30 Cdo 1571/2025-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Společenství vlastníků Místecká 450, IČO 27213498, se sídlem v Praze 9, Místecká 450, zastoupeného JUDr. Marií Koričanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 9, Lihovarská 1060/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 159/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 21 Co 339/2024-479, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 41 C 159/2017-449, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 12. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), přičemž ve vztahu k úroku z prodlení z přiznané částky za dobu od 9. 12. 2017 do 11. 12. 2017 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Zcela tak vyhověl žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce v okamžiku vyhlášení zmíněného rozhodnutí domáhal zaplacení uvedené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 18, odboru výstavby a územního rozhodování, ze dne 30. 10. 2012, č. j. MC18 20503/2012 OVÚR, sp. zn. MC18/443/2012/PVÚR/K1.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací, který ve věci rozhodoval na podkladě odvolání žalované, v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho vyhovujícím výroku I tak, že ve vztahu k částce 44 250 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž ve zbývající části tohoto výroku uvedený rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
4. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V části, v níž žalobce napadá tu část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen, není toto dovolání subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který dopadá na část rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou bylo žalobcově požadavku co do částky 55 750 Kč s příslušenstvím vyhověno, však tato podmínka zjevně splněna není.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. Předmět řízení, stran kterého odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl, je představován pouze částkou 44
250 Kč s příslušenstvím. Dovolání směřující jen proti této části napadeného rozhodnutí tedy není podle citovaného § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť výše jí dotčeného nároku nepřesahuje částku 50 000 Kč, přičemž se v daném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání, neboť soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovýmto nesprávným poučením založena není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
9. Dovolání není objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu