30 Cdo 1362/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci
žalobkyně JUDr. T. N. H., Ph.D., MBA, advokátky se sídlem v Praze 1 – Starém
Městě, Perlová 371/5, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Starém Městě, Perlová 371/5, proti žalovaným 1) UNIMO Central Europe
s. r. o., se sídlem v Praze 1, Provaznická 386/1, IČ: 27947092, 2) Unimo Real
Estate Holding AG, se sídlem v Zugu, Steinhauserstrasse 74, Švýcarsko,
zastoupené Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem v Pacově, Španovského 316,
3) A. J. D., a 4) M. N., zastoupenému společně s prvním a třetím žalovaným
Beatrijs Heyninckovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Na Kocínce
210/3, o zaplacení částky 3 331 347,80 Kč s příslušenstvím, o dovolání druhé
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j.
8 Cmo 200/2013-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se prostřednictvím žaloby z 31. srpna 2011 domáhá na žalovaných
zaplacení 3 331 347,80 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že vykonávala
advokacii jako společnice advokátní kanceláře bpv Braun Haškovcová, s. r. o. (nyní bpv Braun partners s. r. o.), od 16. dubna 2010 pak pod firmou Haškovcová
& Co. Žalovaná částka představuje smluvní odměnu za právní poradenství v rámci
projektu „Václavské náměstí 9“. Odměna byla fakturována dvěma fakturami ze dne
3. prosince 2009 (faktura č. 31090651) a 15. ledna 2010 (č. 31090832)
vystavenými advokátní kanceláří bpv Braun Haškovcová, s. r. o. a dvěma
fakturami ze dne 24. května 2010 (č. 20100015) a 19. července 2010 (č. 20100026) vystavenými žalobkyní. Faktury nebyly uhrazeny. Na základě smlouvy o
prodeji podniku bpv Braun Haškovcová, s. r. o. byla následně na žalobkyni
převedena ke dni 16. dubna 2010 část podniku, zahrnující i neuhrazené či do
doby převodu nevystavené faktury žalovaných, kteří byli klienty příslušné
advokátní kanceláře. Druhá žalovaná, obchodní společnost se sídlem ve Švýcarsku, poté, co se
prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně účastnila jednání před soudem
prvního stupně (23. května 2012 a 13. června 2012) a věcně se ve sporu vedeném
před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Cm 106/2011 vyjádřila, namítla
nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů v této věci. Ve vyjádření k
žalobě ze dne 8. června 2012 druhá žalovaná prostřednictvím svého právního
zástupce nárok neuznává, namítá nedostatek své pasivní legitimace a navrhuje
zamítnutí žaloby. Ve svém podání z 11. listopadu 2012, ve kterém písemně
doplnila vyjádření na jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. října 2012,
pak uvedla, že na určení příslušnosti se s ohledem na její domicil ve Švýcarsku
použije Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
občanských a obchodních věcech ze dne 30. října 2007 [publikována v Úředním
věstníku Evropské Unie L 339 dne 21. prosince 2007 (dále pouze „Luganská úmluva
II“)], která rozšiřuje pravidla o určování příslušnosti mezi členskými státy
Evropské unie také na Švýcarsko, Norsko a Island, přičemž argumentovala, že z
ustanovení této Úmluvy nelze dovodit mezinárodní příslušných českých soudů a
navrhla řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů zastavit. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. prosince
2012, č. j. 25 Cm 106/2011-209, zamítl návrh na zastavení řízení z důvodu
nedostatku pravomoci českých soudů. Otázku mezinárodní příslušnosti přitom
posoudil podle Luganské úmluvy II a s odkazem na její článek 5 odst. 3 a článek
6 dospěl k závěru o pravomoci českých soudů. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 8 Cmo
200/2013-225, potvrdil ve vztahu k druhé žalované usnesení soudu prvního
stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o použitelnosti Luganské úmluvy
II a uvedl, že v projednávané věci lze dovodit mezinárodní příslušnost českých
soudů podle článku 5 odst. 1 Luganské úmluvy II, za situace, kdy by byl
žalobkyní prokázán nárok plynoucí ze smlouvy, i dle článku 5 odst.
3, pokud by
bylo třeba její nárok posoudit z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud
doplnil, že navíc by při absenci splnění těchto podmínek byla ve vztahu k druhé
žalované dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle článku 24 Luganské
úmluvy II, protože druhá žalovaná při prvním úkonu nevznesla námitku
nepříslušnosti soudu, naopak se k žalobě po věcné stránce vyjádřila a účastnila
se soudem nařízených jednání. Námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti
českých soudů vznesla až při třetím jednání soudu dne 5. října 2012. Uvedený
výklad dle odvolacího soudu koresponduje s výkladem článku 24 nařízení Rady
(ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu
soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I“),
publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L12/1 dne 16. ledna 2001, a je v
souladu s cílem Luganské úmluvy II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které považuje
za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na otázce výkladu procesního práva, která dosud v
rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.
Konkrétně v dovolání namítala, že odvolací soud opomenul předložit
předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, týkající se výkladu unijního
práva, aniž by tento postup odůvodnil a řízení ve vztahu k druhé žalované mělo
být s ohledem na jurisdikční pravidla v Luganské úmluvě II zastaveno z důvodu
nedostatku pravomoci českých soudů. V tomto ohledu uvedla, že pravomoc českých
soudů nelze dovodit ani z článku 5, ani z článku 6 Úmluvy. Ve vztahu k aplikaci
článku 24 Luganské úmluvy II dovolatelka uvedla, že k jednání před soudem dne
23. května 2012 se dostavila proto, aby namítala nepříslušnost soudu a prvním
úkonem, který učinila, bylo písemné podání ze dne 8. června 2012, ve kterém
vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace; příslušnost (pravomoc) soudů
České republiky tudíž tímto ustanovením být dána nemůže. Závěrem k přípustnosti
dovolání uvedla, že otázka určení pravomoci soudů v případech, kdy na jedné
straně sporu vystupuje účastník s domicilem v EU a na druhé straně účastníci s
domicilem jak v členském státě, tak s domicilem mimo EU, konkrétněji otázka
výkladových pravidel k Luganské úmluvě, v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
dosud nebyla řešena. Důvodnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovozuje
z nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud zjistil, že dovolání druhé žalované bylo podáno včas, oprávněnou
osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §
241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení procesní otázky určení
mezinárodní příslušnosti podle článku 24 Luganské úmluvy II a posouzení námitky
nedostatku pasivní legitimace v kontextu tohoto článku, která dosud v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolání není důvodné. Podle článku 2 Luganské úmluvy II platí, že nestanoví-li tato úmluva jinak,
mohou být osoby, které mají bydliště na území některého státu vázaného touto
úmluvou, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto
členského státu. Podle článku 24 Luganské úmluvy II platí, že není-li soud jednoho členského
státu příslušný již podle jiných ustanovení této úmluvy, stane se příslušným,
jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se
žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud
podle článku 22 výlučně příslušný. Podle článku 64 Luganské úmluvy II není touto úmluvou dotčeno používání
nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a veškerých jeho změn, Úmluvy o
příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v
Bruselu dne 27. září 1968, protokolu o výkladu této úmluvy Soudním dvorem
Evropských společenství, podepsaného v Lucemburku dne 3. června 1971 a
pozměněného úmluvami o přistoupení států přistupujících k Evropským
společenstvím k dotyčné úmluvě a k dotyčnému protokolu a Dohody mezi Evropským
společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 19. října
2005, členskými státy Evropského společenství. Podle článku 1 odst. 1 protokolu č. 2 o jednotném výkladu Úmluvy a o Stálém
výboru bere každý soud používající a vykládající úmluvu řádný ohled na zásady
stanovené jakýmkoli významným rozhodnutím vydaným soudy států vázaných úmluvou
a Soudním dvorem Evropských společenství k dotčenému / dotčeným ustanovení/m
nebo jakémukoli podobnému / jakýmkoli podobným ustanovení/m Luganské úmluvy z
roku 1988 a aktů uvedených v čl. 64 odst. 1 úmluvy. Luganská úmluva II byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást
unijního práva (viz rozhodnutí Rady ze dne 15. října 2007 o podpisu Úmluvy o
příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
jménem Společenství, publikováno v Úředním věstníku Evropské unie L 339/1 ze
dne 21. prosince 2007, pod č. 2007/712/ES). Z hlediska časové působnosti se
Luganská úmluva II dle článku 63 odst. 1 vztahuje na řízení zahájená a na
listiny vyhotovené nebo registrované jako veřejné listiny po vstupu této úmluvy
v platnost ve státě původu, a je-li žádáno o uznání nebo výkon rozhodnutí nebo
veřejných listin, také v dožádaném státě, přičemž v souladu s článkem 69 je
Luganský úmluva II ve státech EU účinná od 1. ledna 2010, ve Švýcarsku pak od
1. ledna 2011. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném
případě naplněny, jelikož řízení bylo zahájeno dne 31. srpna 2011.
Naplněna je
i podmínka věcné působnosti Luganské úmluvy II, která se obdobně jako nařízení
Brusel I vztahuje obecně na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu. Vzhledem k výše citovanému článku 1 odst. 1 protokolu č. 2 k Luganské úmluvě II
musí vnitrostátní soud, aplikující tuto úmluvu, brát řádný ohled na judikaturu
Soudního dvora Evropské unie k nařízení Brusel I. Použitelnost závěrů
formulovaných Soudním dvorem ve vztahu k nařízení Brusel I či Bruselské úmluvě
vyplývá i ze skutečnosti, že text Luganské úmluvy II je téměř identický s
textem nařízením Brusel I (DICKINSON, A., LEIN, E.: The Brussels I Regulation
Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 574). Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie obrátit se na Soudní dvůr EU v případě, že v řízení před ním
vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány EU, zkoumal, zda taková povinnost
vznikla i v projednávané věci. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr
Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek
Soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di
Gavardo SpA proti Ministero della sanit? („CILFIT“), v němž Soudní dvůr
formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost
nemají, a to jestliže:
I. otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného
případu,
II. existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo
rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte
éclairé),
III. jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává
prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu,
aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný,
musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a
právních pojmů unijního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace
unijního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům
ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie. Za situace, kdy je výklad článku 24 Luganské úmluvy II právně významný pro
řešení daného případu, je třeba nejprve posoudit, zda existuje k dané otázce
judikatura Soudního dvora a zda se tedy jedná o acte éclairé. Článek 24 Luganské úmluvy II, který je identický s článkem 24 nařízení Brusel
I, upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se
žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní, a podřídí se
tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Pojem účastenství obsažený v článku 24
je autonomním pojmem unijního práva. V souladu s judikaturou Soudního dvora je
nezbytné jej vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v
řízení (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965), vyjma situace, kdy se žalovaný
řízení u soudu účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost (DICKINSON, A.,
LEIN, E.: The Brussels I Regulation Recast.
Oxford: Oxford University Press,
2014, s. 307). Zároveň je třeba zdůraznit, že příslušnost založená podle článku
24 Luganské úmluvy II má přednost před všemi ostatními pravidly příslušnosti
(srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80
Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, zejm. body 10 až 11, ve které
Soudní dvůr dovodil přednost příslušnosti založené podle tehdejšího článku 18
Bruselské úmluvy před ujednáním o příslušnosti). Nezávisle na tom, zda by
mezinárodní příslušnost českých soudů byla či nebyla dána na základě jiných
ustanovení Luganské úmluvy II, je proto možné, za předpokladu splnění podmínek
článku 24, tuto mezinárodní příslušnost založit. Účast žalovaného na řízení podle článku 24 Luganské úmluvy II představuje
fakticky konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a
tedy ujednání o jeho příslušnosti (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2014 ve věci C-112/13 A proti B a dalším, bod 53). Ke konkludentnímu
ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti
(rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2010 ve věci C-111/09 Česká
podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi,
body 21 až 22). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu,
závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura
Soudního dvora nicméně stanovuje, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena
po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první
obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek
Soudního dvora ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH
proti Pierru Jacqmainovi, bod 16; rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014
ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions
assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36). Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že příslušnost soudu podle článku 24
nařízení Brusel I může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž
by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku
příslušnosti soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29
Nd 336/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009,
srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 30 Cdo
4971/2014). Uvedené závěry jsou ze shora uvedených důvodů platné i pro článek
24 Luganské úmluvy II. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 2. února 2012, č. j. 25 Cm 106/2011-70, uložil druhé žalované a čtvrtému žalovanému, aby se ve lhůtě
vyjádřili ve věci samé k žalobě. Právní zástupce, kterému byla druhou žalovanou
udělena plná moc dne 22. května 2012, se dne 23. května 2012 zúčastnil jednání
před soudem prvního stupně. Podle protokolu o jednání ze dne 23. května 2012
právní zástupce druhé žalované na výzvu k mimosoudnímu vyřízení věci sdělil, že
zastupování převzal předcházející den, a nemůže se proto za druhou žalovanou
vyjádřit. Zároveň mu byla protistranou předána žaloba.
Druhá žalovaná se
prostřednictvím svého právního zástupce písemně vyjádřila k žalobě podáním ze
dne 8. června 2012. Ve vyjádření k žalobě druhá žalovaná uvedla, že nikdy
nebyla s žalobkyní ani jejími právními předchůdci ve smluvním vztahu, nikdy
uzavření takové smlouvy nenavrhovala, nezmocňovala žalobkyni či její právní
předchůdce k žádným úkonům, nebyla ani příjemkyní jejich služeb či se na její
úkor neobohatila. Druhá žalovaná dále namítla nedostatek pasivní legitimace pro
předmětné řízení a soudu prvního stupně navrhla, aby byla žaloba ve vztahu k ní
zamítnuta. Nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů nenamítala. Lze proto uzavřít, že druhá žalovaná se v rámci své první obrany vyjádřila k
žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesla námitku nepříslušnosti
soudu, čímž konkludentně vyjádřila souhlas s příslušností soudu ve smyslu
článku 24 Luganské úmluvy II. Námitku nedostatku pasivní legitimace přitom
nelze ztotožňovat s námitkou mezinárodní nepříslušnosti soudů. Věcná legitimace
je předmětem dokazování v řízení před soudem a nachází svůj výraz v rozhodnutí
soudu ve věci samé, přičemž pasivní věcná legitimace je u žalovaného dána jen
tehdy, má-li podle zjištěného skutkového stavu a právního posouzení věci
žalovaný povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhal a její nedostatek není
důvodem pro odmítnutí žaloby nebo pro zastavení řízení, ale pro zamítnutí
žaloby (viz DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 584–585). I když má proto věcná
legitimace význam pouze při uplatňování práva, tedy v soudním procesu, jde o
zhodnocení stavu plynoucího z hmotného práva. Věcně legitimován je ten
účastník, který je subjektem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná,
tedy ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného
subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) či tvrzené subjektivní
povinnosti (pasivní věcná legitimace), o nichž soud rozhoduje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010). Nedostatek
pasivní legitimace tedy vede k zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaný nárok
není po právu, zatímco nedostatek mezinárodní příslušnosti vede k zastavení
řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudů jako jedné z podmínek řízení. Námitka nedostatku pasivní věcné legitimace je tedy fakticky vyjádřením ke
stavu plynoucího z hmotného práva, zatímco námitka nepříslušnosti směřuje k
procesní otázce pravomoci soudů. Uvedené závěry lze učinit na základě shora uvedené judikatury Soudního dvora k
nařízení Brusel I a k Bruselské úmluvě, která se uplatní z výše popsaných
důvodů i ve vztahu k Luganské úmluvě II. Výklad článku 24 Luganské úmluvy II
proto představuje acte éclairé. Nejvyššímu soudu tím pádem nevzniká povinnost k
předložení předběžné otázky ve smyslu rozsudku Soudního dvora ve věci CILFIT.
S ohledem na skutečnost, že mezinárodní i místní příslušnost soudu prvního
stupně je ve vztahu k druhé žalované založena na základě článku 24 Luganské
úmluvy II, posouzení důvodnosti jejích dalších námitek obsažených v dovolání by
bylo pro výsledek dovolacího řízení nadbytečné. Protože dovolání není důvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
jako soud dovolací dovolání druhé žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.