4 Tz 24/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 20. května 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Jiřího Šoukala stížnost
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve
prospěch obviněného K. K. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a §
270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To
845/2002, b y l p o r u š e n zákon v ustanoveních § 147 odst. 1
písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu
předcházelo, též v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 73a odst. 4 tr. ř. v
neprospěch obviněného K. K. H.
Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se též usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Krajskému státnímu zástupci v Ostravě s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněnému K. K. H. bylo dne 3. 7. 1997 záznamem Policie České republiky,
Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, sp. zn. ČVS: KVV – 156/20 - 1997,
sděleno obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. pro trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že shora
uvedený obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že dne 30. 1. 1997
v B. uzavřel s cestovní kanceláří M. T. majitelky M. L., smlouvu o provizním
prodeji zájezdů do severní Afriky – Tuniska, ve které se zavázal zajistit
ubytování, stravování a dopravu z O. do T. v termínech od 3. 7. 1997 do 17. 7.
1997 pro 863 osoby a v době od měsíce února 1997 do 2. 7. 1997 vyinkasoval na
základě uvedené smlouvy, převodem na své konto vedené u I. a p. b., a.s. P.
minimálně 10 000 000,- Kč, kdy požadované nezajistil a peníze použil pro svou
potřebu, čímž jiného uvedl v omyl a na cizím majetku způsobil škodu velkého
rozsahu.
Dále bylo dne 24. 11. 1997 obviněnému K. K. H. doručeno sdělení obvinění
Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, sp. zn. ČVS:
KVV – 156/20-97, ze dne 21. 11. 1997, a to podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. pro
další skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., neboť na podkladě zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn závěr,
že obviněný ke škodě cizího majetku v úmyslu sebe obohatit, od měsíce ledna
1997 postupně uzavíral jako spolumajitel CK O. T. a C. N. s. r. o. v P. a jinde
v České republice smlouvy o agenturním prodeji zájezdů a s tím spojených služeb
s cestovními kancelářemi v České republice převážně do Tuniska, Turecka, Řecka
a jeho ostrovů (Rhodos, Korfu, Kréta, Kos), na Mallorku, popř. jiných destinací
podle vydaného katalogu zájezdů, ze kterých vyplýval závazek zajištění letecké
dopravy a pobytových nákladů v období od června do října 1997, a za tím účelem
od provizních prodejců zinkasoval v období leden až červenec 1997 jednak zálohy
na zájezdy a jednak úplné platby na účty výše uvedených cestovních kanceláří,
ale i na účty společností jiných, v nichž byl spolumajitelem, letecké zájezdy
z O. a P. neuskutečnil, a dále v téže době a pro stejné destinace prodával
pobytové zájezdy dalším zájemcům v pobočkách svých cestovních kanceláří v P.,
B., Ú. n. L., P., popř. jinde, kdy pověření pracovníci CK inkasovali zálohy i
celé platby na zahraniční zájezdy, které mu předávali v hotovosti, když ani v
těchto případech požadované zájezdy nezajistil, vzhledem k insolventnosti
cestovních kanceláří, ve kterých byl spolumajitelem, a tak jednak převodem na
účty svých cestovních kanceláří a jednak v hotovosti získal finanční prostředky
ve výši nejméně 5 000 000,- Kč pro svoji potřebu, čímž uvedl v omyl jak CK, tak
i soukromé osoby a na cizím majetku způsobil škodu velkého rozsahu.
Obviněný H. byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 1997, sp. zn.
Nt 3280/97, vzat do vazby, a to z důvodů § 67 písm. a), b) tr. ř. s tím, že
vazba obviněného se započítává od 17,30 hodin dne 2. 7. 1997. Stížnost
obviněného proti vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. 7. 1997, sp. zn. 5 To 450/97, zamítnuta.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. Nt 4258/97,
bylo ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 73a odst. 1 tr. ř.
rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za současného přijetí
písemného slibu a peněžité záruky ve výši 1 750 000,- Kč, přičemž obviněnému
bylo uloženo, aby vedl řádný život, nedopustil se trestné činnosti, zdržoval se
v České republice na adrese K., přebíral na této adrese korespondenci, účastnil
se všech úkonů, ke kterým bude orgány činnými v trestním řízení předvolán, a
oznámil předem orgánům činným v trestním řízení každé vzdálení se z místa
uvedeného bydliště na dobu delší než tři dny. Okresní soud konstatoval, že u
obviněného nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. a byla tudíž
dána obava, že by se mohl na svobodě trestnímu stíhání vyhýbat. Stížnost
státního zástupce proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Ostravě
usnesením ze dne 24. 11. 1997, sp. zn. 5 To 721/97, zamítnuta.
S ohledem na skutečnost, že po propuštění z vazby na svobodu obviněný uprchl a
skrýval se mimo území České republiky, bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě
ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. Nt 4033/98, ve smyslu ustanovení § 73a odst. 3
písm. a), b) tr. ř. rozhodnuto o tom, že přijatá peněžitá záruka ve výši 1 750
000,- připadá státu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2000,
sp. zn. Nt 4033/98, byl obviněný znovu vzat do vazby z důvodu ustanovení § 67
odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, že vazba se obviněnému započítává od 23. 3.
2000, 19,00 hod. Stížnosti obviněného proti připadnutí peněžité záruky státu a
proti vzetí do vazby byly Krajským soudem v Ostravě zamítnuty.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Nt 4256/2001,
bylo podle § 72 odst. 2 tr. ř. za použití § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 73a
odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za
současného přijetí písemného slibu obviněného a peněžité záruky ve výši 3 750
000,- Kč, přičemž obviněnému bylo uloženo, aby vedl řádný život, nedopustil se
trestné činnosti, zdržoval se v České republice na adrese M. O., přebíral na
této adrese korespondenci, účastnil se všech úkonů, ke kterým bude orgány
činnými v trestním řízení předvolán, a oznámil předem orgánům činným v trestním
řízení každé vzdálení se z místa uvedeného bydliště na dobu delší než tři dny.
Okresní soud rovněž konstatoval, že u obviněného nadále trvá vazební důvod
podle § 67 písm. a) tr. ř. K faktickému propuštění obviněného došlo dne 12. 7.
2001 v 10.15 hod.
V souvislosti s novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002
obviněný H. navrhl, aby soud zrušil shora uvedenou peněžitou záruku. Okresní
soud v Ostravě jeho návrhu usnesením ze dne 18. 2. 2002 sp. zn. Nt 4256/2001
nevyhověl a podanou stížnost obviněného zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením
ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 1 To 184/2002.
Obviněný H. následně podal k Okresnímu soudu v Ostravě další návrh a to na
zrušení písemného slibu obviněného a peněžité záruky. Usnesením Okresního soudu
v Ostravě ze dne 8. 4. 2002 sp. zn. Nt 4256/2001 byl jeho návrh zamítnut, ale
toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6.
2002, sp. zn. 1 To 489/2002, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby ve věci
znovu jednal a rozhodl. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2002
sp. zn. Nt 4256/2001 byl návrh obviněného znovu zamítnut. Na tomto stavu nic
nezměnila ani stížnost obviněného proti tomuto usnesení, neboť ta byla
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002 sp. zn. 1 To 845/2002,
jako nedůvodná zamítnuta.
Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného H. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, kterým
byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze
dne 31. 7. 2002, sp. zn. Nt 4256/2001.
Stěžovatel zdůraznil, že podle § 71 odst. 8 písm. c) tr. ř. ve znění novely
zák. č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, nesmí celková doba
vazby v trestním řízení přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro
zvlášť závažný trestný čin. Do této kategorie spadá i trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák., pro který je obviněný H. stíhán. Z uvedené doby tří
let připadá podle § 71 odst. 9 tr. ř. v aktuálním znění jedna třetina, tedy
jeden rok, na řízení přípravné a dvě třetiny na řízení před soudem. Z uvedeného
pak podle názoru ministra spravedlnosti vyplývá, že u obviněného H. již nadále
v přípravném řízení nepřichází vazba v úvahu, neboť obviněný se již v tomto
procesním stádiu nacházel ve vazbě po dobu dvaceti měsíců a jedenácti dnů. V
této souvislosti stěžovatel poukázal na argumentaci obviněného uplatňovanou v
návrzích na zrušení písemného slibu a peněžité záruky, jejíž podstata směřovala
k tomu, že jestliže u obviněného není nadále podle zákona v přípravném řízení
vazba možná, není tudíž fakticky co nahrazovat a slib obviněného i peněžitá
záruka nemají nadále ve fázi přípravného řízení další opodstatnění. Pokud se
podle ministra spravedlnosti soudy obou stupňů s výše uvedenou argumentací
obviněného neztotožnily, porušily zákon v jeho neprospěch. Podle stěžovatele
sice lze přijmout názor soudu prvního stupně ohledně absence ustanovení v
trestním řádu, které by upravovalo možnost zrušení písemného slibu obviněného
přijatého podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., jde však o mezeru v zákoně, která
nemůže mít za důsledek, že je-li u obviněného nahrazena vazba použitím tohoto
institutu trestního řádu, bude to bez časového omezení a napořád, bez ohledu na
jakoukoli změnu okolností případu. Po obviněném nelze spravedlivě požadovat
dodržování omezení uložených mu zákonem v souvislosti s přijetím slibu (event.
záruky či nařízením dohledu probačního úředníka) i v případech změn zásadního
charakteru, např. podstatného omezení původního obvinění, neexistence důvodů
vazby, apod., které se mohou ve věci vyskytnout.
Zásadně pak podle ministra spravedlnosti nelze souhlasit se stanoviskem
zaujatým k nutnosti dalšího trvání peněžité záruky. V této otázce je nutno
přisvědčit důvodnosti a zejména logičnosti námitek prezentovaných obhájci
obviněného v podané stížnosti proti usnesení okresního soudu. Není pochyb o
tom, že peněžitá záruka je institutem trestněprávního procesu, jenž slouží k
nahrazení vazby a ponechání obviněného na svobodě či k jeho propuštění z vazby
na svobodu. Z tohoto titulu je peněžitá záruka nerozlučně spojena s vazbou a
nemůže působit samostatně bez propojení s vazbou jako prostředkem sloužícím k
zajištění osoby obviněného pro účely trestního řízení. Nezpochybnitelný je pak
podle stěžovatele závěr o tom, že obviněný H. již nemůže být v přípravném
řízení v této trestní věci vzat do vazby. Za této situace proto nelze než
konstatovat, že další vazba obviněného v přípravném řízení pro zákonné překážky
možná není, a proto nelze uplatnit prostředek sloužící k jejímu nahrazení, tedy
slib obviněného a peněžitou záruku. Bylo by totiž nelogické nahrazovat to, co
fakticky nemůže nastat a neexistuje. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani
trvání vazebních důvodů či to, že po podání obžaloby by mohl být obviněný znovu
do vazby vzat.
V závěru stížnosti pro porušení zákona stěžovatel zdůraznil, že souhlasné
stanovisko se závěry učiněnými soudy obou stupňů by mimo jiné znamenalo souhlas
s tím, že prostředky sloužící k nahrazení vazby lze ponechat v platnosti
fakticky libovolně dlouhou dobu bez ohledu na to, jak dlouho by mohla trvat
samotná vazba. Z výše uvedených důvodů považuje ministr spravedlnosti napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za nezákonné, a proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To 845/2002, byl porušen zákon v
ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného, dále aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a poté podle § 270 odst.
1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, a zjistil, že zákon porušen byl.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný H. byl omezen
na osobní svobodě, ( resp. držen ve vazbě ) v období od 2. 7. 1997 do 24. 11.
1997 a dále v období od 23. 3. 2000 do 12. 7. 2001, kdy byl propuštěn z vazby
na svobodu za současného přijetí písemného slibu a peněžité záruky ve výši 3
750 000,- Kč. Vzhledem ke změně právní úpravy vazebních lhůt v souvislosti s
novelou trestního řádu zák. č. 265/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2002 je zřejmé,
že obviněný již nemůže být v přípravném řízení, ve kterém se věc stále nachází,
do vazby znovu vzat, neboť maximální doba vazby v přípravném řízení u trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., z něhož je obviněný obviněn, činí
jeden rok.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že peněžitá záruka a písemný slib
mají podle názoru Krajského soudu v Ostravě nahrazovat vazbu nejen po celou
dobu přípravného řízení, ale také po dobu řízení před soudem za předpokladu, že
je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. Peněžitá záruka pak může být
podle napadeného rozhodnutí zrušena pouze tehdy, pomine-li u obviněného vazební
důvod uvedený v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. K návrhu obviněného na zrušení
písemného slibu ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. krajský soud
uvedl, že se jedná o návrh věcně neakceptovatelný i formálně nepřípustný, a
proto Okresní soud v Ostravě rozhodl správně, když zamítl vedle návrhu na
zrušení peněžité záruky i návrh obviněného na zrušení shora uvedeného písemného
slibu.
Nejvyšší soud je toho názoru, že vazba představuje jeden ze zajišťovacích
institutů trestního řádu, podle něhož lze vzít obviněného do vazby jen z
důvodů výslovně uvedených v § 67 tr. ř. a na dobu stanovenou zákonem.
Maximální přípustná doba trvání vazby je vymezena v ustanovení § 71 odst. 8
tr. ř. s tím, že v odst. 9 téhož ustanovení zákona je výslovně stanoveno, že
jedna třetina této doby připadá na řízení přípravné a dvě třetiny na řízení
před soudem. Je zde tedy zákonem nepřekročitelně vymezena přípustná doba trvání
vazby, jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem a nepřipouští se
jakékoliv přesuny mezi nimi, které by byly v neprospěch obviněného. To znamená,
že pokud v příslušném stádiu trestního stíhání došlo k vyčerpání přípustné
vazební doby, je třeba obviněného propustit na svobodu, což je výslovně
stanoveno v § 71 odst. 9 tr. ř.
Vazba jako prostředek „ultima ratio“ pak může být v určitých případech
nahrazena jedním či více z tzv. substitučních opatření. Podle § 73 odst. 1
tr. ř. je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c) tr. ř., může orgán
rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu
mimo jiné také proto, že obviněný dá písemný slib, že povede řádný život,
zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu,
státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z
místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, a orgán
rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze
projednávaného případu za dostatečný a přijme jej. Podle § 73a odst. 1 tr. ř.
je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c) tr. ř., může orgán
rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho na svobodu propustit
též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. U
výslovně vyjmenovaných trestných činů pak není možné peněžitou záruku přijmout.
Z výše uvedeného je zřejmé, že jestliže obviněný vykoná zákonem stanovenou
maximální dobu vazby, konkrétně v přípravném řízení její jednu třetinu, je
nutné ho z vazby ihned propustit a žádné opatření nahrazující vazbu podle
ustanovení § 73 a § 73a tr. ř. nelze za tohoto stavu věci přijmout, a to bez
ohledu na to, že vazební důvody ve smyslu ustanovení § 67 tr. ř. nadále trvají.
Tento závěr vyplývá z logického výkladu ustanovení § 73 odst. 1 a § 73a odst. 1
tr. ř., která shodně hovoří o tom, že při přijetí některého z tzv. vazebních
substitutů orgán rozhodující o vazbě ponechá obviněného na svobodě nebo ho na
svobodu z vazby propustí. Nelze-li již obviněného v konkrétním řízení vzít do
vazby, případně ho v ní již nelze ponechat, nemůže příslušný orgán ani
rozhodnout o nahrazení této vazby některým ze substitučních institutů
předpokládaných v trestním řádu. Vazba jako taková je tudíž limitována nejen
svými důvody obsaženými v ustanovení § 67 tr. ř., ale i maximální přípustnou
dobou svého trvání v příslušné fázi řízení. Proto o institutech nahrazujících
vazbu, tedy i o přijetí písemného slibu obviněného ve smyslu § 73 odst. 1 písm.
b) tr. ř. nebo peněžité záruky podle ustanovení § 73a odst. 1 tr. ř., lze
rozhodnout pouze tehdy, je-li ze zákona přípustné vzetí obviněného do vazby či
ponechání obviněného v ní.
Podle § 73a odst. 4 tr. ř. peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh
obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní
zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu
přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti pro určení její výše. Rozhodne-li o
zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda
nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, a případně provede potřebné
úkony.
Podle názoru Krajského soudu v Ostravě novelizací trestního řádu účinnou od 1.
1. 2002 zůstalo obsahově nezměněno ustanovení § 73a odst. 4 tr. ř. ohledně
okolností, za nichž se peněžitá záruka zruší. Její zrušení je i nadále vázáno
pouze na pominutí důvodů, které k jejímu přijetí vedly, a na nic jiného. Těmito
důvody v případě obviněného H. tento soud rozumí výhradě vazební důvod podle §
67 písm. a) tr. ř., který u obviněného trvá i nadále, což konstatoval již soud
prvního stupně.
Nejvyšší soud ale považuje za potřebné zdůraznit, že v tomto konkrétním případě
došlo k přijetí písemného slibu obviněného a peněžité záruky ještě v době, kdy
byla zákonem stanovena pouze maximální přípustná doba trvání vazby bez ohledu
na jednotlivé fáze trestního stíhání. Podle právní úpravy účinné do 31. 12.
2001 bylo možné obviněného H. do vazby znovu vzít bez ohledu na stádium
trestního stíhání, neboť v jeho případě nebyla v době rozhodnutí o přijetí
písemného slibu a peněžité záruky vyčerpána celkově přípustná doba trvání vazby
ve smyslu ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. v tehdy platném znění.
Vzhledem k novele trestního řádu zák. č. 265/2001 Sb., účinné od 1. 1. 2002,
došlo v této věci ke změně právního stavu v tom směru, že již nebylo možné v
přípravném řízení vzít obviněného H. do vazby, neboť jí vykonával v přípravném
řízení po dobu podstatně přesahující jeden rok. Tímto momentem též ztratila
opodstatnění jak peněžitá záruka, tak i písemný slib obviněného, neboť těmito
již nebylo možné nahrazovat vazbu, která v jeho případě ze zákona ve stádiu
přípravného řízení nepřicházela v úvahu. V této okolnosti pak bylo zároveň
nutno spatřovat důvod pro zrušení peněžité záruky podle § 73a odst. 4 tr. ř.,
neboť pominul důvod, který soud dříve vedl k přijetí peněžité záruky,
spočívající v tom, že při současně trvajícím vazebním důvodu podle § 67 písm.
a) tr. ř. bylo obviněného možno podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001
ponechat ve vazbě. S novelou trestního řádu se tato situace změnila, neboť v
přípravném řízení nebylo obviněného H. přípustné do vazby vzít, jelikož u něj
byla maximální doba vazby pro toto stádium řízení vyčerpána. Na tomto závěru
nemohlo nic změnit ani to, že vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) tr. ř. u
obviněného i nadále trval.
Existuje proto rozdíl v rozsahu vazebních důvodů podle § 67 tr. ř. a důvodů,
které ve svém celku mohou vést k přijetí peněžité záruky ve smyslu ustanovení §
73a odst. 1 tr. ř., jež jsou svým obsahem a významem bezesporu širší. Tím i
důvody pro zrušení peněžité záruky podle ustanovení § 73a odst. 4 tr. ř. bylo
nutno vykládat nejen ve vztahu k vazebním důvodům podle § 67 tr. ř., ale též
vzhledem k přípustné době trvání vazby podle ustanovení § 71 odst. 8, 9 tr.
ř., když faktickým trváním vazby v přípravném řízení došlo u obviněného k
jejímu vyčerpání.
K písemnému slibu obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést,
že otázku jeho zrušení trestní řád sice výslovně neupravuje, což ale nemůže
znamenat, že by tím byl návrh obviněného na zrušení písemného slibu formálně
nepřípustný. Nelze se bez dalšího ztotožnit s názory soudu prvního stupně,
který uvedl, že v daném případě nelze zrušit přijatý písemný slib, neboť u
obviněného je stále dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a obviněnému
byly při jeho přijetí uloženy jisté povinnosti, které nadále trvají. Okresní
soud v odůvodnění svého usnesení zmínil, že i když je v přípravném řízení
opětovné vzetí obviněného H. do vazby nepřípustné, přesto kdyby obviněný
uvedený slib nahrazující vazbu porušil, pak mu hrozí vzetí do vazby v řízení
před soudem či v řízení vykonávacím. Tento soud má za to, že institut vazby
jako takové prolíná celým trestním řízením.
K takto prezentovanému názoru nelze než uvést, že vazební substituty upravené v
ustanoveních § 73 a § 73a tr. ř. jsou neoddělitelně spjaty s přípustnou
existencí institutu vazby jako takové, v tom kterém stádiu trestního stíhání,
což bylo výše dostatečně vysvětleno, a je to zřejmé i z celé koncepce oddílu
prvního, hlavy čtvrté trestního řádu. Přijetí opačných názorů, jak je vyjádřily
soudy obou stupňů, by pak ve svém důsledku znamenalo popření charakteru
písemného slibu obviněného, (jakož i dalších instrumentů podle § 73 a § 73a tr.
ř.), jako prostředku nahrazujícího vazbu, a dávalo by příslušným orgánům
možnost omezovat práva obviněného a ukládat mu povinnosti během trestního
stíhání i v situaci, kdy již použitý zajišťovací prostředek nahrazující vazbu
ztratil své právní opodstatnění, což by znamenalo nepřípustné omezování
obviněného nad míru stanovenou zákonem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že
v situaci, kdy odpadl důvod, který přijetí písemného slibu obviněného
opodstatňoval ( další trvání vazby v přípravném řízení), mělo být postupováno
podle § 73a odst. 4 tr. ř. per analogiam a slib obviněného měl být zrušen.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 1 To
845/2002, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §
2 odst. 5, odst. 6, § 73a odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného K. K. H.,
neboť stížnostní soud nedostál své přezkumné povinnosti, když nenapravil
pochybení soudu prvního stupně a stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poté Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení stížnostního
soudu, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě zrušil, a
to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud učiněnou změnou
pozbyla podkladu. Následně byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána
krajskému státnímu zástupci v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je totiž
třeba zdůraznit, že o zrušení písemného slibu obviněného a přijaté peněžité
záruky mělo být rozhodnuto vzápětí poté, kdy novela trestního řádu nově
upravující doby trvání vazby nabyla účinnosti, tj. po 1. 1. 2002, a to i bez
případného návrhu obviněného. Takové rozhodnutí měl ale učinit věcně a místně
příslušný státní zástupce proto, že v této době se věc obviněného, konečně jako
doposud, nacházela ve stádiu přípravného řízení, a nebyl k němu tudíž primárně
procesně příslušný soud (viz ust. §§ 72 odst. 1, 73a odst. 4, 73b odst. 2, 3
tr. ř.). Pouze pokud by příslušný státní zástupce zaujal názor, že jsou splněny
zákonné podmínky pro rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka má připadnout státu,
byl by povinen podat příslušný návrh u soudce okresního soudu (viz ust. § 73a
odst. 3 tr. ř.), aby o něm rozhodl.
K doplnění celé problematiky je pak třeba ještě uvést, že pokud by byla ke dni
nabytí účinnosti novely trestního řádu, tj. k 1. 1. 2002, ve věci obviněného
podána u příslušného soudu obžaloba, a věc by se tak dostala do stádia řízení
před soudem, byla by celá situace odlišná. Při přetrvávající existenci
vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. u obviněného a při nepřekročení
celkově přípustné vazební doby ( až 3 roky), by tímto nebyl dán důvod k rušení
přijatého slibu ani přijaté peněžité záruky.
Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním
názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní
úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože bylo vysloveno, že
zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže podle § 273 tr. ř. v novém
řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května
2003
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c