30 Cdo 1606/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce JUDr. T. F., správce konkurzní podstaty úpadce M., s.r.o., proti
žalované I. S., zastoupeným advokátem, o neúčinnost dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené
u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 5 C 480/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.3.2004, č.j. 7 Co
341/2004-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.3.2004, č.j. 7 Co
341/2004-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28.6.1999, č.j. 5 C 480/98-54, zamítl
žalobu na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(dále BSM), uzavřená mezi manžely I. S., dlužníkem žalobce a žalovanou I. S.,
vložená do katastru nemovitostí pod č.j. V 7977/95 s právním účinky vkladu ke
dni 1.6.1995 je vůči žalobci právně neúčinná. Podkladem pro toto rozhodnutí
bylo zjištění, že žalovaná půjčila manželu I. S. částku 700.000,- Kč a že právě
tato skutečnost vedla manžele k uzavření dohody o částečném vypořádání BSM
ohledně v dohodě blíže označené nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že
odporovaná dohoda není právním úkonem, který dlužník I. S. učinil v úmyslu
zkrátit věřitele v uspokojení jeho vymahatelné pohledávky ve smyslu ust. § 42a
odst. 2 obč. zák. Vzal v úvahu, že žalobcova pohledávka vůči dlužníku činila
543.000,- Kč a náklady řízení, a že dlužník I. S. měl jako věřitel pohledávku
ve výši 5.000.000,- Kč vůči dlužníku M. T., a to podle platebního rozkazu
Obvodního soudu pro Prahu 6.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8.12.1999, č.j. 5 Co
3177/99-77 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů, než
které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby. Shledal a v odůvodnění
uvedl, že žalobcovo právo odporovat označenému právnímu úkonu zaniklo uplynutím
tříleté preklusivní lhůty.
Ústavní soud na podkladě žalobcovy ústavní stížnosti nálezem ze dne 9.11.2000,
sp.zn. III. US 210/2000, zrušil rozsudek odvolacího soudu. Dospěl k závěru, že
tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač jej
nepovažoval za věcně správný (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací věci
soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou), došlo k porušení § 219
o.s.ř. a též k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před
soudem, spočívající v oprávnění právně
i skutkově argumentovat, a tím i k porušení základního práva plynoucího z čl.
36, odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Věcí se dále zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem
ze dne 14.11.2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, změnil rozsudek Okresního soudu v
Písku ze dne 28.6.1999, č.j. 5 C 480/98-54, tak že určil, že v žalobě označená
dohoda
o vypořádání BSM je vůči žalobci právně neúčinná. Uznal, že žaloba ve smyslu
ust.
§ 42a odst. 1, 2 obč. zák. byla podána v zákonné lhůtě 3 let. Skutková zjištění
učiněná soudem I. stupně shledal úplnými a správnými, postačujícími k právním
závěrům
o odpůrčí žalobě. Aniž považoval za potřebné dokazování doplnit či opakovat,
dospěl k závěru, že zákonné předpoklady pro vyhovění odpůrčí žaloby jsou
naplněny. Podle odvolacího soudu žalovaná neprokázala vynaložení náležité
pečlivosti při rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným úkonem věřitele a
argumentoval ve prospěch tohoto závěru.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.12.2003,
č.j. 30 Cdo 1057/2002-115, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14.11.2001, č.j. 5 Co 2062/2001-100, a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl, že odvolací soud se odchýlil od
skutkových zjištění soudu prvního stupně a že učinil skutková zjištění, z nichž
dále vycházel, aniž důkazy provedené soudem I. stupně opakoval a zajistil tak
odpovídající podklad
pro případné odlišné hodnocení těchto důkazů. V té souvislosti poukázal na
rozhodnutí č. 92/1968 a č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
uzavřel, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou ve smyslu ust. § 241 odst.
3 písm. b) o.s.ř. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
(část 12, hlava I., bod 17, zák. 30/2000 Sb.), která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci. K ní dovolací soud přihlédne, i když nebyla v
dovolání výsledně uplatněna. S odkazem na ust. § 243b odst. 1, 2 o.s.ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že v novém rozhodnutí se odvolací soud
rovněž vypořádá s námitkami žalované uplatněnými v dovolání, včetně toho, že k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele lze použít jiný majetek dlužníka –
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, sp.zn. 19 C 376/97,
který nabyl právní moc dne 30.9.1999, přisouzenou pohledávku za třetí osobou ve
výši 4.917.305,- Kč s přísl. Dovolací soud přisvědčil žalované, že ačkoliv soud
I. stupně své rozhodnutí založil mimo jiné i na tomto skutkovém zjištění a jeho
právním posouzení, odvolací soud se touto okolností nezabýval. Rozsudek
odvolací soudu v této části shledal pro nedostatek odůvodnění
nepřezkoumatelným.
S ohledem na závěry zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 11.12.2003, č.j. 30 Cdo 1057/2002-115, odvolací soud v následném řízení
opakoval dokazování výslechem žalované a svědkyně J. A., doplnil je výslechem
svědka I. S. – původně žalovaného spolu se žalovanou I. S. – a listinnými
důkazy, mimo jiné obsahem rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43. Rozsudkem ze dne 19.3.2004,
č.j.
7 Co 341/2004-134, rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28.6.1999, č.j. 5 C
480/98-54, změnil tak, že se určuje, že dohoda o vypořádání BSM uzavřená mezi
manžely I. S. a I. S. ze dne 30.5.1995, vložena do Katastru nemovitostí u
katastrálního úřadu v P., pod č.j. V 7977/95, s právními účinky vkladu ke dni
1.6.1995, je vůči žalobci neúčinná. V odůvodnění rozsudku uvedl, které
skutečnosti považuje za prokázané a na podkladě kterých důkazů a pro které
okolnosti, mající základ v provedeném dokazování, považuje výpověď žalované o
půjče částky 700.000,- Kč dlužníku a o její nevědomosti o výsledcích podnikání
dlužníka za nevěrohodnou. Učinil závěr, že žalovaná neprokázala, že při
vynaložení náležité pečlivosti mohla úmysl dlužníka zkrátit věřitele poznat,
přičemž v tomto směru s ohledem na to, že jde o osobu blízkou, bylo důkazní
břemeno na žalované. Nepochybně přitom ke zkrácení uspokojení vymahatelné
pohledávky žalobce došlo. Důkaz obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43, sice zmínil, ale nehodnotil jej a
nevypořádal se s ním ani v rámci právní úvahy o odpůrčí žalobě podle ust. § 42a
odst. 1. 2 obč. zák.
V dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu žalovaná uplatnila
dovolací důvody ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. ve znění
účinném
do 31.12.2001. Vyslovila přesvědčení, že řízení je postiženo vadou, která může
mít
za následek nesprávné právní posouzení věci. Vytkla, že odvolací soud se
nezabýval hodnocením listinného důkazu, a to uvedeného již v rozsudku Obvodního
soudu
pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C 376/97-43, přesto že mu to bylo
zrušovacím rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky uloženo. Nesouhlasila ani
se závěry odvolacího soudu o úspěšnosti odpůrčí žaloby podle ust. § 42a obč.
zák., neboť skutková zjištění odvolacího soudu neopravňují závěr, že odporovaný
právní úkon, jímž je dohoda o částečném vypořádání BSM, zkracuje uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele. V posuzované věci by muselo být prokázáno, že
odporovaným právním úkonem byl věřitel dlužníka skutečně zkrácen. Námitkou
žalované, že k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce lze použít jiný
majetek dlužníka, jímž je vymahatelná pohledávka dlužníka za třetí osobou, se
odvolací soud opětovně nezabýval. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31.12.2000 (srov. část 12, hlava 1, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zák.
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), a že je
ve smyslu ust. § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud
přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání
je opodstatněné.
V rozsudku ze dne 11.12.2003, č.j. 30 Cdo 1057/2002-115, Nejvyšší soud České
republiky uvedl, pro která procesní pochybení odvolacího soudu dovolacímu soudu
nezbylo, než aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14.11.2001, č.j. 5 Co
2062/2001-100, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Byl to jednak
postup odvolacího soudu při závěrech o skutkovém stavu, kdy se odvolací soud od
skutkového stavu, z nějž vycházel soud I. stupně na základě provedených důkazů
odchýlil, aniž tyto důkazy zopakoval. Nezjednal si tak rovnocenný podklad pro
případné odlišné hodnocení těchto důkazů. Dalším důvodem vedoucím ke zrušení
předchozího rozsudku odvolacího soudu byl nedostatek odůvodnění ve vztahu k
námitce dovolatelky, že k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele lze použít
jiný majetek dlužníka – přisouzenou pohledávku za třetí osobou ve výši
4.917.305,- Kč s přísl. Přitom soud I. stupně založil své rozhodnutí o tom, že
nejsou splněny podmínky ust. § 42 odst. 2 obč. zák.
pro vyhovění žalobě mimo jiné i na tomto zjištění a jeho právním posouzení.
Odvolací soud ve smyslu závěrů zrušovacího rozsudku dovolacího soudu opakoval
důkazy provedené soudem I. stupně a po jejich zhodnocení – s výjimkou důkazu
obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27.7.1999, č.j. 19 C
376/97-43, - učinil skutkové závěry odchylné od závěrů soudu I. stupně. Z
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu však není zřejmé, zda a jakým
způsobem hodnotil provedený listinný důkaz ve vztahu k dalším důkazům, zda k
němu ve skutkových závěrech přihlédl a s jakým výsledkem a jak se promítl
do právních závěrů o odpůrčí žalobě podle ust. § 42a odst. 1, 2 o.s.ř. Přitom
platí, že žalující věřitel je povinen mimo jiné tvrdit a prokázat, má-li být
jeho žaloba úspěšná, že dlužníkův odporovaný právní úkon, tedy právní úkon
napadený odpůrčí žalobou, objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, tedy odporovatelný právní úkon dlužníka, zejména vede ke zmenšení
majetku dlužníka a že v důsledku něho nastalé zmenšení majetku dlužníka má
současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z
jeho majetku, ačkoli nebýt těchto úkonů by se z majetku dlužníka uspokojil
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 21 Cdo 2662/99, ze dne
1.12.2000).
Dovolací soud učinil závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nadále
vadou ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., neboť pro nedostatek
odůvodnění v části týkající se tvrzené možnosti uspokojení vymahatelné
pohledávky věřitele z jiného majetku dlužníka je rozsudek odvolacího soudu
nepřezkoumatelný.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 243b odst. 1, 2, 5
o.s.ř. zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
2 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 věta 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r,
předseda senátu