30 Cdo 1427/2024-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s. r. o., identifikační číslo osoby 01809326, se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 140 983 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 84/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 91 Co 367/2023-83, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 140 983 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ohledně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2015 vedeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Odvolacím finančním ředitelstvím a navazujícího soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 49/2018 a Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 242/2021. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2023, č. j. 15 C 84/2022-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 140 983 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval, že v řízení zahájeném dne 25. 9. 2015 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2015 a v navazujícím soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 49/2018 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 242/2021 bylo porušeno právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22 570 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Otázka, zda, pakliže bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování ve vztahu k jednomu ze souvisejících řízení (v tzv. pilotním řízení), je namístě žaloby vztahující se k souvisejícím řízením zamítnout, neboť újma žalobkyně byla již zkonzumována přiznáním zadostiučinění v pilotním řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat. Podle skutkových zjištění, z nichž vychází i napadené rozhodnutí, v posuzovaném řízení podala žalobkyně dne 25. 9. 2015 u Finančního úřadu pro hlavní město
Prahu přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2015. Dne 20. 9. 2017 byl za zdaňovací období srpen 2015 vydán platební výměr č. j. 7148355/17/2002-52521-109424 a žalobkyni byla vyměřena daň ve výši 135 360 Kč. Odvolací řízení proti platebnímu výměru za období srpen 2015 bylo spojeno s odvolacími řízeními proti platebním výměrům za období prosinec 2014 až prosinec 2015. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 10. 10. 2018, č. j. 45058/18/5300-21443-710979, zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo platební výměry za období prosinec 2014 až prosinec 2015. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 Af 49/2018-66, zamítl a následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 1 Afs 242/2021-44. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2023, č. j. 76 C 48/2022-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5.2023, č. j.
20 Co 125/2023-102, bylo konstatováno porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení zahájeném dne 25. 3. 2015 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015 a v navazujícím soudní řízení. Žaloba o zaplacení peněžitého zadostiučinění byla zamítnuta. Ačkoliv řízení ohledně přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období patrně vycházela z obdobného skutkového a právního základu věci a mají totožnou žalobkyni, měla samostatné předměty řízení (daňová povinnost za různá zdaňovací období), ohledně kterých byla vedena samostatná daňová řízení.
Závěr odvolacího soudu, že byť správce daně činil v těchto řízeních v zásadě shodné úkony, jedná se o samostatná řízení a bylo-li již dříve soudním rozhodnutím konstatováno porušení práva ve vztahu k daňovému řízení za zdaňovací období únor 2015, náleží žalobkyni zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva i ve vztahu k daňovému řízení za zdaňovací období srpen 2015, bylo-li toto jako celek rovněž shledáno nepřiměřeně dlouhým, tak není v rozporu se shora označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu