U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobkyně V. C., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze
2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
239/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. listopadu 2013, č. j. 36 Co 58/2013-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 884.000,- Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu s odkazem na ustanovení zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Tuto nemajetkovou újmu měla utrpět v souvislosti s trestním stíháním a vazbou
svého druha M. B., který byl nakonec zproštěn obžaloby. V důsledku toho měla
žalobkyni vzniknout nemajetková újma spočívající zejména v poškození jejího
dobrého jména a pověsti v pracovní oblasti bankovnictví, kde pracuje. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 15 C
239/2012-135, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobkyně vzhledem k § 7
odst. 1 OdpŠk není v tomto sporu aktivně legitimována, protože podle citovaného
ustanovení mají nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Žalobkyně ale účastnicí řízení proti M. B. nebyla. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 36 Co
58/2013-156, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně
shledal nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v předmětném řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když dle jejího názoru má
napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní. Dovolací důvod pak
spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2, písm. b)
o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu pokládá, zda nárok podle OdpŠk může
uplatnit osoba blízká osobě nezákonně stíhané a držené ve vazbě, pokud
nezákonným vzetím a držením ve vazbě obviněného byla zásadním způsobem snížena
její důstojnost a vážnost ve společnosti, resp. pokud by to nebylo možné, zda
tato osoba blízká může být zbavena svého práva domáhat se nároku na přiznání
nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 a násl. občanského zákoníku tím, že věc
je z hlediska věcné příslušnosti přikázána soudu příslušnému rozhodovat nárok
dle OdpŠk. Možnost své aktivní legitimace dovolatelka dovozuje z konstantní
judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozsudku ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 30
Cdo 1019/2012. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto
dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle § 237 o.s.ř.
Žalobkyně předně ve svém dovolání vychází z nesprávného očekávání, že věc bude
posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2012, když uvádí, že své dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), a
dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž
tato ustanovení, na která odkazuje, občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 již nezná. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného
rozhodnutí. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje
takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí
ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit
pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např.
ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Ač – jak již bylo zmíněno – dovolatelka zbudovala svoje dovolání na již
překonané právní úpravě, přes tuto skutečnost v tomto svém mimořádném opravném
prostředku formuluje konkrétní právní otázku a odkazuje na rozhodnutí
dovolacího soudu, od něhož se odvolací soud měl podle ní údajně odchýlit. Jak
však bude popsáno, dále tato výtka není opodstatněná. V souzeném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k
závěru, že v daném řízení není žalobkyně aktivně legitimována, protože nebyla
účastnicí trestního řízení proti M. B. V rozsudku ze dne 22. října 2009, sp.zn. 25 Cdo 4768/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že manželka obviněného, která
využila práva podle § 37 odst. 1 tr. ř. a zvolila svému manželovi obhájce, ač
stranou podle § 12 odst. 6, části věty za středníkem, tr. ř. není, má vzhledem
k tomuto zákonnému oprávnění i k dalším potenciálním možnostem stát se stranou
trestního řízení takovou pozici, že je nutno považovat ji za účastníka řízení
ve smyslu § 7 odst. 1 zákona, který je oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody
spočívající v jím vynaložených nákladech nutné obhajoby. V rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněném pod číslem 71/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud judikoval, že osoby
oprávněné zvolit obviněnému obhájce (§ 37 odst. 1 tr. ř.) nejsou účastníky
trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy toto právo
využijí. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda nebo nemajetková újma, za niž
odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně
legitimované. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně
legitimována ve sporu proti státu o náhradu za jí vzniklou nemajetkovou újmu
způsobenou obviněním jejího druha a výkonem vazby na něm, je tudíž v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v
projednávané věci. Pokud dále ve svém odvolání žalobkyně zřejmě poukazuje na skutečnost, že
Městský soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, nesouhlasil se svou věcnou
příslušností a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. října 2012, č. j.
Ncp
1021/2012-96, rozhodl o tom, že věcně příslušné k projednání žaloby jsou
okresní soudy a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2, konstatuje dovolací
soud, že předmětné řízení je, jak se toho v žalobě dovolávala sama žalobkyně,
řízením o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.,
nikoli řízením o ochranu osobnosti. Z toho zároveň také vyplývá, že k
projednání a rozhodnutí věci v prvém stupni nejsou příslušné krajské soudy, ale
soudy okresní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08). Věcná
příslušnost okresního/obvodního soudu k projednání této věci vyplývá ze zákona. Z uvedených důvodů tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §
243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. Lze pak jen dodat, že daná skutečnost žalobkyni nevylučuje z případné možnosti
podání žaloby na ochranu osobnosti. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.