USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce V. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Terezou Bařtipánovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nápravu postupu Věznice Valdice, o náhradu bolestného ve výši 12 754 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 83/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2025, č. j. 19 Co 8/2025-57, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá, aby žalované bylo uloženo zajistit žalobci odbornou lékařskou péči k nápravě zubního chrupu žalobce, tedy zajistit dokončení a nasazení stálých zubních korunek u dvou zubů č. 46 a č. 47. Dále se domáhá náhrady bolestného ve výši 12 754 Kč a nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč.
2. Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 11. 2024, č. j. 11 C 83/2024-40, zastavil řízení v části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit žalobci odbornou lékařskou péči k nápravě zubního chrupu žalobce, tedy zajistit dokončení a nasazení stálých zubních korunek u dvou zubů č. 46 a č. 47 (výrok I), rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v části, kde se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit žalobci odbornou lékařskou péči k nápravě zubního chrupu žalobce, tedy zajistit dokončení a nasazení stálých zubních korunek u dvou zubů č. 46 a č. 47 (výrok III).
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným usnesení potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako vadné.
5. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III usnesení soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu, je vadné, neboť dovolatel ve vztahu k nim nevymezuje žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
6. Posuzované dovolání ve zbylé části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o zastavení řízení a postoupení věci Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR a cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se zásahu do osobnostních práv v důsledku nesprávného lékařského postupu. Co se týče přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. v dovolání pouze uvedl, že se soudy „dostatečně nevypořádaly s právní stránkou případu a odchýlily se tak od ustálené soudní judikatury“, aniž by specifikoval judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.
7. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
8. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
9. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
10. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
12. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. i ve zbylé části odmítl, neboť i v daném rozsahu trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
13. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to včetně žalobcem namítaného nevypořádání se s jeho odvolacími námitkami, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšné žalované nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají především v majetkových a finančních poměrech žalobce, který byl osvobozen od soudních poplatků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15), ale i ve stručném obsahu vyjádření žalované k dovolání žalobce bez jakékoli argumentace. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu