30 Cdo 149/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. F., zastoupenému
advokátkou,
o zaplacení 145.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 19 C 126/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 3 Co 1/2006-117, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 9.912,70 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Žalobce se žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 3
zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), ve znění do
novely provedené zákonem č. 216/2006 Sb. s odůvodněním, že jako autor českých
překladů řady děl autora R. A. uzavřel v minulosti se společností P. P., spol.s
r.o. nakladatelské smlouvy, kterými převedl na časově omezenou dobu výhradní
práva k jednotlivým překladům těchto děl. Žalovaný je jednatelem uvedené
společnosti a zároveň podniká jako fyzická osoba v oboru vydavatelská a
nakladatelská činnost. Po uplynutí doby, v jejímž rámci měla tato společnost
právo překlady předmětných děl vydávat, sám žalovaný jako fyzická osoba
podnikající na základě živnostenského zákona vydal v roce 2003 uvedená díla s
těmito překlady bez svolení žalobce, resp. bez potřebné licence. Jednalo se
celkem o osm knih v úhrnném rozsahu 54,62 autorských archů (dále jen“AA“).
Žalobce z tohoto důvodu požadoval úhradu dvojnásobku obvyklé odměny s tím, že
za obvyklou odměnu považuje částku 2.250,- Kč za AA, když přihlížel k
předchozím dohodám a k míře inflace.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. května 2005, č.j. 19 C 126/2004-69,
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 145.790,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení části soudního
poplatku (výrok III.). Poukázal mimo jiné na to, že mezi účastníky nebylo
sporné, že žalovaný
bez licence vydal překlady předmětných děl, přičemž se neztotožnil s tvrzením
žalovaného, že šlo o reedici vydaných knih. S odkazem na ustanovení § 2 a § 40
autorského zákona tak žalobu shledal jako důvodnou. Při úvaze o výši nároku
konstatoval, že žalovaná částka vychází z konkrétní úrovně obvyklé odměny za
překlady vytvořené žalobcem, prokázané kopiemi příslušných nakladatelských
smluv.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2006, č.j. 3 Co
1/2006-117, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 118.480,- Kč
s příslušenstvím; ohledně dalších 27.310,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroku
z prodlení za období od 8. října 2004 do 14. října 2004 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně a souhlasil i s jeho právním závěrem, že nárok na vydání bezdůvodného
obohacení je co do základu dán. Uvedl, že žalovaný se na úkor žalobce
bezdůvodně obohatil tím, že nakládal s jeho dílem, aniž by k tomu získal
potřebnou licenci. Žalobci proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení,
který činí dvojnásobek odměny, která by byla při získání takové licence obvyklá
v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 3 autorského zákona v
uvedeném znění). Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepovažoval za
přiměřenou výši obvyklé odměny v částce 2.250,- Kč za AA s odůvodněním, že z
nakladatelských smluv, které žalobce uzavřel s původním vydavatelem, vyplynulo,
že ve většině případů si účastníci těchto smluv dohodli odměnu ve výši 2.000,-
Kč za jeden AA. Proto v daném případě vzal v úvahu právě tuto částku, když ji i
v jiných případech žalobce požadoval jako obvyklou odměnu. Při nezpochybněném
zjištění o neoprávněném užití díla v rozsahu 54,62 AA, tak dospěl k závěru, že
žalobci vzniklo právo na dvojnásobek odměny, která by byla obvyklá za získání
příslušné licence v době neoprávněného nakládání s dílem, ve výši 218.480,-
Kč; pokud žalobce požadoval vyšší částku, odvolací soud neshledal v tomto
rozsahu žalobu za důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 23. srpna
2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 18. října 2006
včasné dovolání směřující proti výroku ve věci samé, pokud jím byl potvrzen
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
z titulu vydání bezdůvodné obohacení částku ve výši 118.480,- Kč s
příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění předpokladů obsažených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále
jen \"o.s.ř.). Poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
posouzení ustanovení § 40 odst. 3 autorského zákona při určení výše odměny pro
autora, jehož autorské právo bylo porušeno. Rozhodujícím pojmem pro zhodnocení
nároku je obvyklost odměny v době neoprávněného nakládání s dílem. K řešení
této otázky prakticky neexistuje judikatura, takže není jednoznačně dáno, z
čeho je třeba při určení obvyklosti odměny vycházet. Podle dovolatele má
posouzení tohoto problému ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Sám
žalovaný zaplatil žalobci částku 100.000,- Kč, kterou považoval za dostatečnou
sankci za porušení jeho autorského práva. Dovolatel je si vědom toho, že
neoprávněně nakládal s dílem žalobce, avšak neztotožňuje se s názorem soudu, že
obvyklá odměna (v daném případě) je 2.000,- Kč za AA. Soudy podle jeho mínění
neprovedly veškeré důkazy, které z podstatné části žalovaný navrhl. K těm,
které byly (naopak) provedeny, uvádí, že důkaz zprávou Českého svazu
překladatelů a tlumočníků je důkazem zaujatým pro postavení žalobce jako
překladatele a nemůže být proto relevantní. Zpráva D. je obecnou informací o
praxi v těchto případech. Obvyklost neznamená stanovení odměny tak, jak byla
sjednána v původní smlouvě. Za obvyklost je třeba pokládat statistický průměr u
příbuzných a obdobných děl daného žánru při hodnocení všech vstupních faktorů.
V tomto případě je nutno zpracovat znalecký posudek jako zásadní důkaz, resp.
měl být proveden důkaz i dalšími (jinými) nakladatelskými smlouvami. Přitom i
provedené důkazy soudy nesprávně hodnotily. V úvahu měla být vzata též
skutečnost, že v daném případě se jednalo o reedici děl, takže běžná odměna by
byla odlišná od prvního vydání díla. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel
uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst.
3 o.s.ř. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (včetně rozhodnutí
soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 4. prosince 2006.
Poukázal mimo jiné na to, že žalovaný zpochybňuje pouze hodnocení důkazů soudy
obou stupňů, avšak nenapadá samotné právní posouzení věci. Navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto
pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě vymezené
ustanovením
§ 240 odst. 1 o.s.ř. Dále konstatoval, že je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval
otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé
odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání
uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně
odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona,
pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen
když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) a b) o.s.ř. (úspěšně proto není možné uplatnit dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). To však nemění nic na skutečnosti, že
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může
být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí
charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá
uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska
úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v posuzované věci).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Pokud tedy žalovaný uplatnil
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nebylo možno, jak již
bylo naznačeno, k němu přihlížet.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle § 40 autorského zákona ve znění do 25. května 2006 autor, do jehož
práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může
se domáhat zejména a) určení svého autorství, b) zákazu ohrožení svého práva,
včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména
zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného
dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla,
neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně
inzerce a jiné reklamy, c) sdělení údajů o původu neoprávněně zhotovené
rozmnoženiny či napodobeniny díla, o způsobu a rozsahu jejího užití a o
totožnosti osob, které se neoprávněného zhotovení, popř. neoprávněného
rozšiřování účastní, d) odstranění následků zásahu do práva (zejména stažením
neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle § 43
cit. zákona z obchodování nebo jiného užití, nebo zničením neoprávněně
zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle § 43 téhož
zákona), e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou
újmu, a to zejména omluvou, nebo zadostiučiněním v penězích, pokud by se
přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého
zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k zásahu
do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání (odst. 1). Autorovi,
jehož návrhu bylo vyhověno, může soud přiznat v rozsudku právo uveřejnit
rozsudek
na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah,
formu a způsob uveřejnění (odst. 2). Právo na náhradu škody a na vydání
bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno;
výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal
s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny,
která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání
s dílem (odst. 3).
Odvolací soud při svém rozhodování přiléhavě přihlížel ke skutečnosti, že
dotčené překlady děl autora R. A. žalovaný užil bez toho, že by pro to měl
smluvní podklad, a aniž by v této souvislosti zaplatil příslušnou odměnu, resp.
úplatu. Jestliže se žalobce opodstatněně domáhal uspokojení nároku
vyplývajícího z již citovaného § 40 odst. 3 autorského zákona, pak pro
posouzení vzniklého bezdůvodného obohacení bylo významné zjištění výše odměny,
která by byla za získání licence k užití díla obvyklá
v době neoprávněného nakládání s ním.
Dovolatel především poukazuje na to, že rozhodujícím pojmem pro zhodnocení
nároku je obvyklost odměny v době neoprávněného nakládání s dílem. K tomu je
třeba uvést, že v § 451 odst. 1 o.z., který má v daném případě povahu lex
generalis se stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Autorský zákon jakožto lex specialis v dílu pátém hlavy první
nadepsaný „Ochrana práva autorského“
v § 40 vedle výčtu možností této ochrany v prvních dvou odstavcích se zabývá
ve čtvrtém odstavci náhradou škody a bezdůvodným obohacením. Takto vedle
ochrany podle prvních dvou odstavců § 40 autorského zákona se lze domáhat i
náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle
obecných ustanovení o.z. (byť je v tomto ustanovení autorského zákona lex
generalis v zásadě nelogicky označován jako zvláštní předpis). Na rozdíl od
obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení,
ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a
vynásobit ji dvěma. Komentář k tomu uvádí (Jan Kříž, Irena Holcová, Jiří
Kordač, Veronika Křesťanová: Autorský zákon - komentář a předpisy souvisící, 2.
aktualizované vydání podle stavu k 1. 9. 2005, Linde Praha, str. 146), že jde o
speciální „sankční“ ustanovení k obecné úpravě obsažené ve zvláštních
předpisech a povinnost k vydání bezdůvodného obohacení má tak i represivní
význam. Podobné hodnocení obsahuje i komentář autorů Ivo Telece a Pavla Tůmy
(Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha - C. H. Beck
2007, str. 435).
Odměna za získání licence (jinak řečeno autorský honorář) se sjednává
v podstatě dvojím způsobem: buď bez ohledu na ekonomický výnos z licence, anebo
v závislosti na tomto výnosu, případně kombinací těchto metod. Může tedy jít o
určitou paušální částku, o částku závislou na rozsahu či velikosti díla (např.
u licenčních smluv nakladatelských odměn za stránku textu), anebo o
procentuální podíl na zisku z licence (u knih např. procento z ceny prodaného
výtisku) - viz k tomu § 49 autorského zákona. V licenční smlouvě je také
dohodnut časový rozsah licence; pokud se tak nestalo, platí ust. § 50 odst. 3
písm. b) autorského zákona. Pokud byl dohodnut paušál anebo honorář podle
rozsahu díla (jak tomu bylo např. v souzeném případě, když byla v minulosti
uzavřena nakladatelská smlouva týkající se předmětných děl se společností P.
P., spol. s r.o.), jde o cenu licence, a její dvojnásobek je bezdůvodným
obohacením ve smyslu § 40 odst. 3 autorského zákona. Spor se může vést jen o
to, zda výše odměny je v rozhodné době obvyklá. Nemůže totiž jít o případný
mechanicky vypočtený průměr. Odměny se totiž liší nejen podle kritéria jejich
výpočtu, ale také podle druhu díla a výrazně též podle osoby autora (jeho
erudice, věhlasu apod.), ale např. i obsahového zaměření díla, jeho popularitě,
žádanosti, aktuálnosti apod. Takto např. výjimečný autor dostává výjimečnou
odměnu, která musí být u něho považována za odměnu obvyklou (obdobně srovnej
Jan Tuláček: Bezdůvodné obohacení podle autorského zákona, Bulletin advokacie,
ročník 2008, číslo 7, str. 35).
Je zřejmé, že odvolací soud k výše uvedeným zásadám při vymezení výše
obvyklosti odměny za užití díla žalobce přihlížel a vycházel z nich, přičemž
své rozhodnutí opřel o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě
provedených důkazů, které též příslušně zhodnotil (§ 132 o.s.ř.). Jako
nevýznamný pro výsledek sporu (stejně tak jako pro posouzení předmětného
dovolání) se proto jeví jeho odkaz (byť pro tuto věc nepřípadný) na ustanovení
§ 136 o.s.ř. Již např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75 ve svazku 9/1971
na str. 501 konstatovalo, že výsledky provedeného dokazování hodnotí soud podle
zásad, zakotvených v ustanovení § 132 o.s.ř. Zásadu hodnocení důkazů podle
tohoto ustanovení nelze zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu
ustanovení § 136 o.s.ř. určí výši nároku za předpokladu, že ji lze zjistit jen
s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Toto ustanovení nedopadá na
případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti; v tomto směru
se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování. Jak však
již bylo naznačeno, popsaná disproporce se ve skutečnosti v posuzované věci na
správnosti rozhodnutí neprojevila.
Pokud dovolání vytýká napadenému rozhodnutí tvrzené nedostatky ve skutkových
zjištěních, pak je třeba poukázat na to, že vadou řízení je především to, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Neúplnost
nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. v případě, že dovolací soud
dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I tehdy, že by
se tato skutková zjištění jevila nesprávná, nejednalo by se o vadu řízení a
nápravy by se bylo možno domáhat dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(který však v souzené věci nelze užít). Mezi vady řízení proto nepatří ani
případné nesprávné právní hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v
rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění
a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z uvedených důvodů
dovoláním úspěšně napadnout. Za dané situace lze konstatovat, že uplatněný
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci)
ve své podstatě neodkazuje na řešení právní otázky, která by vycházela ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního)
předpisu. Nelze dovodit, že řešení může mít obecný judikatorní přesah tím, že
by bylo způsobilé sloužit jako vodítko obdobných procesních poměrů i v jiných
řízeních a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec (obdobně
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2005, č.j. 20 Cdo
1591/2004-70). Ani z tohoto důvodu proto není možno dovolání posoudit jako
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl ( 243b
odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace odmítnutého dovolání
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly
náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Sazba odměny za zastoupení žalobce advokátem v
tomto řízení je stanovena podle § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky částkou 32.084,-
Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby,
bylo nutno s přihlédnutím
k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit
o 50 %, t.j. na částku 16.042,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání
odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14
odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 8.021,- Kč, tj. po zaokrouhlení podle §
16 odst. 2 vyhlášky na částku 8.030,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 8.330,- Kč,
která po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty je představována částkou 9.912,70,-
Kč (137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu