ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 287/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 17 Co 103/2008 - 36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2007, č. j. 26 C 287/2006 – 19,
kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím,
jakožto náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení o výkon rozhodnutí, vedeného u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1054/1999.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, že
žalobce podal dne 18. 8. 1999 návrh na výkon rozhodnutí, doplněný dne 27. 9.
1999, přikázáním pohledávky ve výši 500.000,- Kč proti společnosti OSTRAMO,
VLČEK a spol., s.r.o., a to pro vymožení částky 24.613,30 Kč s přísl. Usnesení
o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 10. 1999. Výkon
rozhodnutí měl být proveden přikázáním pohledávky povinné u dlužnice Ing. H. S.
na placení nájemného za nebytové prostory v objektu, který byl ve vlastnictví
povinné. Dlužnice povinné sdělila, že platby nájemného činí již ve prospěch
Finančního úřadu Ostrava I, což doložila exekučním příkazem ze dne 5. 8. 1998.
Do protokolu ze dne 21. 3. 2000 žalobce uvedl, že povinná společnost převedla
nemovitosti ve svém vlastnictví na M. V., a zároveň bylo na tyto nemovitosti
zřízeno soudcovské zástavní právo ve prospěch žalobce. Žalobce dále uvedl,
jakými postupy se do dané doby domáhal výkonu svého práva. Žalobce urgoval
pokračování v řízení (21. 3. 2001), dne 31. 7. 2001 však byl na povinnou
společnost prohlášen konkurs.
Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem žalobce, že od nařízení
výkonu rozhodnutí dne 28. 10. 2008 do 31. 7. 2001, kdy byl prohlášen konkurs na
povinnou společnost, došlo ve vykonávacím řízení k průtahům, neboť po celou
tuto dobu neučinil soud žádný úkon směřující k vymožení přiznané částky. Postup
žalobce v řízení přitom nebyl příčinou vzniklých soudních průtahů. Odvolací
soud se dále zaměřil na posouzení všech v úvahu přicházejících újem, které
žalobci vznikly. Za délku průtahů dle odvolacího soudu nelze považovat 8 let,
jak tvrdí žalobce, ale pouze výše uvedený jeden a půl roku, protože poté již
soud nemohl ve výkonu rozhodnutí pokračovat. Tento vzniklý průtah přitom nebyl
jediným důvodem, proč k vymožení dlužné částky nedošlo, protože k vymožení
částky by pravděpodobně nedošlo ani v případě urychleného postupu soudu. Při
posouzení vzniklé újmy vyšel odvolací soud i z částky, která měla být pro
žalobce v řízení vymožena, a to 24.613,30 Kč jistiny, když z hlediska vzniklé
újmy nebylo na místě uvažovat výši příslušenství. Co do posouzení významu
řízení pro poškozeného odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by právě
průtah v tomto řízení vedl k výrazné újmě poškozeného, a s ohledem na všechny
okolnosti případu dospěl k závěru, že pro přiznání finančního zadostiučinění
nejsou dány důvody, a že postačí vyjádření skutečnosti, že k průtahu v řízení v
době od 28. 10. 1999 do 31. 7. 2001 došlo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako
dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci oběma soudy a současně
tvrdí vady řízení, které blíže nespecifikuje. Žalobce namítá, že přestože
odvolací soud konstatoval průtahy v řízení v délce jeden a půl roku, neuznal
jeho nárok na odškodnění nemateriální újmy. Soud nesprávně posoudil
marginálnost exekuované částky, když nevzal v úvahu příslušenství pohledávky. Celková částka v roce 1999 přitom činila více než šest milionů korun českých. Závěr odvolacího soudu o tom, že je zde značný nepoměr mezi vykonatelnou
částkou a výší požadovanou za vzniklou nemajetkovou újmy je mylný, neboť
dovolatel se ve vykonávacím řízení domáhal přikázání pohledávky ve výši
500.000,- Kč. Dovolatel tvrdí, že soudy svojí liknavostí zapříčinily, že
vykonatelná pohledávka je po prohlášení konkursu nedobytná, a že byl porušen
princip uskutečnění soudního řízení v reálném čase. Poukazuje na blíže
nespecifikovanou judikaturu ESLP, která za přiměřenou délku exekuce považuje
údajně šest měsíců a vychází ze základní částky 1.000 – 1.500,- € za jeden rok
trvání řízení se zjištěnými průtahy. Podle dalších kritérií mají být posléze
vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení. Dovolatel považuje za zásadní právní
otázku, zda tento právní závěr ESLP je nutno aplikovat také v českém právu a
zda je tedy součástí příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Celková délka
řízení dle dovolatele činí již 9 a půl roku, a to s ohledem na běžící konkursní
řízení, jehož ukončení není v dohlednu. Takovou délku řízení nepovažuje za
přiměřenou, byť průtahy v době od srpna roku 2001 do února roku 2009 jsou dány
délkou a průtahy v konkursním řízení 8K 64/97. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda při posuzování nároku na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedeným
řízením o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat i nárok žalobce ve vztahu k
řízení konkursnímu, které bylo zahájeno v průběhu řízení o výkon rozhodnutí, a
které dosud neskončilo, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího
soudu řešena. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení
stiženou některou z vad uvedených v 229 odst. 1. § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohl mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu,
že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), je třeba
postupovat nejen podle zákonné úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí a § 31a OdpŠk, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „Evropský soud“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně neupravuje, kdy účastníkovi řízení, který
se považuje za poškozeného nepřiměřeně dlouze vedeným řízením, vzniká
nemajetková újma, a od kterého okamžiku se může domáhat odškodnění vzniklé
újmy. Ustanovení § 32 odst. 3 stanoví promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy tak, že náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do
šesti měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu
došlo, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení. Tím se podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek (srov. důvodovou
zprávu k bodu 27 návrhu zákona č. 160/2006 Sb.), neboť teprve po ukončení
řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy,
jakož i komplexně zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání
poškozeného, a další okolnosti případu. V dalších podrobnostech zde Nejvyšší
soud odkazuje na závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, bodů II. a III.,dostupného
na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz (dále jen Stanoviska). Účastník řízení považující se za poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením by měl
zpravidla vyčkat jeho skončení, a teprve poté požadovat náhradu vzniklé
nemajetkové újmy, což je v souladu s požadavkem hospodárnosti a efektivity
soudního řízení. Zaslání a studium spisu původního řízení pro účely řízení
kompenzačního si obvykle vyžádá určitou dobu nečinnosti a odklad vydání
rozhodnutí v dosud probíhajícím řízení původním.
Je-li naprosto zjevné, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu
nelze již dosavadní délku posuzovaného řízení považovat za přiměřenou, je možné
domáhat se kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení i v případě, že
dané řízení dosud neskončilo (viz věta 5. uvedeného Stanoviska). Uplatnění
nároku v průběhu posuzovaného řízení bude důvodné zejména u účastníka řízení
pokročilého věku, u něhož by hrozila ztráta možnosti domoci se náhrady později,
nebo u účastníka řízení, kterému v probíhajícím řízení již závažná nemajetková
újma vznikla.. Poškozený může uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění za
nepřiměřenou délku dosud pravomocně neskončeného vykonávacího řízení, pokud
jeho pokračování brání současně probíhající řízení konkursní. Nárok žalobce
týkající se újmy vzniklé v důsledku délky vykonávacího řízení bude za této
situace možno posoudit celkově, neboť v samotném řízení o výkon rozhodnutí,
jehož výsledek je od této chvíle odvislý od řízení konkursního, v nejbližší
době žádné další úkony směřující k vymožení pohledávky činěny nebudou. Lze zde
obecně formulovat, že posouzení přiměřenosti délky vedlejšího, zejména
insolvenčního (konkursního) řízení přichází pojmově do úvahy až v souvislosti s
jeho skončením. Nárok žalobce na posouzení přiměřenosti délky dosud
neskončeného konkursního řízení by zde byl uplatněn – pro tentokráte -
předčasně, neboť vzhledem ke složitosti konkursního řízení a jeho specifickým
fázím a procesním formám nemůže být před jeho skončením zjevné, zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Posouzení přiměřenosti
konkursního řízení nadto ani nebylo předmětem dovolatelovy žádosti o přiměřené
zadostiučinění, která byla činěna toliko ve vztahu k řízení vykonávacímu. V posuzovaném případě se přihlédne k celkové délce řízení, samotný průběh
konkursního řízení se však posuzovat nebude (srov. rozhodnutí ESLP o
přípustnosti ze dne 15. 1. 2008, ve věci Špaček proti České republice, stížnost
č. 4371/03, § 1.1). Nezbývá tedy než posoudit důvodnost žalobcova nároku na
kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení od zahájení vykonávacího
řízení do okamžiku prohlášení konkursu, neboť poté již soud žádné další úkony
směřující k provedení výkonu rozhodnutí činit nemohl. Odvolací soud, jež
posuzoval pouze průběh řízení o výkon rozhodnutí, proto postupoval v zásadě
správně. Rozhodnutí o žalobcově nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou ve vykonávacím řízení netvoří překážku věci rozsouzené pro žalobcův
případný nárok na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v řízení
konkursním. Dovolatel se proto může domáhat přiměřeného zadostiučinění za
nepřiměřeně dlouze vedené konkursní řízení v rámci nového samostatného nároku. Dovolací soud se dále zabýval tím, zda odvolací soud posoudil žalobcův nárok ve
vztahu k vykonávacímu řízení po právní stránce správně. Nejvyšší soud se ztotožňuje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,
která považuje výkon rozhodnutí za integrální součást práva na soudní ochranu,
neboť právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst.
1 Úmluvy by bylo
„iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat
neúčinným v neprospěch jedné ze stran (srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 1997,
ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40, popř. bod III.,
čl. 2 uvedeného Stanoviska). Právo na soudní výkon rozhodnutí však nemůže
přinutit stát, aby vykonal jakékoliv pravomocné civilní rozhodnutí bez ohledu
na okolnosti případu. Stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus
či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané
částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu
platební neschopnosti povinného – soukromé osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne
27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39). Při posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je
třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost
oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná
opatření předpokládaná procesním předpisem (srov. usnesení ESLP o přípustnosti
ze dne 22. 3. 2005, ve věci Ciprová proti České republice, stížnost č. 33273/03). Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato
nečinnost odpovědnost státu (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2003, ve věci
Ruianu proti Rumunsku, stížnost č. 34647/97). Při posuzování postupu orgánů veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je
třeba přihlédnout také k dispozičnímu právu oprávněného zvolit si způsob výkonu
rozhodnutí. Jestliže se během řízení ukázalo, že jím určený způsob výkonu
rozhodnutí nebude zřejmě úspěšný, neboť dlužnice povinné společnosti již
dlužnou pohledávku plní ve prospěch finančního úřadu, měl žalobce navrhnout
jiný způsob výkonu rozhodnutí, což ostatně učinil v řízení vedeném u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1488/98, jak je dovolacímu soudu známo z jeho
úřední činnosti. Na základě posouzení jednotlivých okolností případu i v jejich souhrnu a za
přihlédnutí k závažnosti vzniklé nemajetkové újmy pak odvolací soud dospěl k
závěru, že postačujícím zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu je
vyjádření skutečnosti, že k průtahům v řízení o výkon rozhodnutí došlo, a to v
délce jeden a půl roku. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu,
dílčí průtahy ve vykonávacím řízení nemohly žalobci způsobit nemajetkovou újmu
natolik závažnou, aby bylo na místě přiznání zadostiučinění v penězích. Částka, o kterou se vykonávací řízení vedlo, je zohlednitelná v rámci
hodnotícího kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk), kdy soud posuzuje, do jaké míry jsou práva a povinnosti, o něž
se dané řízení vede, důležitou součástí života jednotlivce. Otázka skutečné
výše pohledávky by však byla významná zejména při hodnocení materiální škody. Ve vztahu k posouzení závažnosti případné nemajetkové újmy není otázka výše
pohledávky, kterou se žalobce snaží vymoci, stěžejní pro rozhodnutí ve věci
samé.
V rámci dovolacího přezkumu naopak nebylo možno přihlédnout k dovolatelem
uplatněné námitce ohledně aplikace závěrů Evropského soudu pro lidská práva co
do stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť na řešení této otázky spíše
informativního charakteru odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil, a proto ji
nelze považovat za zásadně právně významnou pro rozhodnutí ve věci samé. Přestože formálně správně měl odvolací soud konstatovat porušení práva žalobce
na projednání věci v přiměřené lhůtě, popřípadě porušení práva žalobce na
projednání věci bez zbytečných průtahů, a to nejlépe ve výroku rozhodnutí,
považuje dovolací soud jeho rozhodnutí za věcně správné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu