U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně
Tomšů a Klimeš s. r. o., identifikační číslo osoby 45279888, se sídlem v Praze
9, Na Vyhlídce 286/64, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 289/2006, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2013, č. j. 51 Co
415/2011-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze, poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012, v
záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 30. 5. 2011, č.j. 10 C 289/2006-146, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 150.000,- Kč s přísl., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 150.000,- Kč, která měla
představovat znehodnocení vozidla v důsledku nesprávného úředního postupu státu
spočívajícího v desetiletých průtazích při vydávání vozidla, a to od 19. 4.
1995 do 29. 4. 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č.
404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje náležitosti
uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka pod bodem „II. Přípustnost dovolání a důvod“ uvedla, že
napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodu nesprávného právního
posouzení otázky vlastnictví osobního automobilu žalobkyně. Z uvedeného je
zřejmé, že dovolatelka zaměňuje přípustnost dovolání s dovolacími důvody. Podle
§ 241a odst. 2 o. s. ř. však v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedené
ustanovení předpokládá, že dovolatel vymezí, který ze čtyř předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tomuto
požadavku však žalobkyně v dovolání nedostála.
Dovolatelka dále uvedla, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, když posuzoval zákonnost rozhodnutí vydaného v
jiném řízení, a rozpor s judikaturou namítla i v otázce zkázy věci v úschově
státního orgánu. Ani dovolací důvod však dovolatelka nevymezila v souladu s §
241a odst. 1 o. s. ř., neboť na žádné z těchto otázek rozhodnutí odvolacího
soudu založeno není. První otázka se týká právního názoru soudu prvního stupně,
a druhá (zkáza věci v době úschovy) nebyla předmětem posuzovaného řízení, neboť
o tento nárok soud prvního stupně rozšíření žaloby nepřipustil (srov. usnesení
na č. l. 145). Dovolatelka tedy nevymezila otázku hmotného nebo procesního
práva, na které by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Tyto vady (nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání a vymezení
nezákonných důvodů dovolání), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
nebyly dovolatelkou odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr.
František Ištvánek
předseda senátu