U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. L.,
zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody a
odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
42 C 226/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 10. 2014, č. j. 64 Co 264/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení
částek 100.000.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu a 35.364.343,70 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež mu měly
vzniknout v důsledku trestního stíhání zahájeného vůči němu usnesením
policejního orgánu ze dne 30. 6. 2005 a skončeného usnesením Okresního soudu ve
Znojmě ze dne 12. 6. 2006, č. j. 2 T 99/2006-479, kterým soud podle § 222 odst. 2 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) postoupil trestní věc žalobce, stíhaného
pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního
zákona, Městskému úřadu ve Znojmě, s tím, že nejde o trestný čin, ale
zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná
ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“) dovolání
žalobce odmítl. Pokud se jedná o nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zamítnutý soudy
z důvodu jeho promlčení podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen
„OdpŠk“), dovolatel v dovolání namítá nesprávnost řešení otázky promlčení a
navrhuje, aby byla tato otázka posouzena dovolacím soudem jinak (v intencích
právních názorů dovolatele a tedy dle jeho přesvědčení správně). Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz usnesení ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz),
podle nichž má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (ve znění účinném
od 1. 1. 2013; právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy
přípustnost dovolání v dané věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud
nevyřešenou.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
(podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované
dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích
dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena. Žádost dovolatele, aby bylo jím zpochybněné právní řešení otázky promlčení
odvolacím soudem nahrazeno jiným řešením soudu dovolacího, významově neodpovídá
žádnému ze (čtyř) shora uvedených kritérií přípustnosti dovolání, a to včetně
hlediska, podle nějž by dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka
měla být posouzena (dovolacím soudem) jinak. Dovolání tak v této části trpí
vadou nevymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla
dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.); v této
souvislosti nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§
243b o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto
směru, jak bylo vyloženo výše, nepostačuje (k tomu srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Důvod k dovolatelem navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu
soudu [tj. k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolací soud neshledal. Dovolatel namítá protiústavnost § 32 odst. 3 OdpŠk
pro rozpor s čl. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle nějž
základní práva a svobody jsou mj. nepromlčitelné. Z toho dovozuje (jak lze, byť
spíše implicitně, usuzovat z dovolání), že nárok, jehož promlčení v subjektivní
promlčecí době § 32 odst. 3 OdpŠk upravuje, by neměl podléhat promlčení snad
buď vůbec, příp. toliko v tam rovněž zakotvené desetileté (objektivní)
promlčecí době. Tato úvaha dovolatele je však zcela mylná (pro stručnost viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2022/13, a
tam obsažené odkazy na další judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že
institut šestiměsíční subjektivní promlčecí doby zakotvený v § 32 odst. 3 OdpŠk
již testem ústavnosti opakovaně prošel, a to s kladným výsledkem). Ohledně nároku na náhradu škody dovolatel namítá nesprávnost řešení otázky „kdy
a kterým rozhodnutím vznikly majetkové škody, resp. kdy je dán počátek
nezákonného rozhodnutí a s ním spjaty i následky plynoucí z tohoto rozhodnutí a
zda se v daném případě jednalo o přímou příčinnou souvislost s nezákonným
rozhodnutím vydaným vůči žalobci“; v návaznosti na to poukazuje na skutečnost,
že zahájení trestního stíhání jeho osoby (dne 30. 6. 2005) předcházela celá
řada dalších vůči němu namířených úkonů trestního řízení (že již 1. 11. 2004
byl odposloucháván, od 2. 11. 2004 byl sledován, dne 2. 11. 2004 došlo k sepisu
trestního oznámení a vydání nábojů, dne 3. 11. 2004 pak byl sepsán záznam o
zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř.).
Dovolatel tak má
za to, že odvolací soud v rámci úvah o kauzalitě nesprávně nezohlednil rovněž
„přípravu trestního řízení“; domnívá se, že je-li „příprava trestného činu
právně postižitelná jako samotný trestný čin, pak by i nezákonná příprava
trestního stíhání měla být postižena, a to v daném případě náhradou vzniklé
škody…“ Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s
poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že „v rozhodování dovolacího soudu tato
otázka dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Takto dovolatelem nastolená otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání
již proto, že nejde o otázku, na jejíž vyřešení by napadené rozhodnutí ve
smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí
ohledně nároku na náhradu škody na závěrech, že vznik škody lze uvažovat
nanejvýš v majetkové sféře obchodních společností Libra, a. s., a Agarts, s. r. o., tedy subjektů odlišných od žalobce, jakož i že skutečným důvodem znemožnění
(dalšího) obchodování s vojenským materiálem společnosti Libra, a. s., od nějž
dovolatel tvrzené škody odvíjí, nebylo trestní stíhání dovolatele, ale zrušení
povolení společnosti Libra, a. s. k této činnosti rozhodnutím ministra průmyslu
a obchodu (již) ze dne 28. 1. 2004 (tedy před zahájením trestního řízení vůči
dovolateli). Z napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá (což dovolatel zcela
přehlíží), že by v případě hodnocení žalobou uplatněného nároku na náhradu
škody v intencích dovolacích úvah o „odpovědnosti za nezákonnou přípravu
trestního stíhání“ snad mělo být žalobě vyhověno. Jinak řečeno, formulací
otázky shora dovolatel napadá řešení, jež pro rozhodnutí odvolacího soudu o
nároku na náhradu škody nebylo určující, což činí dovolání v této části
nepřípustným.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho
rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení,
jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení nemá zákonem
stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o.
s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem
formulovaných otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva
dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu