28 Cdo 1607/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně Tomšů a Klimeš s. r. o., IČ: 45279888, se sídlem v Praze 9, Na
Vyhlídce 286/64, zast. JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Křižíkova 159/56, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 289/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č. j.
51 Co 415/2011-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č.j. 51 Co
415/2011-172, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2011, č.j. 10 C 289/2006-146, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 150.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení;
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v noci z 18. 8. na 19. 8. 1994 byl
žalobkyni odcizen osobní automobil tovární zn. O., reg. zn., červené barvy,
výrobní číslo karoserie WOL000044L2560798, č. motoru 14037091. J. Š., jakožto
osoba podezřelá z užívání odcizeného automobilu, následně dne 22. 11. 1994
orgánům Policie ČR za účelem zajištění věci pro účely trestního řízení vydal
osobní automobil téže tovární značky a čísla karoserie, avšak bez registrační
značky, s vyměněnými díly (vozidlo bylo „napůl rozebráno“) a jiným motorem (č. 18 E + 14147207). Žalobkyně tvrdíce, že automobilu po jeho znaleckém ocenění
již k trestnímu řízení není třeba, ve dnech 24. 1. 1996 a 3. 4. 1996 marně
vyzývala Obvodní soud pro Prahu 10, jenž vedl trestní stíhání obžalovaného J. Š., k vydání zajištěného vozidla. Trestní stíhání jmenovaného obžalovaného bylo
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 1 T 139/96,
zastaveno. Zajištěný automobil byl však žalobkyni vydán teprve usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 1 T 139/96, jež nabylo
právní moci dne 25. 5. 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě nebylo na jisto postaveno, kdo
je vlastníkem zajištěného osobního automobilu. Automobil byl totiž po odcizení
značně pozměněn (došlo k výměně většího množství dílů, včetně motoru). Vlastnické právo žalobkyně k tomuto vozidlu tudíž zaniklo zpracováním, přičemž
otázku vlastnictví nově vytvořené věci bylo možno řešit pouze postupem podle
ustanovení § 135b odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“). Za této situace orgány činné v
trestním řízení nebyly povinny zajištěný automobil žalobkyni vydávat (§ 80
odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen – „tr. ř.“). Z uvedeného důvodu dospěl soud
prvního stupně k závěru, že v prodlení orgánů činných v trestním řízení s
vydáním automobilu žalobkyni nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Soud
prvního stupně neshledal ani příčinnou souvislost mezi postupem orgánů činných
v trestním řízení a vzniklou škodou. Žalobě o náhradu škody ve výši 150.000,-
Kč s příslušenstvím spočívající ve ztrátě hodnoty předmětného automobilu za
dobu prodlení orgánů činných v trestním řízení s jeho vydáním žalobkyni proto
nevyhověl (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /
notářský řád/, dále jen – „zák. č. 82/1998 Sb.“). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, včetně
závěru o tom, že zajištěný automobil není totožný s tím, jenž byl žalobkyni
odcizen.
Dovodil však, že se orgány činné v trestním řízení nesprávného
úředního postupu dopustily, neboť o vydání zajištěného automobilu rozhodly až
po deseti letech od okamžiku, kdy vozidlo bylo pro účely trestního řízení
oceněno a kdy jej již pro další řízení nebylo třeba, ačkoliv tak měly učinit
bezprostředně po jeho ocenění (§ 80 tr. ř.). Za situace, kdy žalobkyni
nesprávnost tohoto postupu byla známa již od roku 1995 (v uvedeném roce se
žalobkyně domáhala vydání automobilu, tvrdíce, že jej již pro účely trestního
řízení není zapotřebí), ovšem odvolací soud uplatněný nárok shledal promlčeným
v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby, jež počala běžet od
okamžiku, kdy žalobkyně získala vědomost o tom, že jí má být zajištěný
automobil vydán. Závěry soudu prvního stupně byly tedy odvolacím soudem
posouzeny jako správné, byť z jiného právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti
odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že
subjektivní tříletá promlčecí doba, ve které nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet nejdříve
dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9.
2004, sp. zn. 1 T 139/96, o vydání předmětného automobilu. Nejdříve k tomuto
okamžiku totiž mohla získat vědomost o výši škody. Z uvedené skutečnosti
dovozuje, že uplatněný nárok promlčen není. Uvedla rovněž, že z usnesení o
vydání automobilu zároveň vyplývá, že o jejím vlastnickém právu k automobilu
neměly orgány činné v trestním řízení pochyb. Navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu je po obsahové stránce rozsudkem měnícím, když odvolací soud
na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k
závěru, že uplatněný nárok je promlčen (k posouzení přípustnosti dovolání srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, č. seš. 9).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší
soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelkou
označené právní otázce promlčení uplatněného nároku, na jejímž posouzení
odvolací soud založil své rozhodnutí (§ 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
Poněvadž tvrzená škoda vyvolaná nesprávným úředním postupem (nedůvodným
zadržováním zajištěného osobního automobilu orgány činnými v trestním řízení v
době od roku 1995 do doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10.
9. 2004, sp. zn. 1 T 139/96, žalobkyni) měla vznikat před i po účinnosti zákona
č. 82/1998 Sb. (zákon nabyl účinnosti 15. 5. 1998), řídí se počátek a délka
promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody způsobené do 14. 5. 1998
ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 58/1969 Sb.) a ohledně nároku na
náhradu škody vznikající počínaje dnem 15. 5. 1998 ustanovením § 32 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb.).
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto
zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li
podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží
promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto
zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody
zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího
rozhodnutí.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle ustanovení §
22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či dle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb.), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy
kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku a že za ni
také stát odpovídá. Neodvíjí se naopak od vědomosti žalobce o nesprávném
úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost. Ta totiž
nemusí časově spadat vjedno s okamžikem vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004). K uplatnění nároku u soudu
přitom není třeba znát přesnou výši majetkové újmy. Postačuje, nabyl-li
poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v
přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2758/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3512/2009).
O škodě spočívající ve ztrátě hodnoty osobního automobilu za dobu prodlení
orgánů činných v trestním řízení s jeho vydáním ze zajištění, jejíž náhrada je
uplatňována, se žalobkyně v posuzovaném případě mohla dozvědět nejdříve ke dni,
kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004,
sp. zn. 1 T 139/96, o vydání předmětného automobilu. Teprve k tomuto dni totiž
bylo možno posoudit, jakým způsobem se oproti stavu, kdy již vozidla pro účely
trestního řízení nebylo zapotřebí a kdy mělo být vydáno, nebýt nesprávného
úředního postupu (§ 80 tr. ř.), změnila jeho hodnota. K uvedenému okamžiku, ke
kterému žalobkyně znala i odpovědný subjekt - stát (škodu měly způsobit státní
orgány), tak počala běžet tříletá subjektivní promlčecí doba, ve které bylo
třeba nárok na náhradu škody uplatnit u soudu. Jelikož byla žaloba podána dne
1. 9. 2006, tj. ve lhůtě tří let od doručení usnesení o vydání předmětného
automobilu žalobkyni, uplatněný nárok na náhradu škody promlčen není (§ 20 zák.
č. 58/1969 Sb., § 26 zák. č. 82/1998 Sb., § 112 obč. zák.). Z hlediska běhu
promlčecí doby je přitom zcela lhostejno, kdy se žalobkyně dozvěděla o samotném
nesprávném úředním postupu, tedy o tom, že je vůz nadále zajištěn, ačkoliv jej
pro účely trestního řízení již není třeba. Běh promlčecí doby se totiž v
posuzovaném případě neodvíjí od vědomosti poškozeného o škodné události
(nesprávném úředním postupu), ale od jeho vědomosti o vzniklé škodě a
odpovědném subjektu.
Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající ve
ztrátě hodnoty osobního automobilu zajištěného pro účely trestního řízení je
již promlčen, tudíž neobstojí.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu