudil nárok žalobkyně jako nedůvodný na základě závěru, že „omezení vlastnického práva žalobkyně nelze považovat za kvalifikované omezení užívání majetku“, přičemž hodnotil celé období až do 28. 9. 2017 (viz body 14, 15, 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při řešení otázky, zda se jedná o případ kvalifikovaného omezení vlastnického práva, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2291/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 102/21), usoudil-li v prvé řadě, že nedošlo k porušení zásady rovnosti, přičemž za rozhodné považoval, že rozdíl oproti sousedním pozemkům je dán právě proto, že „jejich vlastníci na rozdíl od žalobkyně v souladu s předvídaným účelovým určením výstavbu v tak dlouhém časovém období zrealizovali“. Při posuzování druhé podmínky – intenzity omezení vlastnického práva – položil odvolací soud podle okolností daného případu důraz zejména na dobu, po kterou „na pozemcích nebyla po celou dobu trvání jejich zastavitelnosti zrealizována žádná výstavba“, a na to, že žalobkyně „skutečně relevantní kroky k ukončení řízení neučinila a nakonec před uplynutím lhůty předpokládané § 102 odst. 3 stavebního zákona vzala návrh na vydání územního rozhodnutí sama zpět a řízení tak bylo zastaveno“.
Hodnotil dále skutečnosti budící pochyby „o celkovém záměru konkrétní výstavby žalobkyně“. V souladu s požadavky judikatury tak zohlednil existenci a intenzitu záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu