USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobců a) SOLAR-CZV, s. r. o., identifikační číslo osoby 287 13 702, se sídlem
v Hoštce, Kolonka 45, b) TOWAKI JAPAN TECHNOLOGY, s. r. o., identifikační číslo
osoby 278 43 262, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Hálkova 1012, c) ABA Solar
alfa, s. r. o., identifikační číslo osoby 285 92 701, se sídlem v Olomouci,
Palackého 621/1, d) TERMOKOM CZ, s. r. o., identifikační číslo osoby 262 96
632, se sídlem v Uherském Hradišti, 28. října 1381, e) B. N., f) PEREKTIA a.
s., identifikační číslo osoby 277 35 567, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha
121/8, všech zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Mezibranská 579/7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou před soudem jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C
97/2013, o dovolání žalobců a), c), e), f) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 13 Co 468/2015-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se v řízení na žalované domáhali náhrady škody, která jim měla
být způsobena v důsledku legislativních změn (zejména novelizací zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, zákonem č. 330/2010
Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011), které významně snížily státní
podporu výroby elektřiny ze slunečního záření a které likvidačním způsobem
dopadly do žalobci připravovaných projektů fotovoltaických elektráren. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 18 C 89/2013-90, 18 C 97/2013-90, zamítl žalobu žalobkyně a) o
náhradu skutečné škody ve výši 833 433,36 Kč a ušlého zisku ve výši 522 534 525
Kč (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně b) o náhradu skutečné škody ve výši 1 162
679 Kč a ušlého zisku ve výši 462 000 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu o
náhradu ušlého zisku žalobkyně c) ve výši 714 044 000 Kč (výrok III), zamítl
žalobu žalobkyně d) o náhradu skutečné škody ve výši 303 421,37 Kč a ušlého
zisku ve výši 256 000 000 Kč (výrok IV), zamítl žalobu žalobce e) o náhradu
skutečné škody ve výši 27 805 988 Kč (výrok V), zamítl žalobu žalobkyně f) o
náhradu skutečné škody ve výši 2 175 559 Kč a ušlého zisku ve výši 1 167 360 Kč
(výrok VI), a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
částku ve výši 900 Kč (výrok VII). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil
žalobcům zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši
900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a), c), e) a f) v celém rozsahu
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Námitka žalobců, že žalované nároky měly být posouzeny jako kvalifikované
omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se
při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, pokud žalované nároky posuzoval v intencích splnění předpokladů
odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a
dospěl přitom k závěru, že legislativní činnost zákonodárce není úředním
postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. V případě uplatněných nároků tak není naplněn
jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016). Pokud žalobci namítají, že výše uvedený názor o neexistenci odpovědnostního
titulu se opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
25
Cdo 1124/2005, které bylo zrušeno Ústavním soudem, je nutno upozornit na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014,
uveřejněný pod číslem 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze
kterého se podává, že ačkoli bylo prvně citované rozhodnutí Ústavním soudem
zrušeno, stalo se tak nikoli pro nesprávnost zkoumaného právního názoru, nýbrž
pro důvod jiný. Závěr o neexistenci odpovědnostního titulu tedy obstojí a je
judikaturou nadále respektován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016). Vzhledem k výše uvedenému nemohou přípustnost dovolání založit ani navazující
námitky žalobců (že soudy nesprávně posoudily otázku kvalifikovaného omezení
vlastnického práva žalobců, a že škoda nebyla způsobena obsahem novely
provedené zákonem 330/2010 Sb., ale způsobem jejího přijetí), poněvadž odvolací
soud na vyřešení těchto otázek své rozhodnutí výlučně nezaložil. Jestliže
obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nárokům žalobců nevyhověl, nemůže
žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího
řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich
dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani další námitka
žalobců, podle které na věc neměl být aplikován nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se týká posouzení ústavnosti jiného
zákona (konkrétně zákona č. 402/2010 Sb.). Lze konstatovat, že ač se uvedený
nález Ústavního soudu netýkal přímo zákona č. 330/2010 Sb., způsob přijetí
tohoto zákona i motivace zákonodárce byly téměř totožné jako v případě zákona
č. 402/2010 Sb. Navíc závěry Ústavního soudu týkající se legislativní techniky
přijetí zákona č. 402/2010 Sb., principů legitimního očekávání a dalších
ústavním pořádkem chráněných zájmů jsou zobecnitelné a je možné je aplikovat i
na projednávanou věc. V tomto směru dovolací soud pro stručnost odkazuje rovněž
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016,
který se možností porušení jmenovaných principů zabýval rovněž v kontextu
evropského práva. Vada řízení namítaná žalobci (nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu)
nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací
soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu