30 Cdo 1639/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci
žalobce A. C., a.s., proti žalované M. W., zastoupené zákonným zástupcem matkou
D, W,, a zmocněným zástupcem, advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 130/2001, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. března 2005, č.j. 36 Co 18/2005-102,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem
k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne
27. srpna 2003, č.j. 13 C 130/2001-76, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že
darovací smlouva ze dne 6.4.1998 o převodu ve výroku označených nemovitostí,
kterou ve prospěch žalované uzavřel Ing. B. W., dlužník žalobce, je vůči němu
právně neúčinná, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud
se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel
zejména
ze zjištění, že Ing. B. W., který je otcem žalované, je na základě pravomocného
směnečného rozkazu povinen jako směnečný dlužník zaplatit původnímu věřiteli
IPB, a.s., 18,000.000,- Kč s příslušenstvím. Dovodil, že tato vykonatelná
pohledávka přešla z původního věřitele na jeho právní nástupce, a to nejprve na
Č., a.s., na základě uzavřené smlouvy o prodeji podniku, jejíž platnost nelze
zpochybnit s poukazem na řízení o neplatnost smlouvy. Následně na základě
pravomocného rozhodnutí bylo rozhodnuto o právním nástupnictví nejprve Č. k.
a., a.s., a posléze žalobce. Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že odpůrčí
žaloba byla podána u soudu dne 5.6.2001 v zákonné tříleté lhůtě počítané
od následujícího dne po dni, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického
práva k převedeným nemovitostem, což bylo 31.8.1998. Pro právní závěr, že
nedošlo k „promlčení práva“ odporovat dotčenému právnímu úkonu, považoval s
odkazem
na R 41/2001 za rozhodující, že u právních úkonů, na jejichž základě vznikají
práva až vkladem do katastru nemovitostí, jako je tomu v projednávané věci, lze
ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. za odporovatelný úkon považovat jen takový
právní úkon,
na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Žalovaná jako
dcera dlužníka Ing. B. W. neprokázala (byť prostřednictvím své matky jako
zákonné zástupkyně), že jeho úmysl zkrátit věřitele nemohla v době učinění
odporovatelného právního úkonu při „náležité pečlivosti“ rozpoznat ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odvolací soud vzal v úvahu, že matce
žalované, které
v době uzavřené smlouvy bylo pět let, musela být, jako bývalé manželce, známa
majetková situace dlužníka.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné
právní posouzení. Namítá, že „je hlavní právní otázkou to, zda byla žaloba
podána v prekluzivní lhůtě, jak ji má na mysli ustanovení § 42a odst. 2 OZ. …
Žalovaná tvrdí, že nikoliv, neboť darovací smlouva, která je právním úkonem,
který je žalobou napadán, se stala platnou a účinnou okamžikem podpisu všech
stran tohoto právního úkonu. Tento okamžik nastal dnem 6.4.1998. Podání žaloby
dne 5.6.2001. … Žalovaná dovozuje, že odvolací soud při svém právním hodnocení
věci vychází z toho, že darovací smlouva a vklad nemovitosti, jsou úkony, jež
spolu vytváří jediný právní úkon a teprve vkladem do katastru nemovitostí se
stane právní úkon perfektní. … Tento právní názor není správný, … jak smlouva,
tak vklad jsou samostatnými právními úkony a tedy, aby žaloba žalobce byla
úspěšná, musel by jí napadat ten právní úkon, jenž zkrátil jeho možnost
uspokojit svou vymahatelnou pohledávku za dlužníkem, tedy vklad do katastru
nemovitostí a nikoliv darovací smlouva.“ Proto měla být žaloba zamítnuta. „Dále
žalovaná shledává nesprávné posouzení věci i ve skutečnosti, že jak soud
prvního stupně, tak ani odvolací soud uspokojivě nevyřešily její námitku
nedostatku věcné aktivní legitimace na straně žalobce. Soud prvního stupně se
touto otázkou nezabýval téměř vůbec a v odůvodnění uvedl, že uzavření smlouvy o
prodeji podniku mezi I., a.s. a Č., a.s. je obecně známou skutečností, kterou
není nutno
ve věci prokazovat. Odvolací soud námitku … vyřešil tím, že konstatoval, že
žaloba
na určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku byla vzata zpět, neboť probíhá
mezinárodní arbitrážní řízení. Ani tento argument nemůže obstát, neboť
mezinárodní arbitráž řeší právě otázku platnosti smlouvy o prodeji podniku. ...
Žalovaná má za to, že žalobce nedostatečně prokázal svou aktivní věcnou
legitimaci, kterou ovšem soudy svým nesprávným právním posouzením věci
nesprávně vyhodnotily.“ Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku
a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a rovněž s jejich právním posouzením.
Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu
uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení
otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky
současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za
otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá
na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k
nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s
ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů),
přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2000, sp.zn. 31 Cdo 619/2000,
uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001,
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.1.2004, sp.zn. 29 Odo 776/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2002, sp.zn. 29 Odo 314/2001, uveřejněný pod
č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2003). Dovolací důvod vymezený žalovanou není proto
způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle
obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu