30 Cdo 1757/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka
ve věci žalobce Mgr. J. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení částky 1 158 020,55 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 8/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co
441/2013-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované přiznání úroku z prodlení jako náhrady škody za
neoprávněné užívání peněžité záruky v částce 7 000 000 Kč, kterou žalobce
složil v trestním řízení konaném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T
15/2001 jako peněžitou záruku podle ustanovení § 73a odst. 1 zákona č. 141/1961
Sb., trestního řádu (dále jen „tr. řád“). Usnesením Okresního soudu v Ostravě,
sp. zn. Nt 4302/2001, byl dne 18. 7. 2001 žalobce propuštěn z vazby na svobodu
za současného urhazení peněžní záruky ve výši 7 000 000 Kč. Tato peněžitá
záruka mu byla zadržována i přes jeho nástup do výkonu trestu odnětí svobody
dne 11. 3. 2009. Žalobce od března roku 2009 žádal o zrušení peněžité záruky z
důvodu, že pominuly jakékoliv zákonné podmínky pro její další trvání, nicméně
jeho žádost byla zamítnuta a až rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 Tz 56/2010-93, bylo rozhodnuto, že peněžitá záruka, která v
minulosti nahrazovala vazbu žalobce, se po jeho nástupu do výkonu odnětí
svobody stala zcela bezpředmětnou. Následně byla peněžitá záruka žalobci
vyplacena dne 15. 3. 2011. Dne 30. 12. 2011 byl žalobci vyplacen depozitní úrok
ve výši 333 104 Kč. Žalobce se tedy domáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, představující zákonný úrok z prodlení z peněžité záruky po dobu
nezákonného zadržování peněžité částky, kdy s ní žalobce nemohl disponovat a na
jeho straně došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 14 C 8/2012-55,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 824 916,55 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a dále „v převyšující části co do zaplacení 333 104 Kč“
žalobu zamítl. Uzavřel, že nemohl-li žalobce po dobu nezákonného zadržování
peněžité částky s touto částkou disponovat, došlo na jeho straně ke vzniku
škody v podobě tzv. ušlého zisku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde
byla splněna podmínka existence nezákonných rozhodnutí, když usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 75/2009, a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byla
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 Tz 56/2010-93, pro
nezákonnost zrušena. V době od přijetí peněžité záruky do jejího zrušení
svědčilo žalované dispoziční právo k peněžité záruce, přičemž v důsledku
nezákonného zadržování peněžité záruky vznikla žalované (sankční) povinnost
uhradit žalobci zákonné úroky z prodlení a povinnost uhradit náhradu škody za
neoprávněné užívání peněžité záruky v podobě ušlého zisku. Protože peněžitá
částka byla nezákonně deponována na účtu Okresního soudu v Ostravě pod dobu 734
dnů, činil ušlý zisk žalobce při úrokových sazbách a období, za které byly
úročeny, uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, částku 1 158
020,55 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j.
zaplacení částky 824 916,55 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle OdpŠk nemá žalobce nárok na
náhradu úroků z prodlení, neboť i když žalobce prokázal existenci nezákonných
rozhodnutí, neprokázal existenci škody, když netvrdil předpoklady pro vznik
ušlého zisku a nebyl ani schopen je prokázat. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu a
uvedl, že odvolací soud zcela nesprávně dospěl k závěru, že nebyla prokázána
škoda a že žalobce nemá ze zákona nárok na zákonné úroky z prodlení. Dovolatel
poukazuje na to, že úroky z prodlení představují jakousi paušalizovanou náhradu
části škody, a proto není potřeba, aby dovolatel musel vymezovat, jak mu
vznikla škoda. Dovolatel prokázal, že mu za určité časové období byla nezákonně
zadržována částka a z ní požaduje zaplatit úroky z prodlení, představující ušlý
zisk za to, že s částkou nemohl disponovat. Dovolatel poukazuje rovněž na to,
že v případě, kdy dlužník nesplní svoji povinnost a dostane se do prodlení, tak
je také sankciován povinností plnit úroky z prodlení a o obdobnou situaci se
jedná v tomto případě. Dovolatel má tedy za to, že je nezbytné, aby dovolací
soud vyřešil právní otázku, zda zákonné úroky z prodlení představují jakousi
paušalizovanou náhradu škody, což v konečném důsledku znamená, že není potřebné
skutkově vymezovat, jak konkrétně vznikla škoda; dovolatel proto navrhnul, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda ušlý zisk ze složené
peněžité záruky v trestním řízení představuje materiální újmu odškodnitelnou
podle OdpŠk, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena ve všech
souvislostech. Zákon v ustanovení § 1 OdpŠk vymezuje podmínky nezbytné pro vznik odpovědnosti
státu za škodu.
Objektivní odpovědnosti (bez ohledu na zavinění) se tedy stát
nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) nezákonné
rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3)
příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním
postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy (srov. obdobně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). V případě dovolatele dospěly oba soudy k závěru, že zde byla splněna podmínka
existence nezákonných rozhodnutí (když usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 75/2009, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 Tz 56/2010-93), nicméně ohledně
druhé podmínky – vzniku škody, byl odvolací soud toho názoru, že dovolatel její
vznik neprokázal a na úroky z prodlení proto nárok nemá. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolatel se svojí žalobou domáhá, aby mu
byly uhrazeny zákonné úroky z prodlení na náhradu škody za neoprávněné užívání
peněžité záruky (tj. v podstatě ušlý zisk). V žalobě žalobce opakovaně a
nejednoznačně uvádí, že žádá o náhradu škody, popř. tuto škodu klasifikuje jako
ušlý zisk. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4274/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2015 uzavřel, že stát za podmínek ustanovení § 7 a násl. OdpŠk zásadně
odpovídá i za škodu představovanou náklady, které obviněný vynaložil v
souvislosti s podáním návrhu na peněžitou záruku (§ 73a tr. řád), zajištěním
finančních prostředků na peněžitou záruku a složením peněžité záruky, lze-li
vynaložené náklady považovat za adekvátní. Ve vztahu k projednávané věci se z
obsahu spisu podává, že žalobci v období mezi 12. 3. 2009 a 15. 3. 2011 byla
žalovanou nezákonně zadržována peněžitá záruka. Dovolatel dobrovolně poskytl
peněžitou záruku, a očekával, že v případě jeho nástupu do výkonu odnětí
svobody mu bude peněžitá záruka vrácena zpět. Žalobci však úroky z prodlení v dané situaci nenáleží z důvodu, že povinnost k
jejich úhradě nelze v posuzovaném případě dovozovat z ustanovení § 517 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se
stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a
kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Povinnost státu vrátit složenou peněžitou kauci není závazkem vyplývajícím ze
soukromoprávních vztahů (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1269/2004, uveřejněný pod číslem 82/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, který se zabýval nárokem na úroky z prodlení v případě
prodlení s vyplacením částečného invalidního důchodu, a rovněž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn.
3 Ans 4/2013, ve kterém
Nejvyšší správní soud učinil obdobný závěr ve vztahu k úrokům z prodlení s
vyplácením výsluhového příspěvku, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 28. 4. 2011, sp. zn. 4 Ads 111/2010, ve kterém Nejvyšší správní soud totéž
konstatoval ve vztahu k výplatě invalidního důchodu), ale veřejnoprávním, neboť
plyne z trestního řádu. U prodlení se splněním veřejnoprávní povinnosti vzniká
povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak stanoví právní
předpis. Jestliže povinnost hradit úrok z prodlení ze složené peněžité záruky
neupravuje trestní řád ani jiný zvláštní předpis, pak nárok na jeho výplatu
žalobci nemohl vzniknout. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.