30 Cdo 1700/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 117/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 58 Co 9/2015-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované jednak domáhal zaplacení 124 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 22/97, jednak požadoval zrušení stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2013, č. j. 2210/2012-ODSK-ODSK/13. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 22 C 117/2013-79, žalobu o zaplacení částky 124 500 Kč zamítl (výrok I), řízení v části požadující zrušení stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2013, č. j. 2210/2012-ODSK-ODSK/13, zastavil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl. Otázka, zda v jednání žalované, která v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců neprojednala žádost žalobce a následně vznesla námitku promlčení, lze spatřovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, jež by představovaly natolik závažný zásah, aby bylo možno uvažovat o nepřípustné šikaně žalobce a tedy o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11). Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že žalovaná nesplnila svou poučovací povinnost, když žalobce nepoučila o hrozícím promlčení. Ani v případě soudu se na případné promlčení práva nevztahuje poučovací povinnost uvedená v § 5 o.
s. ř., neboť se jedná o institut hmotného práva a nikoliv procesního (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1444/12). V případě správního orgánu správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány.
Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (viz Vedral, J. Správní řád: Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s.
77 – 79; shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 1 As 51/2010; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5446/2014). Konečně ani otázka, zda podáním včasné stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva mohlo být zabráněno promlčení žalobcem uplatněného nároku, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť odvolací soud správně vyšel z toho, že taková stížnost nebyla žalobcem podána před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tj. před 27. 4. 2006 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010). Na projednávanou věc se tedy – jak přiléhavě konstatoval odvolací soud – přechodné ustanovení upravené v čl. II zákona č. 160/2006 Sb. vůbec nevztahuje. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.