30 Cdo 1455/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. A., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 531/12, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2016, č. j. 21 Co 257/2016-38, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 17. 10. 2015 se žalobce domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 6 890 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu, který měl spočívat v chybném posouzení dopravní situace, a nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru agendy řidičů a motorových vozidel ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. S-SMOL/126042/2014/OARMV, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 měsíců a pokuta ve výši 5 000 Kč včetně nákladů řízení.
Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání žalobce rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. KÚOK/ 97446/2014/ODSH-SD/7228, zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému řízení. Magistrát města Olomouce následně rozhodnutím ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. S-SMOL/126042/2014/OARMV, řízení o přestupku zastavil, neboť spáchání skutku, o němž se řízení vedlo, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.
3. 2016, č. j. 18 C 98/2015-24, zamítl žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 6 890 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 6 890 Kč a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Napadeným usnesením odvolacího soudu, ve výroku o věci samé, nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu, a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl zabývat ani případnými vadami řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu