30 Cdo 1522/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobců
a) M. P., b) Š. P., a c) M. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému
J. L., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 36 C 77/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č.j. 1 Co 246/2006-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č.j. 1 Co
246/2006-117,
se ve výrocích označených „II., III. a IV.“ zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 3. dubna 2006, č.j. 36 C
77/2005-82, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) M. P. částku 50.000,- Kč,
výrokem II. žalobkyni b) Š. P. částku 75.000.- Kč a výrokem III. žalobci c) M.
P. částku 75.000,-Kč, všem z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve
smyslu ustanovení
§ 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), přičemž ve zbývající části
požadovaného relutárního zadostiučinění žalobu vždy zamítl. Výroky IV. až VI.
rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit zaplacení soudní
poplatek.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. května 2001 došlo k dopravní
nehodě, kterou zavinil žalovaný jako řidič osobního automobilu. Způsobil při ní
smrt P. P., manžela žalobkyně a) M. P. a otce žalobců b) Š. P. a c) M. P.
(kterému též způsobil těžké poranění). Soud dovodil, že ze strany žalovaného
došlo
k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobců, konkrétně do
jejich práva na soukromí a rodinný život. Při úvaze o výši náhrady nemajetkové
újmy soud přihlédl nejen k její závažnosti, ale i ke všem okolnostem, za nichž
k porušení práva došlo. Současně však vzal v úvahu též to, že zemřelý se
žalobci ve společné domácnosti před nehodou již de facto nežil, a jejich
společný život byl proto vážně rozvrácen. V případě žalobkyně a) M. P. přihlédl
i k tomu, že žalovaný žalobkyni
na úhradu nemajetkové újmy již přispěl. Situaci žalobce c) M. P. posuzoval
shodně
s ostatními, neboť zásah do jeho osobnostních práv nebyl žalobou tvrzen ani
prokazován.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č.j. 1 Co 246/2006-117,
výrokem I. odmítl odvolání žalovaného proti zamítavým částem výroků I., II. a
III. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně
změnil
ve vyhovujících částech výroků I., II. a III. tak, že zamítl žalobu, aby
žalovaný zaplatil žalobkyni a) 50.000,- Kč a žalobkyni b) a žalobci c) každému
75.000,- Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů
a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s
jeho závěrem, že žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv na soukromí
žalobců, jehož součásti je i rodinný život. Rodinné vazby žalobců se zemřelým
byly popsaným neoprávněným zásahem definitivně ukončeny. Byly tak splněny
zákonné předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud však současně
poukázal na to, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou promlčení
uplatněnou žalovaným již v jeho vyjádření k žalobě ze dne 7. 12. 2005 a
opětovně při jednání dne 12. 12. 2005. Uvedl, že na rozdíl od práva na ochranu
osobnosti, které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích promlčuje. Jestliže tento prostředek obrany proti
neoprávněnému zásahu je vyjádřen peněžním ekvivalentem, neshledává odvolací
soud důvod, proč by, na rozdíl od jiných nároků majetkové povahy, nepodléhal
promlčení. Odkazuje na nález Ústavního soudu
ve věci I. ÚS 85/04, v němž se připomíná čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. a obecně i na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Pojmem škoda se tak rozumí nejen
škoda hmotná, ale i škoda nehmotná. Dále poukazuje na zákon č. 160/2006 Sb.,
kterým byl novelizován zákon č. 82/1998Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který u
zákonem zakotveného nároku na náhradu nemajetkové újmy upravil i promlčecí dobu
u tohoto nároku. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se proto podle
názoru odvolacího soudu promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101
o.z.). Jestliže
v dané věci vznikla nemajetková újma dne 4. 5. 2001 a žaloba byla podána dne
28. července 2005, byla podána po uplynutí promlčecí doby. Námitku promlčení
uplatněnou žalovaným proto posoudil jako důvodnou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 10. ledna 2007
a právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 20. února
2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesprávnost právního posouzení podle žalobců spočívá
ve vadném hodnocení otázky promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v
penězích odvolacím soudem. Dovolatelé vycházejí zejména z právního závěru
uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2005, sp. zn. 30 Cdo
1542/2003,
z něhož vyplývá, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 a
3 o.z.) je dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním
finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. Jde o právní
instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické
osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na
něž se vztahují ustanovení § 11násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných
nemajetkových práv, byť se satisfakce této nemajetkové újmy fyzické osoby
vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Námitka promlčení uplatněná
žalovaným tak není důvodná.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně
zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal
v dotčených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř.
a dospěl k závěru, že v této části jej z hlediska výtek obsažených v dovolání
nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací
soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek
obsažených v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i relutární).
Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem
je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8,
10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na
ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Podle § 100 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v
občanském zákoníku (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce
dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli
přiznat
(odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Tím není dotčeno ustanovení § 105 o. z. Zástavní práva se nepromlčují dříve,
než zajištěná pohledávka (odst. 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na
vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud
vkladový vztah trvá (odst. 3). Z ustanovení § 101 o.z. vyplývá, že není-li v
dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne,
kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Odvolací soud v napadeném rozsudku především uvedl, že na rozdíl od práva
na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě.
Tuto otázku však již v minulosti posuzoval Nejvyšší soud České republiky v
rozsudku ze dne
25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003 - 82, se závěrem, že se toto právo
nepromlčuje. Především v něm konstatoval, že podle § 100 odst. 2 věty první o.
z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Naproti
tomu všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která
vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou -
na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná. Dovolací soud se v uvedeném
rozhodnutí neztotožnil s právní úvahou, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní
zadostiučinění, platí z již uvedené zásady výjimka s ohledem na podobnost
tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, kdy podle uvedeného
názoru tento nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o. z.
promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Dovolací soud tehdy poukázal na
skutečnost, že tímto názorem není zcela důsledně a nekompromisně doceněna
zásada, podle níž, jestliže se podle ustanovení § 100 odst. 2 o.z. (až
na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva majetková, pak se
nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit jako právo ryze osobní
povahy i právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o.z. (což
dovozuje již např. již např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67 byť dosud
nemohlo přihlížet k úpravě, která později zakotvila i možnost relutární
satisfakce). Připomněl, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné
osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem
je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické
osoby a její všestranný svobodný rozvoj.
V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí
práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp.
stránek, fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a
psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný
zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany
osobnosti fyzické osoby uvedeny
v ustanovení § 13 o.z., a to pouze příkladným výčtem. Podle tohoto ustanovení
patří k takovýmto prostředkům
- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,
- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,
- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. může spočívat buď
v „morálním“ plnění (§ 13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§ 13
odst. 2 a 3 o.z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do
vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním
vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak jde vždy o právní
instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické
osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na
něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných
nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby
podle § 13 odst. 2 o.z. (je-li přiznána) vyjadřuje prostřednictvím finančních
prostředků. Nejvyšší soud ČR ve zmíněném rozhodnutí uzavřel, že úvahy
zdůrazňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku
s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání
satisfakce
v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z.
se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá jakýkoliv zákonný podklad,
přičemž odlišnost tohoto institutu se naznačuje i v rámci kontrastu k úpravě
náhrady škody, na niž odkazuje ustanovení § 16 o.z.
Dovolací soud si je vědom, že otázka možnosti promlčení nebo naopak
nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení
§ 13 odst. 2 o.z. v souvislosti s faktem neoprávněného zásahu do práva na
ochranu osobnosti fyzické osoby, je považována za spornou prakticky po celou
dobu
od novelizace ustanovení § 13 o.z. provedené zákonem č. 87/1990 Sb., jímž byla
v oblasti občanského práva nově zakotvena možnost postižené fyzické osoby
rovněž právo požadovat zadostiučinění v penězích pro vyvážení a zmírnění
nepříznivého následku vzniklé nemajetkové újmy na její osobnosti (s účinností
novely od 29. března roku 1990).
Tak např. ve stati Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů (Karel
Knap, Jiří Švestka, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 342, bod. IV.) se mimo
jiné uvádí, že „subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě
neoprávněným zásahem
do její osobnosti jsou sice - na rozdíl od subjektivních majetkových práv,
konkrétně
od majetkových práv na náhradu škody - nepromlčitelná, avšak u práva
na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je právní situace jiná.
Důvodem je skutečnost, že právo na zadostiučinění v penězích jako právo, které
se svou satisfakční funkcí peněz podobá reparační funkci majetkového práva, tj.
práva
na náhradu škody, promlčení jako každé jiné majetkové právo podléhá, a to v
tříleté promlčecí lhůtě, přičemž tato promlčecí doba se počítá od doby, kdy
právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 101 o.z.).“
Naproti tomu např. v článku Několik poznámek k novelizaci § 13 o. z. (Milan
Kamlach, Právo a zákonnost č. 3/1991 - str. 163) se mimo jiné poukazuje na to,
že „náhrada nemajetkové újmy v penězích se nedotýká náhrady škody, která byla
způsobena neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti (§ 16 o.z.). Oba
tyto nároky samozřejmě obstojí vedle sebe. Tyto dva peněžité nároky se však
liší v režimu promlčení. Podle § 100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují
majetková práva, tedy i právo na náhradu škody. Právo na ochranu osobnosti se
však nepromlčuje. Nepodléhá tudíž promlčení ani právo na náhradu nemajetkové
újmy v penězích podle
§ 13 občanského zákoníku.“
Nesouladné názory na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích se projevují do současnosti. To, že se
toto právo promlčuje, se např. dovozuje v publikaci Ochrana osobnosti podle
občanského práva (Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík,
Vladimír Plecitý, čtvrté podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha,
a.s. 2004, str. 198
a 199) a v obdobném znění též v Komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Oldřich
Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr.
Jiří Spáčil, CSc. a kolektiv, 10. vydání, C.H.BECK 2006). Opačný názor, že se
naopak toto právo nepromlčuje, je uveden v komentáři k občanskému zákoníku
(JUDr. Milan Holub
a kolektiv autorů, 1. svazek, Linde Praha, a.s., 2002, str. 88 a 89).
Aktuálně prezentované důvody pro závěr, že se právo na zadostiučinění podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. promlčuje, ač je jinak obecně zastáván názor, že
se subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným
zásahem
do její osobnosti (na rozdíl od subjektivních majetkových práv) nepromlčují,
lze shrnout v hrubých rysech především takto:
1) Názorem, že se toto právo nepromlčuje, se právo na peněžitou satisfakci
neústrojně vyčleňuje z okruhu obdobných práv na peněžitou satisfakci (např.
práva
na bolestné a práva na ztížení společenského uplatnění), o kterých ani teorie
ani soudní praxe až doposud, vzdor jejich nehmotné povaze, nikterak
nepochybovaly, že se promlčují.
2) Právo na peněžitou satisfakci podle § 13 odst. 2 o.z. plní podobnou
reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody.
3) Návrh nového občanského zákoníku připravovaného v rámci soukromoprávní
rekodifikace chápe i nemajetkovou újmu jako druh škody (proto právo na její
náhradu v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů
nepromlčitelným).
4) Časově neomezená možnost uplatnění práva na peněžitou satisfakci, může vést
v praxi, kdy při nedostatku zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu, některé
případy peněžité satisfakce podle § 13 odst. 2 o.z. ve skutečnosti nahrazují
nárok
na náhradu škody, k nepříznivým následkům spočívajícím v nerovném postavení
postižených fyzických osob.
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že pro posouzení této otázky mají určující
význam především první dvě alternativy, když zbývající dvě se jeví jako spíše
podružné. Úvahy de lege ferenda (argument pod bodem 3/) jsou totiž způsobilé k
analýze co
a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva, jaké zájmy či hodnoty by
právo mělo zajišťovat či potlačovat, apod., avšak nejde o argument, který by
umožnil právo aplikovat v rozporu s jeho platnou úpravou; nadto posuzovaný
argument sám ve své podstatě naopak bezděčně dotvrzuje skutečnost specifičnosti
úpravy, již přináší aktuální znění ustanovení § 13 o.s. Názor uvedený pod bodem
4) je pak třeba bezprostředně odmítnout již proto, že je nepochybně věcí soudů
rozlišit právní základ uplatněného nároku.
Z legislativního hlediska je třeba poukázat na skutečnost, že současné pojetí
škody, jak vychází z koncepce platného občanského zákoníku, je spojováno s
existencí majetkové újmy. Principy evropského deliktního práva tak, jak jsou
formulovány např. v rámci tzv. spontánní soukromé kodifikace zpracované
„Evropskou skupinou zabývající se deliktním právem“ vycházejí ze zásady, že za
škodu je nutno považovat
i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného, když
škodu definují jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.
Tyto Principy ovšem mají základ v soukromé iniciativě. Přesto udávají určitou
možnost vývoje národním právním řádům, takže pokud jsou do nich implementovány,
mají
za sebou nepochybně silnější evropský mandát (byť přímo nezaštítěný Evropskými
společenstvími) podložený dlouholetým výzkumem zmíněné pracovní skupiny.
Skutečností ovšem současně je, že úprava, kterou podává ustanovení § 11násl. o.
z. je zcela svébytná v porovnání jak např. s úpravou, kterou obsahuje čl. 5
odst. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních práv, resp. se zmíněnými Principy tak i
s vlastní úpravou, kterou přinášejí ustanovení platného českého práva o náhradě
škody (§ 420 násl. o.z., zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., resp. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce). V této souvislosti je třeba připomenout nález pléna Ústavního soudu
České republiky sp.zn. Pl ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb., který v
konkrétním případě řešil otázku, zda pod ustanovení občanského zákoníku
vymezující náhradu škody, lze podřadit i nárok na náhradu imateriální újmy
spočívající v usmrcení blízké osoby. Dovodil, že současné legislativní pojetí
škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za
nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany
osobnosti podle § 11 a § 13 o.z. Z hlediska stávající legislativní úpravy se
však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.
Na tomto závěru v zásadě nemění nic ani odvolacím soudem zmiňovaný nález
Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp.zn. I. ÚS 85/04, který speciálně
řeší problematiku náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody,
a to
s ohledem na skutečnost, že v tomto případě je čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních práv ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně
aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu ČR.
Je třeba dále uvést, že podle článku 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní
čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, přičemž každý má právo na ochranu
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu
do osobnosti fyzické osoby jsou v platném občanském zákoníku upraveny jednak
v ustanovení § 13 pro případ vzniku nemajetkové újmy, jednak v ustanovení § 16
ve vztahu ke vzniklé majetkové újmě (škodě). Tyto prostředky se pak při
naplnění specifických zákonných podmínek mohou v konkrétním případě z funkčního
hlediska vzájemně doplňovat.
Prostředky občanskoprávní ochrany fyzické osoby jsou tříděny na prostředky
obecné (ochrana svépomocí, ochrana poskytovaná třetí osobou, ochrana
poskytovaná orgánem veřejné správy, soudní ochrana ve smyslu ustanovení §
59-69, § 74, § 80 písm. c/ o.s.ř., resp. ochrana prostřednictvím žaloby na
náhradu škody - podle § 16
a § 420násl. o.z.) a prostředky zvláštní [především zvláštní soudní (petitorní)
ochrana ve smyslu ustanovení § 13 o.z.].
Ochrana pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle
§ 13 o.z. je pravidelně realizována prostřednictvím některé z těchto žalob:
- na upuštění od neoprávněných zásahů (žaloba zdržovací),
- na odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů, resp.
protiprávního - závadného stavu (žaloba odstraňovací),
- na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční).
Různorodost prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je podmíněna jak
mnohotvárností jejích projevů v životě společnosti a z toho vyplývajících
různých možností zasáhnout do osobnosti fyzické osoby, tak úsilím
demokratického státu
co nejúplnější a účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby.
Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k
okolnostem konkrétního případu kumulovat.
Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) jako právního prostředku
občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby je namístě tam, kde již vznikl
nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tj. vznikla nemajetková újma na
osobnosti fyzické osoby. Zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. spočívá vždy
v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě. To je podle
prvního odstavce uvedeného ustanovení představováno (míře dotčení některé ze
složek osobnosti fyzické osoby) přiměřeným (tzv. morálním) zadostiučiněním, a
podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak náhradou nemajetkové újmy v
penězích (zadostiučinění v penězích). Obě tato zadostiučinění pak sledují
shodný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu
optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného
zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Usuzuje se, že právní úprava satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. byla
novelou občanského zákoníku z roku 1990 zakotvena proto, že s ohledem na povahu
nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby, by v určitých
případech neexistoval žádný jiný prostředek, s jehož pomocí by bylo možno tuto
újmu přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti případu, odpovídajícím
způsobem vyvážit a zmírnit. Dojde-li tedy ke vzniku nemajetkové újmy v důsledku
zvlášť závažného neoprávněného zásahu proti osobnosti fyzické osoby, je tak v
oblasti občanského práva využívána satisfakční funkce peněz (obdobě srovnej
Karel Knap, Jiří Švestka: Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů,
Právo a zákonnost č.6/1991), když v případě vzniku majetkové škody (na niž
pamatuje svým odkazem § 16 o.z.) je naopak naplňována reparační funkce peněz.
Jako předpoklad pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je, že
- zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. se nejeví postačujícím,
- neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či
její vážnosti ve společnosti ve značné míře (tyto důvody jsou přitom uvedeny
pouze demonstrativně, takže lze obecně říci, že dopadají na jakékoliv případy
neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby, jejichž intenzita dosahuje
značné míry),přičemž při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích
zákon taxativně stanoví kritéria představovaná
- závažností vzniklé nemajetkové újmy,
- a okolnostmi, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické
osoby došlo.
Lze mít zato, že je-li zastánci promlčení tohoto nároku činěn odkaz na jistou
podobnost s reparační funkcí peněz (byť v tomto případě je ve skutečnosti ovšem
třeba důsledně trvat na jejich satisfakčním významu) u majetkových nároků, pak
to samo o sobě neposkytuje zákonný podklad pro jimi dovozovanou možnost
promlčení práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je třeba přihlédnout k tomu, že platné
znění ustanovení § 13 o. z. podává samostatnou a svébytnou úpravu zvláštních
prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby a mezi nimi též práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Protože pak jde o subjektivní osobní
práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti,
jsou jako práva nemajetková nepromlčitelná. Ostatně zřetelná snaha zákonodárce
odlišit i právo
na satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. od majetkových práv je patrné
jak
ze samotné dikce tohoto ustanovení (přičemž případný akcent napadeného
rozhodnutí
na skutečnost, že je toto zadostiučinění realizováno za pomoci peněz, je
zavádějící), tak i ze zařazení § 16 obč. zák. vztahujícího se k předpokladům
náhrady škody v souvislosti se zásahem do práva na ochranu osobnosti.
Je-li předmětem ustanovení § 13 o. z. právo fyzické osoby domáhat se ochrany
její osobnosti, je tak významně naplňováno ustanovení článku 10 Listiny
základních práv
a svobod. Případné faktické vydělení institutu náhrady nemajetkové újmy podle
ustanovení § 13 odst. 2 o. z. ze skupiny subjektivních nemajetkových
osobnostních,
a tím i nepromlčitelných práv, by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění
práva na ochranu osobnosti fyzických osob. Proto se i jeví nepřípadným
eventuálně vycházet z úvahy, že smyslem toho, proč by měl nárok podle
ustanovení § 13 odst. 2 o. z. podléhat promlčení, je čelit tomu, aby dlužníci
nebyli v souvislosti se svými povinnostmi vystaveni po časově neurčitou dobu
donucujícímu zákroku
(tj. vynutitelnosti) ze strany soudů.
Nelze přitom dále přehlížet ani „provázanost“ úpravy obsažené v prvním
a druhém odstavci tohoto ustanovení, kdy pro užití konkrétního prostředku
ochrany osobnosti jsou vždy rozhodné okolnosti případu, tedy zejména charakter
a míra zásahu osobnostní sféry fyzické osoby. Případný význam ztrácí proto i
eventuální námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční
satisfakce ztrácí na účinu. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné
úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení § 13
odst. 1 o.z., tak i podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.
Na okraj je možno zmínit případy, kdy postižená fyzická osoba požaduje jako
přiměřené zadostiučinění přiznání pouze velmi nízké (svou podstatou a funkcí
symbolické) peněžité částky, které je (i při vědomí značně pohyblivé hranice
částky takto vyjádřeného zadostiučinění) obecně považováno z funkčního hlediska
za formu zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Přes okolnost, že k
realizaci této satisfakce je užito byť nízké peněžité částky, nelze uvažovat o
promlčení tohoto nároku.
Dovolací soud proto neshledal důvod, proč by se odchýlil od již dříve
vysloveného názoru, totiž, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
podle
§ 13 odst. 2 o. z. je nepromlčitelným nárokem. Proto úvahy odvolacího soudu
o promlčení uplatněného nároku nelze považovat za správné.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku II. ve věci samé a v
souvisejících výrocích označených jako III. a IV. s přihlédnutím k ustanovení §
243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
K projednání dovolání nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu