30 Cdo 171/2022-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY (číslo neuvedeno), Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Ingridou Řehákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 55/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 39 Co 37/2021-147, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 12 C 55/2019-116, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 10. 2020, č. j. 12 C 55/2019-125, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 134 600 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich náhradu žalované nepřiznal (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal jednak částky 68 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou v důsledku nezákonné vazby (800 Kč za každý den jejího trvání), a dále částky 66 600 Kč rovněž s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou mu v důsledku nezákonného trestního stíhání u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 T 22/2011 a následně u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 198/2014.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na nepříznivý zdravotní stav žalobce) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle § 241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) neplyne, že by zdravotní stav žalobce byl v rozhodné době natolik nepříznivý, aby mu zabránil uplatnit nárok u příslušného ústředního orgánu, potažmo u soudu.
Za popsaných okolností tedy není možné uvažovat o uplatnění námitky promlčení ze strany žalované jako v rozporu s dobrými mravy. Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. § 18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Dlužno doplnit, že závěry dovolatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 16.
6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, na danou věc nedopadají, neboť v tam posuzované věci šlo o nárok na náhradu škody, která tehdejší žalobkyni vznikla tím, že za ni pojišťovna neplnila z pojištění úvěru a ona musela úvěr doplatit sama, a pro hodnocení námitky promlčení měla význam zejména okolnost, že náhled soudů na otázku aktivní legitimace pojištěné osoby domáhat se poskytnutí pojistného plnění byl dlouhodobě neustálený, pročež podle Ústavního soudu žalobkyni nemělo být přičítáno k tíži, že se nejprve domáhala výplaty pojistného plnění, zatímco z titulu náhrady škody se žalované částky domáhala až poté, co byla její původní žaloba pro nedostatek aktivní legitimace krajským soudem zamítnuta.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.