30 Cdo 1647/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci
žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 109 C
235/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 3. 2013, č. j. 8 Co 78/2013 – 163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z prodlení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se výše uvedené částky domáhal po žalované z titulu odpovědnosti státu
za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím o vině a trestu. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že mezi nezákonným rozhodnutím a nemajetkovou
újmou není dán vztah příčinné souvislosti, odvolací soud naproti tomu dospěl k
závěru, že žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí nevznikla nemajetková újma
tím, že se musel skrývat před výkonem trestu v zahraničí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v zastoupení advokátem včasné
dovolání, které ovšem nemá náležitosti zákonem vyžadované.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č.
404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. „v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).“
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. „důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.“
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Předně je třeba uvést, že žalobce zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. a důvod dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., když
uvádí: „Uplatňuji dovolací důvod podle novelizovaného znění § 237 o. s. ř.
spočívající v tom, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu (má se namysli
zřejmě odvolacího soudu – pozn. Nejvyššího soudu), kterým se dovolací řízení
končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena (existence nemajetkové újmy u osoby, která
uprchla z ČR a dlouhodobě se ukrývala v zahraničí, aby se vyhnula výkonu
nezákonně uloženého trestu odnětí svobody)“.
Dovolatel též v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v jakém rozsahu
rozsudek odvolacího soudu napadá. V tomto ohledu je třeba uvést, že podle
občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i
proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení za splnění dalších zákonných
předpokladů.
Odhlížeje od těchto nedostatků dovolání, považuje dovolací soud za
nejzávažnější, že dovolání postrádá vymezení dovolacího důvodu v souladu s §
241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že má za to, že vznik nemajetkové újmy prokázal. Dále
poukazuje na to, že vznik nemajetkové újmy nelze dokazovat a že „Okresní soud v
Karviné ani Krajský soud v Ostravě nerespektovaly právní názory Nejvyššího
soudu prezentované“ v jeho předchozím kasačním rozhodnutí v této věci. Nakonec
dovolatel uzavírá, že „náleží-li odškodnění za nemateriální újmu způsobenou
tím, že proti někomu bylo vedeno trestní řízení, které neskončilo odsouzením
(např. 30 Cdo 2813/2011), tím spíše náleží náhrada za nemateriální újmu
způsobenou tím, že poškozený byl nezákonně pravomocně odsouzen k výraznému (zde
tříletému) nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který do jeho zrušení nevykonal
jen proto, že se úspěšně skrýval v zahraničí (arg. a minori ad maius).
Neobstojí závěr odvolacího soudu, že (zjednodušeně řečeno) od roku 2006 už
žalobce v USA tolik nestrádal, neboť se tam již jistým způsobem chytil a
dokonce jej tam navštívil jeho otec. Zdůrazňuji, že žalobce mohl být kdykoliv v
období shora uvedeném zatčen a eskortován do České republiky k výkonu trestu
odnětí svobody. Veškeré negativní důsledky pravomocného odsouzení z 30. 1. 2001
v rozhodné době v plné míře trvaly.“
Dovolatel tedy nevymezuje právní posouzení, které pokládá za nesprávné.
Neuvádí, které právní úvahy provedené odvolacím soudem v napadeném rozsudku
jsou podle jeho názoru nesprávné, a logicky tak ani neuvádí, z jakého důvodu
tomu tak je. Jím uplatněný, domnělý, důvod dovolání nemá vztah k uvedení důvodu
přípustnosti dovolání (ostatně jím zmiňovaná právní otázka byla právě v v
rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3731/2011, řešena) a veškeré jeho argumenty směřují ke zpochybnění skutkového
závěru odvolacího soudu, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí nevznikla
nemajetková újma.
Dovolání proto trpí vadami, které nebyly ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř.
odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (přičemž § 43 o. s.
ř. se pro dovolací řízení nepoužije - § 243b o. s. ř.). Dovolací soud proto
postupoval podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. června 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu