4 Tz 56/2010-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12.
ledna 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou
podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Mgr. J.
B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 5 To
75/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T
15/2001, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t
a k t o :
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 5 To
75/2009 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147
odst. 1 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu
předcházelo, v ustanovení § 73a odst. 4 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12.
2009, v neprospěch obviněného Mgr. J. B.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Dále se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009 sp.
zn. 35 T 15/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na shora
uvedená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
29. 4. 2010 sp. zn. 5 To 76/2009.
Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ministryně spravedlnosti podala podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného Mgr. J. B. proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 5 To 75/2009, kterým podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítnul stížnost podanou obviněným Mgr. J. B. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009 č. j. 35 T 15/2001-20258.
Citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009 sp.
zn. 35 T 15/2001 bylo rozhodnuto podle § 73a odst. 4 tr. ř. a
contrario o zamítnutí žádosti obviněného Mgr. J. B. o zrušení peněžité záruky
ve výši 7.000.000,- Kč.
Podle názoru ministryně spravedlnosti byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 5 To 75/2009 porušen zákon v ustanovení § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanoveních § 73a odst. 4, 5
tr. ř. Stěžovatelka v podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na znění
citovaných ustanovení trestního řádu a uvedla dále, že obviněný
Mgr. J. B. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 19. 10. 2006 č.j. 35 T 15/2001-18645 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 25. 9. 2008 č. j. 5 To 100/2007-19215 pro návod k trestnému
činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců se zařazením pro jeho
výkon do věznice s ostrahou.
V rámci přípravného řízení vedeného v této trestní věci byl obviněný vzat do
vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 1999 sp. zn. Nt
3580/99, běh lhůty jejího trvání začal ode dne 19. 12. 1999 v 10:00 hodin.
Usnesením téhož soudu ze dne 18. 7. 2001 sp. zn. Nt 4305/2001 bylo rozhodnuto o
propuštění obviněného Mgr. J. B. z vazby na svobodu za současného přijetí jeho
písemného slibu podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a peněžité záruky
ve výši 7.000.000,- Kč podle § 73a odst. 1 tr. ř. Jako přetrvávající shledal
soud u obviněného důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., ve znění v té
době platném.
Podáním ze dne 13. 3. 2009 navrhl obviněný Mgr. J. B. Krajskému soudu v Ostravě
zrušení peněžité záruky, přičemž jako zásadní důvod svého návrhu uvedl, že dne
11. 3. 2009 nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl
uložen ve výše citované trestní věci, a jsou tedy splněny podmínky ustanovení §
73a tr. ř., tedy že je možné peněžitou záruku zrušit. Tomuto návrhu soud
nevyhověl a podle § 73a odst. 4 tr. ř. a contrario ho zamítl usnesením ze dne
17. 4. 2009 sp. zn. 35 T 15/2001. Proti tomuto usnesení podal obviněný
stížnost, která byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 5 To
75/2009. Podstata argumentace zamítavého stanoviska soudů obou stupňů spočívá v
tom, že u obviněného ještě nebylo rozhodnuto o veškeré trestné činnosti, pro
kterou byla na něho podána obžaloba, a jelikož důvody vazby u něho trvají i
nadále, je zapotřebí, aby jeho účast na úkonech trestního řízení byla zajištěna
právě peněžitou zárukou.
S postupem soudů obou stupňů a jejich argumentací ve vztahu k
důvodnosti a zákonnosti dalšího trvání peněžité záruky
nelze podle stěžovatelky souhlasit. U obviněného Mgr. J. B. Okresní soud v
Ostravě při jeho propuštění z vazby usnesením ze dne 18. 7. 2001 sp. zn. Nt
4305/2001 konstatoval přetrvávání vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a)
tr. ř. (jeho znění je shodné s dnešním platným zněním), podle kterého je
vazebním důvodem obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak
trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned
zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Účelem vazby je
v tomto případě tedy zajištění účasti obviněného na úkonech trestního řízení.
Jeví se pak přinejmenším nelogické tvrzení zastávané soudem, že u obviněného,
který nastoupí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, trvají i nadále
důvody vazby citované výše. Je nepochybné, že osobní svoboda takového
obviněného je omezena minimálně stejně důkladně jako v případě vazby a pro
účely trestního řízení je k dispozici naprosto stejně jako ve vazbě. Peněžitá
záruka je jedním z institutů nahrazujících vazbu a může být tedy použita pouze
v případě, že u obviněného trvají důvody vazby. V daném případě však nelze
souhlasit s tvrzením soudu, že u obviněného Mgr. B. důvody vazby podle § 67
písm. a) tr. ř. trvaly i v době, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody. V
době, kdy vykonával trest odnětí svobody ho nebylo možno vzít do vazby, což
jinak u obviněného, u něhož jsou důvody vazby dány, možné je. Proto také nelze
akceptovat názor, že u tohoto obviněného trvaly i důvody pro trvání peněžité
záruky. Zjednodušeně řečeno nebyly dány důvody pro trvání institutu, který
nahrazoval vazbu, protože důvody vazby nebyly dány a nebylo tedy co nahrazovat.
Ze stejných důvodů pak nelze přisvědčit názoru zastávanému soudy obou stupňů v
tom smyslu, že „byť to není v zákoně výslovně uvedeno, z logiky věci vyplývá,
že peněžitá záruka u obviněné osoby může trvat do té doby, než je rozhodnuto o
veškeré žalované trestné činnosti“ (str. 2 usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. 35 T 15/2001). Pokud soud dospěl k závěru, že důvody
vazby jsou u obviněného dány v další dosud neskončené části věci, nic by mu
nebránilo, aby poté, co by rozhodl kladně o žádosti obviněného o zrušení
peněžité záruky, při propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody znovu
rozhodl o vazbě platné pro další trestní řízení, a to i včetně případného
dalšího rozhodnutí o peněžité záruce.
Z uvedených důvodů je třeba postup již soudu prvního stupně, který zamítl
žádost obviněného Mgr. J. B. o zrušení peněžní záruky, namísto toho, aby jí
zejména s přihlédnutím k ustanovení § 73a odst. 5 tr. ř. vyhověl, posoudit jako
nezákonný a stejný závěr je nutno přijmout i ohledně postupu Vrchního soudu v
Olomouci, který nevyhověl stížnosti obviněného a usnesení soudu prvního stupně
nezrušil a věc mu nevrátil k novému projednání, pokud sám nemohl ve věci
rozhodnout. Postup soudů obou stupňů při rozhodování o žádosti obviněného Mgr.
J. B. o zrušení peněžní záruky je tedy nutno posoudit jako porušení zákona v
neprospěch obviněného.
Proto ministryně spravedlnosti v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 5 To 75/2009 byl porušen zákon v
ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. 35 T 15/2001 v
ustanoveních § 73a odst. 4, 5 tr. ř. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby usnesení
Vrchního soudu v Olomouci spolu s usnesením Krajského soudu v Ostravě
zrušil a zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., případně podle § 271
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána
důvodně.
Podle § 73a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009, je-li dán důvod
vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat
obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme
složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro
trestný čin teroru (§ 93 a 93a), obecného ohrožení podle § 179 odst. 2, 3,
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 3, 4, vraždy (§ 219), ublížení na zdraví (§ 222), loupeže podle § 234
odst. 3, znásilnění podle § 241 odst. 2 až 4 a pohlavního zneužívání podle §
242 odst. 3, 4 trestního zákona a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm.
c), nelze peněžitou záruku přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou
záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s
podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.
Podle § 73a odst. 4 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009, peněžitou záruku
zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila,
anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení,
jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily
okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité
záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody
pro rozhodnutí o vzetí do vazby, a případně provede potřebné úkony.
Podle odst. 5 téhož ustanovení tr. ř. nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá
záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí
výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení.
Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené
lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.
Podle § 147 odst. 1 písm. a) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá
nadřízený orgán a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může
stěžovatel podat stížnost.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li
důvodná.
Již ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 4 Tz 24/2003 ( publ. v souboru
trest. rozh. NS ČR sv. 26/2004, T 616) Nejvyšší soud mj. uvedl, že vazební
substituty upravené v ustanoveních § 73 tr. ř. (nahrazení vazby zárukou,
dohledem nebo slibem) a § 73a tr. ř. (peněžitá záruka) jsou neoddělitelně
spjaty s přípustnou existencí institutu vazby jako takové. V případě přijetí
názorů, které by směřovaly ve svém důsledku k popření charakteru těchto
substitutů, jako prostředků nahrazujících vazbu, by takový postup vedl k
ukládání povinností obviněnému i v situaci, kdy použitý zajišťovací prostředek
nahrazující vazbu ztratil své právní opodstatnění, což by znamenalo nepřípustné
zasahování do právního postavení obviněného nad míru stanovenou zákonem.
Takto vyjádřený postulát lze zcela jistě aplikovat i na nyní přezkoumávaný
případ obviněného Mgr. B.
Jestliže jmenovaný obviněný dne 11. 3. 2009 nastoupil ve věznici v Ostravě
výkon trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, uložený mu rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 35 T 15/2001 ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 5 To 100/2007,
je zcela zjevné, že tímto okamžikem se stal bezpředmětným vazební důvod podle §
67 písm. a) tr. ř. (resp. podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., ve znění účinném
do 31. 12. 2001), jak byl deklarován Okresním soudem v Ostravě v jeho usnesení
ze dne 18. 7. 2001 sp. zn. Nt 4305/2001, jímž byl obviněný Mgr. B. propuštěn z
vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu (§ 73 odst. 1 písm.
b) tr. ř.) a peněžité záruky ve výši 7 milionů Kč (§ 73a odst. 1 tr.
ř.). Obviněný totiž nemohl nikam uprchnout ani se skrývat, aby se dalšímu
trestnímu stíhání (které ohledně další části trestné činnosti probíhalo) nebo
trestu vyhnul.
V takovém případě se pak ale stala bezpředmětnou i peněžitá záruka, která do té
doby vazbu obviněného nahrazovala a o jejíž zrušení obviněný dne 13. 3. 2009 (
tedy po svém nástupu do výkonu trestu odnětí svobody ) Krajský soud v Ostravě
požádal.
Názory soudů nižších stupňů vyjádřené v jejich zamítavých usneseních, že
vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. u obviněného nadále trvá, přičemž ten
byl v mezidobí, byť nepravomocně, odsouzen za další část stíhané trestné
činnosti a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody na 8 roků a 6 měsíců do
věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 2 milionů Kč a náhradní trest
odnětí svobody na 1 rok, když peněžitá záruka u obviněného může trvat do té
doby, než je rozhodnuto o veškeré žalované trestné činnosti, postrádají jednak
potřebnou oporu v zákoně a zároveň jsou i v rozporu s elementárními zásadami
logiky.
Obviněný přece nemůže být zároveň ve výkonu trestu odnětí svobody i ve výkonu
vazby. V úvahu připadá jedno nebo druhé. V daném případě obviněný nastoupil
výkon uloženého trestu odnětí svobody a pokud krajský soud v této době pokládal
za potřebné obviněného podrobit nějakým nezbytným omezením, mohl o tom event.
rozhodnout za použití § 74a tr. ř. Nemohlo se ale v žádném případě jednat o
úvahu, že u obviněného přetrvává důvod k dalšímu trvání již dříve složené
peněžité záruky, jako náhrady za vazbu.
Jak bylo již zdůrazněno výše, vazbu lze nahrazovat pouze tehdy, pokud
obviněnému hrozí vzetí do vazby, nebo již vazbu vykonává a zároveň jsou pro
takový postup splněny veškeré zákonem stanovené podmínky. Obviněný, který je
ve výkonu trestu odnětí svobody, není ve vazbě a není zde tudíž co nahrazovat.
Proto pokud v předchozím řízení byla vazba obviněného nahrazena např.
peněžitou zárukou, a nejsou zde zákonné důvody pro jiný postup vyplývající z
ustanovení § 73a odst. 4, 5 tr. ř., je soud povinen i bez návrhu peněžitou
záruku zrušit a vrátit ji složiteli.
Ani okolností, že obviněný byl ještě před rozhodnutím Vrchního soudu v
Olomouci o podané stížnosti z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně
propuštěn (usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 28
Pp 93/2009), nebylo možné odůvodnit další trvání původně složené a přijaté
peněžité záruky.
Zamítnutí žádosti, resp. návrhu obviněného na zrušení peněžité záruky tudíž
nemohlo být opřeno o argumenty, které ve svém usnesení jako stěžejní uvedl
krajský soud, ale ani o ty, které v usnesení, jímž zamítl včas podanou stížnost
obviněného, doplnil soud stížnostní (Vrchní soud v Olomouci). Jediným v úvahu
přicházejícím důvodem, pro který bylo možné v době vydání rozhodnutí krajským
soudem odůvodnit nevrácení celé peněžité záruky, byla okolnost o níž se uvedený
soud sám zmiňuje na str. 2 svého usnesení, a to je, že obviněný neměl v té době
uhrazeny náklady trestního řízení ve výši 11 000,- Kč. Sám tento soud ale
současně konstatoval, že k této skutečnosti nepřihlížel, s ohledem na extrémní
nepoměr mezi výší nákladů trestního řízení a výší peněžité záruky.
V takovém případě měl ale krajský soud rozhodnout tak, že se podle § 73a odst.
4 tr. ř. peněžitá záruka zrušuje. Pokud tak neučinil a jeho chybu
nenapravil ani soud stížnostní, nelze než konstatovat, že napadeným usnesením
Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm.
a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v
ustanovení § 73a odst. 4 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009, v neprospěch
obviněného Mgr. J. B., což Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud toto usnesení vrchního soudu
zrušil a zrušil i předchozí usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna
další obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu.
Tento zrušující výrok dopadá i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.
4. 2010 sp. zn. 5 To 76/2009, jímž byla zamítnuta další následná žádost
obviněného Mgr. B. na zrušení peněžité záruky, neboť toto usnesení dosud
nenabylo právní moci, když o stížnosti obviněného nebylo do doby vyhlášení
tohoto rozsudku Nejvyššího soudu stížnostním soudem rozhodnuto. Bylo by totiž
nelogické, aby o obsahově totožných návrzích obviněného byla paralelně vedena
dvě samostatná řízení a případně vydána i samostatná rozhodnutí. Nejvyšší soud
totiž následně podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to při plném
respektování všech právních závěrů, které v tomto rozsudku Nejvyšší soud
vyslovil (viz § 270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c