30 Cdo 1641/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobců a) S. H., a b) M. H., obou zastoupených
advokátem, proti žalovaným
1) A. W., a 2) J. W., oběma zastoupeným
Jadvokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn.
6 C 276/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
21. dubna 2005, č. j. 13 Co 104/2004 - 115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005, č. j. 13 Co 104/2004 -
115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 6 C 276/2000 - 97,
určil, že „vlastníky nemovitostí, a to objektu bydlení č. p. 473 stojící na
pozemku parcela číslo 533, pozemku parcela č. 533 - zastavěná plocha a pozemku
parcela č. 420/2 - zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec a k. ú.
L. na LV č. 1799, jsou S. H., a M. H., a to tak, že nemovitosti jsou ve
společném jmění žalobců“, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 16. 3.
2001, č. j.
6 C 276/2000 - 64, jímž žalobě bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003,
č. j.
13 Co 335/2001, a věc byla vrácena soudu prvního stupně z důvodu, že účastníci
nebyli řádně poučeni podle § 119a o. s. ř., a kromě toho je nutno, aby se
okresní soud zabýval dodatečně uplatněným tvrzením žalobců, že kupní smlouva
uzavřená mezi účastníky je ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 1999
(správně dne 12. 4. 1999) „dohodu o budoucí kupní smlouvě o převodu
nemovitosti, v níž bylo ujednáno, že do 30. 6. 1999 uzavřou žalobci jako
prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětných
nemovitostí za vzájemně ujednanou kupní cenu ve výši 1.600.000,- Kč. Následně
dne 17. 5. 1999 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných
nemovitostí,
s dodatkem ze dne 21. 5 1999, kterou žalobci prodali žalovaným uvedené
nemovitosti za kupní cenu ve výši 700.000,- Kč, a žalovaní se zavázali jí
zaplatit nejpozději
do 31. 12. 1999 v hotovosti nebo převodem na bankovní účet. Na základě této
smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva žalovaných do katastru
nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 19. 5. 1999. Dále vzal soud prvního
stupně za prokázané, že
do 31. 12. 1999 žalovaní zaplatili na kupní ceně pouze částku 410.000,- Kč a že
na základě telefonického rozhovoru kolem vánoc 1999 mezi prvním žalovaným a
prvním žalobcem došlo k dohodě o prodloužení lhůty k zaplacení kupní ceny do
konce února 2000. Když ani v této dodatečně poskytnuté lhůtě žalovaní kupní
cenu
za nemovitosti neuhradili, byli dopisem žalobců ze dne 17. 3. 2000, zaslaným
prostřednictvím jejich zástupce, vyzváni k úhradě dlužné částky kupní ceny ve
lhůtě 14 dnů od doručení této výzvy, o níž žalovaní tvrdili, že jim nebyla
doručena, neboť v té době se zdržovali v USA. Vzhledem k tomu, že nedoplatek
kupní ceny žalovaní nezaplatili ani v dodatečně určené lhůtě, žalobci přípisem
ze dne 3. 7. 2000, který byl doručen druhé žalované dne 8. 10. 2000, od kupní
smlouvy z důvodu prodlení žalovaných s úhradou kupní ceny odstoupili. Soud
prvního stupně shodně s názorem odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení
shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu
ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť žalovaní zpochybňují jejich vlastnické právo
k uvedeným nemovitostem, když popírají, že by došlo
k platnému odstoupení od kupní smlouvy, a žalobci tudíž bez rozhodnutí soudu
nemohou dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Vycházeje z ust. § 37
obč. zák. soud dále dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je
platným právním úkonem, neboť nebylo prokázáno, že by smlouva nebyla učiněna
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; pokud žalobci původně uvažovali o vyšší
kupní ceně, v kupní smlouvě se účastníci dohodli na částce 700.000,- Kč, jinak
by žalobci smlouvu nepodepsali. S poukazem na ust. § 45, 48 a § 517 odst. 1
obč. zák. pak okresní soud dospěl k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná,
neboť žalobci od této smlouvy
po právu odstoupili (§ 517 odst. 1 obč. zák.), když žalovaným poskytli k jejich
telefonické žádosti dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění dluhu (což žalovaní
nepopírají), a tento platný (§ 37 obč. zák.) jednostranný právní úkon
(odstoupení
od smlouvy) se dostal do sféry dispozice prvního žalovaného, který měl možnost
se
s ním seznámit (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Tím došlo ke zrušení smlouvy od
počátku
a zanikl právní titul, na jehož základě nabyli kupující vlastnické právo k
nemovitostem, a obnovil se bez dalšího původní stav.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j.
13 Co 104/2004 - 115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho názorem, že
uzavřená kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť dohodnutá kupní cena
byla nepochybně výsledkem shodné vůle účastníků v době uzavření smlouvy;
nepřisvědčil však závěru, který soud prvního stupně vyvodil z listinných
důkazů, jimiž žalobci prokazovali, že
od této smlouvy odstoupili. Podle názoru krajského soudu je výzva ke splnění
dluhu
v dodatečné přiměřené lhůtě podle § 517 odst. 1 obč. zák. jednostranným
projevem vůle směřujícím vůči dlužníkovi, přičemž účinky tohoto projevu
nastávají ve smyslu ust.
§ 45 odst. 1 obč. zák. vůči nepřítomnému dlužníkovi od okamžiku, kdy mu dojde,
tj. tehdy, jestliže má možnost se s jeho obsahem seznámit. V případě projevu
vůle zasílaného poštou, jako v daném případě, je tomu tak tehdy, jestliže byl
doručen na jeho adresu a adresát se v té době v místě doručování zdržuje (viz
rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 72/2004). Bylo-li v posuzované věci
zjištěno, že výzva žalobců
ze dne 17. 3. 2000 k zaplacení nedoplatku kupní ceny v dodatečné lhůtě nebyla
doručena žalovaným, kteří se v době doručování písemnosti nezdržovali v ČR,
nelze učinit závěr, že by se tato výzva ocitla ve sféře dispozice žalovaných, a
nebyla tak splněna podmínka podle ust. § 517 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutí
dodatečné lhůty
k zaplacení nedoplatku kupní ceny. Žalobci proto od kupní smlouvy neodstoupili
platně a nedošlo tak k obnovení jejich vlastnického práva k nemovitostem, které
byly předmětem této smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z
důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s
názorem soudů obou stupňů, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná,
a poukazují na to, že ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě byla dohodnuta kupní
cena za nemovitosti ve výši 1,600.000,- Kč, avšak v kupní smlouvě je „bez
zřejmého důvodu“ uvedena částka pouze ve výši 700.000,- Kč, z čehož dovozují,
že „tak nebylo učiněno v souladu s vůlí obou stran“. I kdyby tato smlouva byla
platným právním úkonem, dovodil odvolací soud
z provedených důkazů nesprávně, že žalovaným neposkytli dodatečnou přiměřenou
lhůtu k plnění, a v tomto ohledu vychází jeho rozhodnutí ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Namítají, že z provedených
důkazů vyplynulo, že žalovaní svůj dluh řádně a včas nesplnili, a dostali se
tak do prodlení, což je zřejmé i z vyjádření druhé žalované ze dne 10. 10.
2000, která v něm uvedla, že na kupní cenu žalovaní uhradili pouze 410.000,-
Kč. Dále dovolatelé uvedli, že žalovaným poskytli několik dodatečných lhůt ke
splnění jejich dluhu - první lhůta byla poskytnuta telefonicky koncem roku
1999, a to lhůta do konce února 2000, která je podle jejich názoru řádně
poskytnutou lhůtou ve smyslu ust. § 517 odst. 1 obč. zák., neboť po vzniku
prodlení prodlužuje lhůtu k plnění o dva měsíce. Další lhůta byla žalovaným
poskytnuta přípisem ze dne 17. 3. 2000 v trvání 14 dnů od jeho doručení,
přičemž od kupní smlouvy pak žalobci odstoupili až po uplynutí další doby
přípisem ze dne 3. 7. 2000, který se dostal do sféry žalovaných se všemi
právními důsledky s odstoupením souvisejícími, tj. též s obnovením vlastnického
práva žalobců k předmětným nemovitostem. Poukazují rovněž na to, že již v
odstoupení od kupní smlouvy deklarovali připravenost vrátit žalovaným část
kupní ceny, která jimi byla poukázána. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a aby mu věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné
podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §
242
o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., které dovolatelé namítají, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně
zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že kupní smlouva o
převodu předmětných nemovitostí uzavřená mezi účastníky dne 17. 5. 1999,
s dodatkem ze dne 21. 5. 1999, je platným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč.
zák.),
že však žalobci od této smlouvy neodstoupili ve smyslu ust. § 517 odst. 1 obč.
zák.
po právu, když bylo zjištěno, že výzva žalobců ze dne 17. 3. 2000 k zaplacení
nedoplatku kupní ceny v dodatečné lhůtě nebyla doručena žalovaným, a nelze tak
učinit závěr, že by se tato výzva ocitla v jejich sféře dispozice.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se
jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je
nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným
zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo
nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět
k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit
(§ 35 odst. 2 obč. zákoníku). Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy,
je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit
právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle
v rozporu s jazykovým projevem.
V posuzované věci bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 23. 4. 1999 (správně
dne 12. 4. 1999) „dohodu o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitosti“, v níž
bylo ujednáno, že do 30. 6. 1999 uzavřou žalobci jako prodávající se žalovanými
jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za vzájemně
ujednanou kupní cenu ve výši 1.600.000,- Kč. Následně dne 17. 5. 1999 uzavřeli
účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, s dodatkem ze dne
21. 5 1999, kterou žalobci prodali žalovaným uvedené nemovitosti za kupní cenu
ve výši 700.000,- Kč,
a žalovaní se zavázali jí zaplatit nejpozději do 31. 12. 1999 v hotovosti nebo
převodem na bankovní účet.
Námitku dovolatelů, že je-li oproti ujednání o kupní ceně v „dohodě o budoucí
kupní smlouvě o převodu nemovitosti“ uvedena v kupní smlouvě „bez zřejmého
důvodu částka pouze ve výši 700.000,- Kč“, z čehož dovozují, že „tak nebylo
učiněno v souladu s vůlí obou stran“, a proto nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že kupní smlouva je platným právním úkonem, považuje dovolací soud za
nesprávnou a zcela účelovou. Jak z obsahu spisu v daném případě vyplývá,
domáhali se žalobci žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 30. 8. 2000,
určení vlastnictví k předmětným nemovitostem
z důvodu, že od kupní smlouvy odstoupili pro prodlení žalovaných se zaplacením
kupní ceny, která byla splatná do 31. 12. 1999; teprve v průběhu řízení v
podání ze dne
7. 3. 2001 „rozšířili žalobní tvrzení“ tak, že kupní smlouvu považují za
neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. (z důvodu uvedeného shora), ačkoliv
odstoupit lze jen
od smlouvy, která je platná. Ani okolnost, že v kupní smlouvě se účastníci
dohodli
na nižší kupní ceně než v dohodě o budoucí kupní smlouvě, nečiní kupní smlouvu
neplatnou, neboť z okolností projednávané věci je zřejmé, že žalobci (i
žalovaní) chtěli svým projevem vůle v kupní smlouvě způsobit právní účinky,
které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují, tj. převést na
žalované vlastnické právo
k předmětným nemovitostem za dohodnutou kupní cenu ve výši 700.000,- Kč a
žalovaní vůli nemovitosti za tuto cenu koupit; je zřejmé, že pokud by žalobci
takovou vůli neměli, kupní smlouvu by se žalovanými neuzavřeli. Protože žalobci
netvrdili, že by kupní smlouvu neuzavřeli svobodně, a protože kupní smlouva je
určitá a srozumitelná, je platným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jak
odvolací soud správně dovodil.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže
je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li
právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle ust. § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečně přiměřené lhůtě
věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění
dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen
jednotlivých plnění.
Předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle citovaného ustanovení je, že
dlužník splatnou pohledávku včas a řádně nesplní, a nesplní ji ani v dodatečně
přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Přestože její délku určí sám věřitel,
musí být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřeně dlouhá k tomu, aby
bylo vůbec možno dluh splnit. Nepředpokládá se však, že by dlužník teprve po
splatnosti začal
s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta
objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po
uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od
smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu
sdělit délku dodatečné lhůty
ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu oznámil, může ji dále prodlužovat,
avšak nikoliv již zkrátit. (srov. Občanský zákoník - komentář, 8. vydání,
nakladatelství C. H. Beck/ SEVT, str. 751). Z uvedeného je zřejmé, že věřitel
není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o splnění dlužníka
upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu.
Není proto správný názor odvolacího soudu, že nesplní-li dlužník svůj dluh
řádně a včas, tedy je-li v prodlení, musí jej věřitel před tím, než od uzavřené
smlouvy odstoupí, upomínat (vyzývat) o splnění dluhu či mu sdělit (oznámit)
délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu, navíc, že věřitel tak musí učinit
písemnou formou s tím, že „účinky tohoto projevu věřitele nastávají ve smyslu
ust. § 45 odst. 1 obč. zák. vůči nepřítomnému dlužníkovi od okamžiku, kdy mu
dojde“. Logicky nesprávný je tudíž i jeho závěr, že bylo-li v posuzované věci
zjištěno, že výzva žalobců ze dne 17. 3. 2000
k zaplacení nedoplatku kupní ceny v dodatečné lhůtě nebyla doručena žalovaným,
kteří se v době doručování písemnosti nezdržovali v ČR, neocitla se tato výzva
ve sféře dispozice žalovaných, a že tak nebyla splněna podmínka podle ust. §
517 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutí dodatečné lhůty k zaplacení nedoplatku
kupní ceny.
Okolnost, že dopis žalobců ze dne 17. 3. 2000 nebyl žalovaným doručen, tedy
žádný význam pro právní posouzení, zda žalobci od kupní smlouvy odstoupili v
souladu s ust. § 517 odst. 1 obč. zák., nemá, naopak je z hlediska tohoto
ustanovení rozhodující, že žalobci odstoupili od kupní smlouvy ze dne 17. 5.
1999, s dodatkem ze dne
21. 5 1999, podle níž se žalovaní zavázali kupní cenu zaplatit do 31. 12.
1999, až dopisem ze dne 3. 7. 2000, který byl druhé žalované doručen dne 8.
10. 2000, a že tedy žalobci poskytli žalovaným dostatečně dlouhou dobu ke
splnění jejich dluhu. Jen
pro úplnost je v dané souvislosti třeba uvést, že závěry, k nimž dospěl
Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, na nějž odvolací soud ve
svém rozhodnutí poukázal, na danou věc nedopadají, neboť v tomto rozhodnutí je
řešena otázka včasnosti výzvy oprávněné osoby povinné osobě k vydání věci podle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, a nikoliv aplikace ust. § 517 odst. 1 obč. zák.
Z uvedených důvodů nelze učinit jiný závěr, než že žalobci od předmětné kupní
smlouvy odstoupili po právu (§ 517 odst. 1 obč. zák.) a že tímto odstoupením
byla kupní smlouva ze dne 17. 5. 1999, s dodatkem ze dne 21. 5 1999, zrušena od
počátku
(§ 48 odst. 2 obč. zák.), když právním předpisem nebylo stanoveno ani účastníky
dohodnuto jinak.
Byla-li odstoupením od smlouvy zrušena kupní smlouva s účinky od
počátku
(§ 48 odst. 2 obč. zák.), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný
právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky od
počátku znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje
základ
pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy od
počátku projevuje zejména tím, že se od počátku obnovují jejich práva a
povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením
smlouvy (tedy že se obnovuje původní stav), a to bez zřetele k tomu, zda
smlouva měla mít právní následky jen
v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí
vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené
smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu,
který odpadl, a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému
vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.).
Není proto správný ani konečný závěr odvolacího soudu, že nedošlo k
obnovení vlastnického práva žalobců k nemovitostem, které byly předmětem
uvedené kupní smlouvy, a že určovací žaloba není opodstatněná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud
ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 200
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu