30 Cdo 1644/2020-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně BRADDOCK FINANCE & CAPITAL Ltd., se sídlem v Londýně W1G 9QR, Suite
B, 29 Harley Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska,
zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Boleslavova
901/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradě škody ve
výši 2 701 943,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 14 C 44/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 19 Co 366/2019-337, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady majetkové újmy ve výši 2
701 943,50 Kč a původně i přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve
výši 355 223 Kč, kdy obě újmy měly být způsobeny nesprávným úředním postupem
soudu v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce A. Ch. u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 94 K 18/1996.
Dřívějším rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 19 Co
238/2018-214, bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 27. 9. 2017, č. j. 14 C 44/2016-171, ohledně nároku na nemajetkovou újmu a
v části týkající se majetkové újmy byl rozsudek téhož soudu zrušen, neboť nárok
nebyl shledán promlčený. Věc byla vrácena k dalšímu řízení s pokyny, aby soud
posoudil, zda ze strany konkursního soudu došlo k nesprávnému úřednímu postupu
dle § 13 dost. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), spočívajícímu v zanedbání dohledu nad
činností správce dle § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též „ZKV“). V kladném případě se pak měl soud prvního stupně zabývat možnou
společnou odpovědností správce a státu, když je na žalobkyni, aby vznik škody
na své straně prokázala, tedy aby unesla břemeno tvrzení a důkazní.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 14 C 44/2016-322, žalobu, aby bylo
konstatováno, že v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 94 K 18/1996 došlo nesprávným úředním postupem ke vzniku škody žalobci a
aby za vzniklou škodu byla žalobci přiznána náhrada ve výši 2 701 943,50 Kč s
tam uvedeným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a změnil výrok soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení jen tak, že její výše činí 3 300 Kč, jinak jej potvrdil
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud měl za správný závěr soudu prvního stupně (s jeho odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013), že ve
věci nebyl prokázán nesprávný úřední postup soudu v konkursním řízení, jež měl
spočívat jak v nedostatečné rychlosti konkursního soudu v otázce výměny správce
konkursní podstaty, tak v nedůsledném činění opatření nezbytných k zajištění
účelu konkursu, zejména v otázce včasnosti předkládání průběžných zpráv a
soupisů konkursní podstaty před ústním jednáním, přičemž shledal správným i
jeho závěr, že ve věci nebyla zjištěna ani příčinná souvislost mezi zanedbáním
výkonu dohledu nad činností správce a vznikem škody. Poukázal přitom na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 56 T 3/2013, a na tam uvedené jednání ve věci ustanoveného
konkursního správce J. M., který si nejméně od května 1999 do konce roku 2009 v
rámci předmětného konkursního řízení neoprávněně přisvojil finanční prostředky
a dále v době od 9. 10. 2001 do 10. 4. 2010 činil neoprávněné dispozice s
finančními prostředky úpadce na jeho účtech. Dle rozhodnutí trestního soudu
docházelo od roku 1999 k desítkám až stovkám úkonů správce konkursní podstaty,
v jejichž důsledku byly z konkursní podstaty odčerpávány finanční prostředky, a
to i v malých, řádově stovkových částkách. Odvolací soud konstatoval, že od roku 1999, od data počínající trestné činnosti
správce konkursní podstaty, nebyl podán žádný návrh na jeho odvolání z funkce. O jediném takovém návrhu z roku 1997, k němuž se připojil věřitelský výbor,
bylo pravomocně rozhodnuto dne 25. 3. 1998. Nebyla tedy prokázána příčinná
souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v
nedostatečné rychlosti konkursního soudu v otázce výměny správce konkursní
podstaty v době od 10. 12. 1997 (tj. na základě původního návrhu na jeho
odvolání z roku 1997), a tvrzenou škodou vzniklou ze správcovy trestné činnosti. Ani podnět došlý konkursnímu soudu dne 13. 3. 2008 ze strany Mgr. Bernardové,
zástupkyně jednoho z věřitelů úpadce, nemohl bez dalšího vést ke zproštění J. M. z funkce správce konkursní podstaty. Ve zprávě bylo pouze poukazováno na
výši nákladů účtovaných v konkursním řízení. O neexistenci indicií svědčící o
trestné činnosti správce konkursní podstaty svědčí i skutečnost, že teprve v
listopadu 2011, tedy rok a půl po jeho odvolání, byla vyčíslena škoda jím
způsobená a bylo mu uloženo vrátit částku 16 368 036,90 Kč do konkursní
podstaty.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že ke vzniku škody došlo
nedůsledným činěním opatření nezbytných k zajištění účelu konkursu, spočívající
zejména v otázce včasnosti předkládání průběžných zpráv a soupisů konkursní
podstaty před ústními jednáními ze strany konkursního soudu. Opožděnost s
předkládáním těchto zpráv mohla mít vliv pouze na délku konkursního řízení,
nemohla však zabránit páchání trestné činnosti konkursního správce. Dle
odvolacího soudu žalobkyně netvrdila a neprokázala, kdy a jak konkrétně
konkursní soud zanedbal dohledovou činnost, v jejímž důsledku, tedy v důsledku
jeho nečinnosti, mohlo dojít k dovršení škodného následku způsobeného
protiprávním (trestním) jednáním správce konkursní podstaty J. M. a v jaké výši
by v takovém případě škoda vznikla. Uzavřel, že jestliže škoda vznikla v
důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce
nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo
kterou mu uložil konkursní soud, pak není dána odpovědnost státu za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Odvolací soud měl také za správné, pokud se soud prvního stupně pro
nadbytečnost nezabýval výší škody, a výslovně poznamenal, „že i v případě
naplnění podmínek spočívajících v nesprávném úředním postupu konkursního soudu
a příčinné souvislosti by škoda nemohla nikdy dosáhnout požadované výše, neboť
k zanedbání dohledové činnosti by muselo dojít až poté, kdy se již správce
konkursní podstaty nesprávného úředního postupu, zde trestního jednání,
dopustil“. Rozsudek odvolacího soudu co do věci samé napadla žalobkyně, zastoupená
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017,
(viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné
odmítl. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka předkládá otázky hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací
soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v jeho rozsudku ze
dne 23. 7. 2015, sp. zn.
29 Cdo 924/2013:
1) Lze za účinný dohled ve smyslu § 12 ZKV, považovat pouze formálně
vykonávanou dohledovou činnost konkursního soudu, kdy konkursní soud nečiní
faktická opatření k zajištění řádného vedení konkursního řízení, nezpozoruje
zásadní nedostatky činnosti správce konkursní podstaty a nezabrání správci
konkursní podstaty rozkrádat majetkovou podstatu po dobu cca 10 let? 2) Odpovídá stát za škodu způsobenou umenšením majetkové podstaty úpadce
v důsledku trestné činnosti správce konkursní podstaty vedle správce konkursní
podstaty či společně s ním v případě, že konkursní soud nereaguje na odůvodněné
podněty věřitelského výboru, konkursních věřitelů a úpadce a dohledovou činnost
vykonává pouze formálně, bez ukládání plnění povinností správci konkursní
podstaty směřujících k nápravě, bez jejich kontroly a bez důsledného vymáhání? Dovolatelka poukazuje na závěr dovolacího soudu ve výše odkazovaném rozhodnutí
(sp. zn. 29 Cdo 924/2013), dle kterého je ve druhé fázi konkursního řízení (v
realizační fázi v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy) pro
posouzení, zda konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své
povinnosti), určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve
smyslu § 12 ZKV. Má za to, že „úřední postup konkursního soudu lze v této fázi
konkursního řízení mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo
vůbec nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení,
správce konkursní podstaty nebo i třetích osob“. Argumentuje přitom skutkovými
tvrzeními z části odlišnými od skutkových zjištění aprobovaných odvolacím
soudem, a poté předkládá svůj vlastní právní závěr o neúčinnosti vykonávaného
dohledu konkursního soudu, což je patrné i z v dovolání se opakujícího
konstatování, že „uvedené otázky hmotného práva byly dle našeho názoru
nesprávně vyřešeny“. Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém
závěru, že konkursní soud neměl žádné indicie o tom, že dochází ze strany
správce konkursní podstaty k trestné činnosti. Vyšel ze skutkových zjištění (ze
kterých vychází i dovolací soud), že od roku 1999 nebyl podán žádný návrh na
odvolání správce konkursní podstaty, že teprve ke konci roku 2011 byla
vyčíslena škoda tímto správcem způsobená, přičemž o podnětu zástupkyně jednoho
z věřitelů úpadce (Mgr. Bernardové) konstatoval, že nemohl bez dalšího vést k
zproštění z funkce dotčeného správce. Přisvědčil též argumentaci žalované, že
žalobce netvrdil a neprokázal, kdy a jak konkrétně zanedbal konkursní soud
dohledovou činnost, v jejímž důsledku, tedy v důsledku jeho nečinnosti, mohlo
dojít k dovršení škodného následku způsobeného protiprávním (trestním) jednáním
správce konkursní podstaty J. M. a v jaké výši by v takovém případě škoda
vznikla.
Dovolací soud také nepřehlédl souhlas odvolacího soudu (byť
implicitní) se závěry soudu prvního stupně o tom, že konkursní soud reagoval v
průběhu řízení na podané návrhy správce konkursní podstaty bez prodlení,
maximálně do 14 dnů od jeho četných podání, jednání nařizoval v krátkých
časových intervalech 1-2 měsíců, přičemž neměl k dispozici věrohodný přehled o
stavu konkursního řízení v důsledku trestné činnosti J. M. a jeho záměrného
zatajování informací. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013,
uveřejněném pod číslem 30/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud
konstatoval, že ve druhé fázi konkursního řízení je pro posouzení, zda
konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své povinnosti)
určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve smyslu § 12 ZKV. Úřední postup konkursního soudu lze v této fázi konkursního řízení mít vždy za
nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo vůbec nereaguje na odůvodněné
podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty
nebo i třetích osob. Tato rozhodovací praxe přitom není dovolatelce neznámá,
jak dosvědčuje její vlastní argumentace. K otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za
škodu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2656/2010. V něm vysvětlil, že obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost
správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce
nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo
mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu
způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto
subjekty způsobily škodu společně. Jestliže škoda vznikla již v důsledku
jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s
odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil
konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Pouze tehdy, dovršil-
li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty
(vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu
konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným
úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti
správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu. Pokud tedy odvolací soud neshledal (žalobkyně neprokázala) žádné podněty či
návrhy účastníků konkursního řízení nebo třetích osob mající dopad do dohlédací
činnosti konkursního soudu, kterými by se byl konkursní soud nezabýval (tj. byl
nečinný), přičemž nezjistil ani jiné vady a skutečnosti nasvědčující porušení
povinností konkursního soudu při dohledové činnosti ve smyslu § 12 ZKV, a i na
základě dalších skutkových zjištění konstatoval, že ve věci nebyl prokázán
dovolatelkou tvrzený nesprávný úřední postup konkursního soudu, tj.
jeho
nedostatečný dohled nad činností správce konkursní podstaty, a již jen na tomto
základě žalobu zamítl, neodchýlil se tím od výše uvedené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a dovolání proto není v uvedeném rozsahu přípustné. Na věci
nic nemění ani dovolatelčino přesvědčení o nesprávnosti posouzení odvolacího
soudu postavené zčásti na jejích vlastních v dovolání předestřených skutkových
základech. Dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. V
daném směru tak jde o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým
dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud v dovolacím řízení
vychází zásadně ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím (odvolacím) řízení.
K dílčí námitce dovolatelky týkající se výše škody, která ani nemá odraz ve
dvou předestřených právních otázkách (jednoznačně definovaných v úvodní části
dovolání), dovolací soud konstatuje, že stojí na prostém nesouhlasu se závěry
odvolacího soudu. Dovolatelčina polemika s odůvodněním napadeného rozsudku tak
nesměřuje k právnímu posouzení věci a nepředstavuje právní otázku ve smyslu §
237 o. s. ř., která by mohla založit přípustnost dovolání. Nehledě na to, že na
řešení otázky výše škody rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť ten
pouze konstatoval správnost závěru soudu prvního stupně o (již) nadbytečnosti
právě takových úvah.
K dílčí námitce dovolatelky týkající se příčinné souvislosti dovolací soud
konstatuje, že jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku
žalobkyně nevyhověl (neexistence nesprávného úředního postupu), nemůže žádný
další dovolací důvod (existence příčinné souvislosti a škody) naplnit podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto
vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak
projevit, nehledě na skutečnost, že z logiky věci nelze vůbec shledat příčinnou
souvislost škody s neexistujícím nesprávným úředním postupem. To činí dovolání
i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu