USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobce V. B., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Pavlem
Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalované České republice –
Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o
zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 15 C 614/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 72 Co 298/2021-343, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 4.
2021, č. j. 15 C 614/2015-305, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce
domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 24. 8. 2015 do
zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit
žalované náklady odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se domáhal částky ve výši 770 000 Kč jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem, jenž měl
dle žalobních tvrzení spočívat v tom, že žalovaná nesplnila povinnost vydat
akční plán ve smyslu § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o
změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), pro území městského
obvodu Ostrava Radvanice a Bartovice v období od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012.
Částky ve výši 230 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mu za období od 1. 9. 2012 do 23. 2. 2015
nesprávným úředním postupem, jenž měl dle žalobních tvrzení spočívat v
nesplnění povinnosti žalované vydat Program zlepšování kvality ovzduší podle §
9 později účinného zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, pro Aglomeraci
Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl.
Závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu částky 770 000 Kč založil odvolací soud
na úvaze o promlčení daného nároku. Odvolací soud k tomu odkázal na rozsudek
soudu prvního stupně, jenž při svém právním posouzení ohledně promlčení daného
nároku vyšel (mj.) ze zjištění, dle kterého se žalobce domáhal částky 770 000
Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v důsledku
nesprávného úředního postupu žalované za období od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012
spočívajícího v porušení povinnosti vydat akční plán, když tato povinnost
žalované vyplývala z § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o
změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), pro území městského
obvodu Ostrava Radvanice a Bartovice, jež měla být žalovanou splněna do 31. 8.
2012. Vychází-li proto dovolací námitka (obsažená v dovolání ad II/4), kterou
dovolatel zpochybňuje závěr o promlčení nároku na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 770 000 Kč, z tvrzení žalobce, že se předmětného
nároku domáhá v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím
v kontinuálním porušování práva Evropské unie bez ohledu na povinnosti žalované
vyplývající z vnitrostátní právní úpravy, spočívající v porušení povinnosti
žalované zajistit prostřednictvím přijetí účinných nástrojů nepřekračování
zákonných imisních limitů, ode dne 1. 5. 2004 do dne podání žaloby, resp.
dosud, pak tím dovolatel konstruuje své oponentní právní posouzení na vlastní
verzi skutkových zjištění. Tím se, navzdory svému prohlášení učiněnému v úvodu
svého dovolání, fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu,
nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a uplatňuje tak nezpůsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu částky 230 000 Kč byl odvolacím soudem
založen mj. na absenci příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným nesprávným
úředním postupem a jím tvrzenou újmou. Odvolací soud k tomu uzavřel, že namísto
žalobcem uváděných a dle něj absentujících opatření k nápravě stavu životního
prostředí, byla přijata opatření jiná, plnící stejnou funkci, která dokonce
vedla ke zlepšení stavu ovzduší v místě bydliště žalobce. Vychází-li dovolací
námitka (v dovolání ad II/2) týkající se prokazování příčinné souvislosti z
tvrzení, že v důsledku nepřijetí namítaných opatření se životní prostředí v
bydlišti žalobce nezlepšilo, konstruuje žalobce své právní posouzení na vlastní
verzi skutkových zjištění. I v případě této námitky se tak žalobce fakticky
vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolací soudu a uplatňuje nezpůsobilý
dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1447/2017).
Z uvedeného plyne, že se žalobci nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o
absenci příčinné souvislosti mezi újmou, kterou měl utrpět, a jím tvrzeným
nesprávným úředním postupem. Za této situace je zjevné, že otázky žalobcem
Nejvyššímu soudu předkládané a směřující k objasnění existence nesprávného
úředního postupu a újmy (v dovolání ad II/1 a 3), stejně tak jako otázky, o
nichž se dovolatel domnívá, že by měly být předloženy k předběžnému řešení
Soudnímu dvoru EU (v dovolání ad IV), nejsou otázkami, na kterých by (výlučně)
rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. To je diskvalifikuje z možnosti
založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých
žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak
představována paušální náhradou hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz
čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 11. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu