30 Cdo 1648/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C
187/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.
1. 2016, č. j. 29 Co 405/2015-24, takto:
Dovolání se odmítá.
Předmětem řízení je zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
kterou měl žalobce utrpět v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96, přičemž žalobce se s odkazem
na ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolával místní
příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť v posuzovaném řízení rozhodoval
jako odvolací soud i Vrchní soud v Praze, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů
1300.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně, který vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci
usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně
příslušnému, a to podle sídla organizační složky jednající za žalovaný stát.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným
dovoláním.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Napadené rozhodnutí je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, a v němž
dovolací soud konstatoval, že „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si
místně příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato
možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení
před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního
stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo
‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a
rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na
náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž
účelu ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a
nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby
tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“ V tomto
rozhodnutí se dovolací soud vypořádal i s dovolatelem citovaným usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2010, které bylo
uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 117/2011.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve smyslu § 237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal, a to ani na podkladě
argumentů uvedených dovolatelem, že je na místě vyřešit předmětnou otázku
procesního práva jinak.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu