30 Cdo 1364/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudů JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně S. Z., advokátky, správkyně konkurzní podstaty obchodní společnosti
P., s.r.o., zastoupené advokátkou proti žalované M. č. P., zastoupené
advokátkou, o 1.616.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 52/2003,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září
2006, č. j. 30 Co 254/2006–214, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 30 Co 254/2006–214,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. února 2006, č.j. 9 C
52/2003-174,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 1.616.895,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že jako správkyně konkurzní podstaty obchodní
společnosti P., s.r.o., investovala do nebytových prostor v domě ve správě
žalované, čímž se hodnota nemovitosti zvýšila o žalovanou částku. Nárok
vyvozuje z podnájemní smlouvy, kterou uzavřela s nájemcem uvedených nebytových
prostor - společností S. CZ, spol. s r.o. (dále jen „nájemce“).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. června 2004, č.j. 9 C
52/2003-111, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru,
že mezi účastníky neexistoval žádný právní vztah, z něhož by bylo možno
dovozovat povinnost žalované zaplatit žalobkyni požadovanou částku. Pokud
žalobkyně jako podnájemce investovala do stavebních úprav nemovitosti a
zhodnotila ji, stalo se tak v důsledku smluvního vztahu mezi ní a nájemcem
nemovitosti, který (tedy) žalobkyni odpovídá podle § 667 občanského zákoníku
(dále jen „o.z.“). Není proto možné dovozovat povinnost žalované zaplatit
žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalovanou částku, protože
nárok na jeho vydání má nájemce (který není účastníkem předmětného řízení).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. března 2005, č.j. 17 Co 477/2004-127,
uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení s tím, že souhlasí s jeho úvahou, že předmětný vztah je třeba
řešit podle ustanovení § 667 odst. 1 o.z., jímž se však řídí přímo poměr mezi
pronajímatelem a podnájemcem, který vznikl tím, že pronajímatel se zamýšlenými
a později i provedenými úpravami nemovitosti vyslovil souhlas.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 2. února 2006,
č.j. 9 C 52/2003-174, jímž žalobu opět zamítl a žalobkyni uložil nahradit
žalované náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 29. dubna 1997,
ve znění dodatku ze dne 1. září 1997, žalovaná pronajala obchodní společnosti
S. CZ, spol. s r.o. (dále opět jen „nájemce“), mimo jiné i předmětnou budovu a
souhlasila s tím, aby ji nájemce dále svěřil do podnájmu obchodní společnosti
P., s.r.o. Vlastníkem budovy je obec H. m. P. a žalovaná vykonává její správu.
Smlouvami ze dne 1. září 1997 a 17. srpna 1999 uzavřenými mezi uváděnými
obchodními společnostmi byly žalobkyni dány do podnájmu dotčené nebytové
prostory, a ta v nich v době podnájemního vztahu provedla stavební úpravy. Dne
27. února 2001 však byla smlouva o podnájmu nájemcem vypovězena. Soud dále
zjistil, že ke dni 9. dubna 2002 bylo zhodnocení nemovitosti představováno
částkou 1.266.860,- Kč. Pro rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dále významné
zjištění, že u Obvodního soudu pro Prahu 8 byl veden spor mezi M. č. P. a
nájemcem (společností S. CZ spol. s r.o.), vedený o nedoplatek nájemného, v
němž soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C
235/2002-256, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. ledna 2005, č. j.
22 C 235/2002-271, mimo jiné, zamítl žalobu, aby žalovaná S. CZ, spol. s r.o.,
byla povinna zaplatit žalobkyni M. č. P. další částku 1.266.860,- Kč s
příslušenstvím, neboť ji započetl proti pohledávce žalované z titulu
zhodnocení předmětného domu provedenou rekonstrukcí (Nejvyšší soud ČR však
později rozsudkem ze dne 28. srpna 2007, č.j. 26 Odo 374/2006-373, rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 184/2005-331, pokud
jím byl v zamítavém výroku II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím a v nákladových výrocích III., IV. a V. potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Praha 8 ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C
235/2002-256, ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C
235/2002-271, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního
soudu pro Praha 8 ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C 235/2002-256, ve spojení s
usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C 235/2002-271, v zamítavém výroku
II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v
nákladových výrocích III., IV. a V., zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Praha 8 k dalšímu řízení). Soud prvního stupně proto v
posuzované věci dospěl k závěru, že v mezidobí byl změněn skutkový základ
sporu, neboť sporný nárok byl již fakticky přisouzen nájemci ve vztahu k
žalované M. č. P. Proto podle jeho mínění nelze úhradu této částky uložit
žalované současně i ve prospěch žalobkyně jako podnájemce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j.
30 Co 254/2006–214, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V podstatě se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, avšak oproti právnímu názoru vyslovenému ve zrušovacím usnesení
ze dne 8. března 2005 uvedl, že ustanovení § 667 odst. 1 o.z. představuje
speciální úpravu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení mezi nájemcem a
pronajímatelem, kdy právo na vydání toho, oč se zvýšila hodnota věci, má proti
pronajímateli výlučně nájemce. Proto není možné analogicky užít toto ustanovení
i na vztahy podnájemce vůči pronajímateli. Vzhledem k tomu, že se jedná o
speciální úpravu bezdůvodného obohacení, nelze na posuzovaný případ užít ani
obecná ustanovení o.z. o bezdůvodném obohacení (§ 451 násl. cit. zákona).
Protože v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná smluvně zavázala žalobkyni
zaplatit žalovanou částku a povinnost žalované k plnění nevyplývá ani ze
zákona, odvolací soud posoudil žalobu jako nedůvodnou a napadený rozsudek jako
věcně správný potvrdil.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen účastníkům dne 10. listopadu 2006,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 9. ledna 2007 včasné
dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vytýká tak, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu
považuje, zda má podnájemce v případě zhodnocení nemovitosti (nebytových
prostor) nárok na vydání bezdůvodného obohacení přímo proti pronajímateli, či
zda toto právo náleží pouze nájemci, který finanční prostředky z tohoto důvodu
nevynaložil. Soudu prvního stupně vytýká, že se nedržel právně závazného názoru
vysloveného odvolacím soudem. Je přesvědčena, že na souzenou věc nemůže mít
vliv řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 235/2002,
jehož žalobkyně není účastníkem. Nesouhlasí s nově formulovaným právním
názorem odvolacího soudu a ztotožňuje se s jeho původním míněním, že vztah
pronajímatele a podnájemce, který není řešen výslovnou právní úpravou, je třeba
analogicky ve smyslu § 853 o.z. posoudit podle ustanovení obsahem a účelem
nejbližšího, tedy podle ustanovení § 667 odst. 1 o.z. Není důvodu, aby částku,
o níž se investicí zvýšila hodnota věci, v níž se nacházejí nebytové prostory
svěřené
do podnájmu, hradil pronajímatel nájemci (který se na investicích nepodílel) a
nikoli podnájemci, který náklad na úpravu nemovitosti nesl ze svého. Poukazuje
na dovolací řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp.zn. 33 Odo 374/2006 (věc
zde byla později zapsána po sp.zn. 26 Odo 374/2006), týkající se zmíněné věci
vedené u Obvodního soud pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 235/2002 s tím, že obě
věci by Nejvyšším soudem měly být projednány společně. Navrhla, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K dovolání se podáním ze dne 28. února 2007 vyjádřila žalovaná. Uvedla, že v
podstatě souhlasí s názorem dovolatelky, že v dané věci byla soudem řešena
otázka, která má po stránce právní zásadní význam. Tento zásadní význam
spatřuje v posouzení, komu náleží kompenzace za provedené zhodnocení pronajaté
věci, zda nájemci, který měl smluvní vztah s pronajímatelem nebo podnájemci,
který zhodnocení provedl vlastním nákladem. Připomíná, že tento nárok vůči ní
vznesl také sám nájemce obchodní společnost S. CZ, spol. s r.o., v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 22 C 235/2002, a to ve formě
započtení pohledávky. Žalovaná se jinak ztotožňuje s právním názorem odvolacího
soudu o nemožnosti analogického užití § 667 odst. 1 o.z. na daný případ.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně zamítl,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
jeho přípustnosti.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé rozsudku odvolacího soudu nebyl
změněn rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání nezakládá ani
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přesto, že rozsudku soudu prvního
stupně sice předcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož
soudu, jímž však bylo rozhodnuto shodně.
Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku odpovědnosti
nájemce vůči podnájemci z titulu bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Proto je dovolání v označené věci přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé
přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však zjištěny nebyly.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav.
Nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem (§ 720 o.z.),
jímž je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Z
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že nájemce je oprávněn
se souhlasem pronajímatele přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu
určitou do podnájmu.
Podnájemní vztah (ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) je v podstatě
zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému
– podnájemci své nájemní právo k nebytovému prostoru (jeho části). O podnájem
nejde proto tehdy, pronajímá-li nebytový prostor (jeho část) jinému vlastník
domu, v němž se nebytový prostor nachází. Pronajme-li nebytový prostor
vlastník, jde ve vztahu mezi ním (jako pronajímatelem) a nájemcem o vztah nájmu
nebytového prostoru (podle zákona č. 116/1990 Sb.). Naopak podnájemní vztah je
vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního
vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Proto např. za řádné užívání
nebytového prostoru (jeho části) podnájemcem odpovídá pronajímateli nájemce.
Podle § 667 odst. 1 o.z. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se
souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat
jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak,
je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení
znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li
pronajímatel souhlas
se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po
skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.
Ustálená soudní praxe dovodila, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o změnách
na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytového prostoru (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo
861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v
sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/).
V již zmíněném rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č.j. 26 Odo 374/2006-374,
Nejvyšší soud ČR vyslovil, že výkladem ustanovení § 667 odst. 1 o.z. (ve všech
jeho souvislostech a nikoli pouze izolovaným výkladem jeho věty čtvrté) je
třeba dospět k jedinému logickému závěru, že citované ustanovení se vztahuje
(výlučně)
na případy, kdy pronajaté nebytové prostory byly zhodnoceny - za splnění v něm
uvedených předpokladů - na náklady nájemce. Nebylo-li tomu tak (jako
v posuzovaném případě, kdy podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění
nebytové prostory zhodnotil na své náklady podnájemce), nemůže mít nájemce vůči
pronajímateli z tohoto titulu žádnou pohledávku, tudíž ani pohledávku podle §
667 odst. 1 o.z. Na tom nic nemění ani to, že ve smluvním vztahu k
pronajímateli je nájemce, a že právě jemu udělil pronajímatel souhlas se
změnami na pronajatých nebytových prostorách. V právním vztahu mezi
pronajímatelem a nájemcem je tedy ustanovení
§ 667 odst. 1 o.z. aplikovatelné pouze za předpokladu, že nebytové prostory
byly zhodnoceny na náklady nájemce (ustanovení proto dopadá pouze na vztah mezi
pronajímatelem a nájemcem). Uskutečnil-li však změny na pronajatých nebytových
prostorách na své náklady podnájemce (subjekt odlišný od nájemce), ačkoliv v
právním vztahu k pronajímateli není, šlo z jeho strany o plnění bez právního
důvodu ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 a 2 o.z., a tak o bezdůvodné
obohacení (na straně pronajímatele), které je třeba vydat. V takovém případě
neexistuje zákonný důvod,
pro který by bylo opodstatněné vyloučit aplikaci ustanovení § 451 o.z. ve
vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem.
Protože napadený rozsudek věc takto důsledně neposuzuje, nelze jej pokládat
ve výroku ve věci samé za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto rozhodnutí proto zrušil.
Jelikož důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí
o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu