30 Cdo 1759/2011

30 Cdo 1759/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobce OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním o.s., se

sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČO: 63839997, proti žalovanému Ing. B. Ch.,

IČO: 49928287, zastoupenému Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v

Praze l, Vladislavova 17, o 426.608,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského

soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 162/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 3 Co 31/2010-96, takto:

I. Dovolání žalovaného proti výrokům II. rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 3 Co 31/2010-96, se zamítá.

II. Dovolání žalovaného proti výroku I. a III. rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 3 Co 31/2010-96, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

příslušenstvím. Rozhodl též (výrok IV.), o náhradě nákladů řízení. Soud

prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobce se jako ochranná organizace

autorská domáhá autorské odměny za užití autorských děl jeho klientů, když

žalovaný měl hudební díla provozovat formou diskoték v provozovně DISCO MON,

Praha 6, Karlovarská 1 v letech 2003 až 2006, bez souhlasu žalobce; ten proto

požaduje vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny. Dále

vzal v úvahu skutečnost, že co do částky 64.944,- Kč v průběhu řízení vzal

žalobce žalobu zpět s ohledem na promlčení části nároku do dne 17. ledna 2006. Soud prvního stupně přihlédl k obraně žalovaného, že jako Afričan užívá

převážně africkou hudbu, a že žalobce nemá s jejich autory žádnou smlouvu. Při

kontrole prováděné kontrolorem žalobce dne 24. října 2006 si nebyl vědom

přesného charakteru organizace žalobce, domníval se, že se jedná o policii, a

proto měl za to, že na jeho návrhy musí přistoupit a zahájil jednání o licenční

smlouvě. Měl za to, že žalobce smlouvu podepsal. Po provedeném důkazním řízení

listinami, které soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyjmenoval, zjistil

správnost tvrzení žalobce v tom, že žalovaný „provozoval díla žalobce" na

zmíněné diskotéce v žalovaném období od 17. ledna 2006 do 30. září 2007, že

předtím měl žalovaný s žalobcem uzavřenu smlouvu, nicméně odměny neplatil, a

protože při kontrole dne 24. října 2006 bylo zjištěno provozování díla a

současně i to, že je žalovaný hodlá provozovat i nadále, kontrolor mu nabídl

standardním způsobem uzavření smlouvy s výpočtem odměny, s čímž žalovaný

souhlasil. Soud prvního stupně pak dovodil, že mezi tím dospěl ale žalobce k

jinému názoru, když zjistil, že žalovaný jíž dříve (odměnu) neplatil a má (z

tohoto důvodu) vysoký dluh. Žalobce se proto dnem 15. listopadu 2006 rozhodl o

naprostém zákazu užívání děl žalovaným. Nebylo však prokázáno, že by tento

zákaz byl žalovanému doručen. Soud prvního stupně uzavřel, že námitky

žalovaného o provozování „africké hudby" nejsou důvodné s odkazem na to, že

žalovaný podepsal sám žádost OSA a žádal o souhlas s provozováním „jeho děl";

důvodnou neshledal ani námitku, že žalovanému nebyl jasný charakter OSA, a že

smlouvu podepsal z donucení, neboť obdobnou smlouvu uzavřel s žalobcem již o

několik let dříve a proběhl i spor o placení odměn na jejím základě. Soud prvního stupně však (současně) dovodil, že žalovaný neprovozoval

díla bez právního důvodu, protože (jeho) žádost (ve vztahu k) OSA nese všechny

klíčové znaky licenční smlouvy (dobu, po kterou mají být díla provozována,

charakter těchto děl, smluvenou cenu a strany smlouvy), a poukázal i na to, že

v nedávné době byla u žalobce taková praxe, že žádosti podepsané oběma stranami

byly bez dalšího považovány za licenční smlouvy. Žalovaný proto nemusel tušit,

že je po něm požadován podpis dalšího dokumentu a nebylo prokázáno, že by byl

věděl o zákazu činnosti.

Soud prvního stupně konstatoval, že k tíži žalovaného

nemůže jít ani nekoherentnost jednáni žalobce v tom, že jeho kontrolor navrhl

uzavřít smlouvu a současně jiný jeho orgán vydal zákaz činnosti, neboť to

neodpovídá běžným zvyklostem. Uzavřel, že žalovaný měl plné právo domnívat se,

že souhlas k provozování děl má zajištěn s odkazem na ustanovení § 49

autorského zákona, že žalobce je povinen platit jen podle smlouvy a nikoliv

podle § 40 citovaného zákona, s tím, že výše odměny vyplynula z podepsané

smlouvy, a proto žalobě v části odpovídající odměně, nikoliv bezdůvodnému

obohacení, vyhověl. Zastavení řízení odůvodnil zpětvzetím části nároku s

odkazem na ustanovení § 96 o.s.ř.; výrok o nákladech řízení s odkazem na

ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 23. listopadu

2010, č.j. 3 Co 31/2010-96, jehož výrokem I. zastavil odvolací řízení ohledně

příslušenství z částky 180.832,- Kč, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně

ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci dalších

l80.832,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. pak

rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především vyslovil přesvědčení, že si soud prvního stupně

dostatečně neujasnil charakter uplatněného nároku, neboť již na počátku

odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvádí, že žalobce se domáhá „autorské

odměny" za užití autorských děl „jeho klientů", a když poté přijal závěr, že

nárok není odůvodněn § 40 (zřejmě aut. zákona), považoval jej za „řádnou odměnu

podle smlouvy". Podle odvolacího soudu soud prvního stupně ani nepostupoval

správně, pokud důsledně neoznačil ustanovení zákona (zřejmě autorského zákona),

na která se odvolává, ale ani jednoznačně nevymezil přesné období, za které se

žalobce původního nároku domáhal a způsob, jakým podle jeho tvrzeni (žalovaným

nezpochybněného) hudební díla autorů žalobcem zastupovaných, či autorů

zastupovaných zahraničními hudebními ochrannými organizacemi, s nimiž má

žalobce uzavřeny reciproční smlouvy, žalovaný užíval. Odvolací soud považoval

za nutné uvést a zdůraznit, že v daném případě žalobce tvrdí, že žalovaný užil

chráněná hudební díla s textem či bez textu zastupovaných autorů, při

provozování diskotéky, ale i prostřednictvím reprodukčního zařízení, aniž by za

žalované období (které poté, kdy vzal žalobce z části žalobu zpět, je období od

17. ledna 2006 do 30. září 2007) k tomu získal od žalobce souhlas, a aniž by

účastníci uzavřeli licenční smlouvu, přičemž konkrétně uvedl, kdy k takovému

užití děl opakovaně došlo a jak tedy dospěl k požadované částce 361.764,- Kč. Přes obranu žalovaného, s níž se soud prvního stupně vypořádal jen částečně, má

odvolací soud zato, že žaloba byla podána důvodně. Na rozdíl od soudu prvního

stupně odvolací soud dovodil, že předáni tiskopisu OSA, jeho vyplnění žalovaným

dne 24.

října 2006 a jednání kontrolora se žalovaným téhož dne je nutno

považovat jen z jednání a pak za návrh na uzavření licenční smlouvy (jak je

tato žádost rovněž označena) ze strany žalovaného, adresovaný žalobci a

doručovaný mu prostřednictvím žalobcova kontrolora. Žalovaný neprokázal, že by

k uzavření licenční smlouvy o užívání chráněného repertoáru OSA mezi účastníky

došlo a nic takového vlastně ani jednoznačně netvrdil. Naopak žalobce prokázal,

že tomu tak nebylo již tím, že po té dokonce vydal zákaz žalovanému chráněný

repertoár užívat. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl pro

skutkový závěr (o užívání chráněného repertoáru žalovaným v předmětném období)

dostatečné podklady, že jeho skutková zjištění k tomu, včetně období, za které

bylo - po částečném zpětvzetí žaloby před soudem prvního stupně - žalobcem

požadováno plnění, jsou správná. Odvolací soud však nevyslovil souhlas s jeho

právním posouzením věci. Odvolací soud dovodil, že k uzavření licenční smlouvy

mezi účastníky nedošlo, neboť návrh ze strany žalovaného na její uzavření (s

podklady k ní v žádosti na tiskopise vyplněnými) nebyl žalobcem přijat a

žalovaný sám nečinil žádné další kroky k tomu, aby ke skutečnému uzavření

navrhované smlouvy došlo. Pokud soud prvního stupně citoval ustanovení § 49

(zřejmě autorského zákona), neujasnil si, že toto ustanovení se týká jen

odměny, avšak licenční smlouvu a její náležitosti upravují ustanovení § 46

násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s

právem autorským a o změně některých předpisů, v platném zněni (dále „autorský

zákon“). Odvolací soud připomněl, že to, co soud prvního stupně považoval za

klíčové znaky licenční smlouvy, jsou ve skutečnosti jen údaje uvedené

žalovaným, které byly předpokladem pro její uzavření v konkrétní podobě,

zejména pokud jde o rozsah a dobu užití hudebních děl. Odvolací soud uzavřel,

že ačkoliv mezi účastníky došlo k jednání o potřebě uzavřít licenční smlouvu v

případě, že žalovaný hodlal dál užívat chráněný repertoár OSA (jak tomu bylo

již dříve), k jejímu platnému uzavření nedošlo. Protože žalovaný nikterak ani

nezpochybnil tvrzení žalobce o užití hudebních děl a o rozsahu tohoto užití,

bylo žalobcem správně žalováno na vydání bezdůvodného obohacení, ve výši

odpovídající dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v

době neoprávněného nakládání s dílem. Tuto obvyklou odměnu stanovil žalobce

podle Sazebníků autorských odměn veřejného provozování - užití chráněných

hudebních děl ze zvukových a zvukově-obrazových nosičů při diskotékách a

videodiskotékách, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz a podle nějž sám

stanovil výši „odměny", o které rozhodl. Protože obvyklá odměna by v daném

případě byla 180.832,- Kč, bylo třeba za bezesmluvní, neoprávněné, užití

přiznat žalobci podle § 451 a násl. obč. zák. a § 40 odst. 4 autorského zákona

dalších l80.832,- Kč. Odvolací soud dále poukázal na to, že ustanovení § 100a odst.

1 a 2 autorského

zákona a liberační důvody v něm stanovené na danou věc nemohou dopadat, protože

žádné tvrzení žalovaného a žádný důkaz provedený v řízení nesvědčí o tom, že

by řádně a bez zbytečných průtahů vedl s žalobcem jednání směřující k uzavření

licenční smlouvy. Za takové jednání nepovažoval („pouhé“) vyplnění údajů

potřebných k uzavření licenční smlouvy a jejich předání kontrolorovi žalobce po

provedené kontrole dne 24. října 2006, na tiskopise označeném jako Žádost o

svolení k užití hudebních děl a návrh na uzavření licenční smlouvy. Pokud ve

vyjádření k odvolání žalovaný poukazoval na povinnost žalobce uzavřít s ním,

jako s uživatelem předmětu ochrany, příslušnou licenční smlouvu, přehlížel svůj

dřívější postoj k plnění závazků vůči žalobci, jako kolektivnímu správci, jak

na to poukázal i soud prvního stupně, když mezi účastníky na předchozí období

byla uzavřena licenční smlouva, podle které však žalovaný ani dobrovolně

neplnil, a i před podáním žaloby v této věci byl žalovaný žalobcem vyzván k

dobrovolnému plnění, k němuž rovněž nedošlo. Námitku žalovaného, týkající se

výpočtu podle žalobce obvyklé odměny, odvolací soud považoval za zcela

účelovou, neboť je v rozporu nejen s tím, že on sám odvoláním nenapadl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a se závěrem soudu prvního stupně o dohodnuté

odměně, souhlasil i v průběhu odvolacího řízení. Především však většina

provozovatelů veřejných produkcí hudebních děl s textem i bez textu akceptuje

tzv. Sazebník OSA (což je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti), a

protože ten zajišťuje požadavek rovného přístupu ke všem uživatelům (§ 100

odst. 1 písm. k/ autorského zákona), je podle odvolacího soudu třeba odměnu

podle něj vypočtenou považovat za obvyklou. Odvolací soudu proto uzavřel, že z

uvedeného plyne, že je v daném případě dán nárok žalobce na vydání bezdůvodného

obohacení co do základu i výše, a proto rozsudek soudu prvního stupně v

zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci i

dalších l80.832,- Kč. Postupoval přitom podle § 220 odst. l písm. a) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 21. ledna

2011, přičemž právní moci nabyl dne 25. ledna téhož roku. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 3

Co 31/2010-96, podal žalovaný dne 21. března 2011 včasné dovolání, jímž

výslovně napadá všechny jeho výroky. Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, posoudil-li nárok žalobce na

úhradu dalších 180.832,- Kč jako oprávněný. Žalovaný souhlasí s právním

posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že zmíněná žádost OSA

nese všechny klíčové znaky licenční smlouvy. Žalobce proto byl povinen hradit

žalobci autorskou odměnu podle licenční smlouvy, nikoli však její dvojnásobek z

titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 40 odst.4 autorského zákona. I

kdyby dovolací soud dovodil, že právní posouzení soudu prvního stupně je

nesprávné co do závěru, že došlo k uzavření licenční smlouvy, je žalovaný

přesvědčen, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil, když shledal

nárok žalobce na dvojnásobek autorské odměny z titulu bezdůvodného obohacení

jako neoprávněný z důvodu na straně žalobce, zejména s ohledem na následující

skutkové okolnosti:

– V rozhodné době bylo běžnou praxí žalobce považovat „žádosti OSA“ podepsané

oběma stranami bez dalšího za licenční smlouvu a žalovaný tedy nemohl tušit, že

je po něm požadován podpis dalšího dokumentu;

- Nebyla prokázána povědomost žalovaného o zákazu činnosti, jelikož doručení

tohoto stanoviska žalovanému žalobce nedoložil;

- Jednání žalobce trpí nekoherentností v tom, že její kontrolor navrhl uzavřít

smlouvu a současně jiný orgán vydal zákaz činnosti. S něčím podobným není

žalovaný povinen počítat a neodpovídá to běžným zvyklostem. Žalovaný tedy měl

plné právo se domnívat, že souhlas k provozování děl má zajištěn.

Na základě těchto okolností je žalovaný přesvědčen o tom, že výkon práva

žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku autorské odměny

podle § 40 odst. 4 autorského zákona je v rozporu s dobrými mravy podle

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a jako takovému mu není poskytnuta právní

ochrana. Připomíná, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září

2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, se za šikanozní výkon práva (tj. výkon práva v

rozporu s dobrými mravy) považuje situace, kdy oprávněný sám svým chováním

napomohl nebo zcela založil své oprávnění na úkor druhého. Podle přesvědčení

žalovaného chování žalobce znaky šikanozního výkonu práva naplňuje, takže nárok

žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku autorské odměny

dle ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona považuje za neoprávněný.

Dovolatel je dále přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud

dovodil, že ustanovení § 100a odst. 1 a 2 autorského zákona a liberační důvody

v něm stanovené na danou věc dopadat nemohou, neboť žádné tvrzení žalovaného a

žádný důkaz provedený v řízení nesvědčí o vedení jednání se žalobcem bez

zbytečných průtahů, jež by směřovalo k uzavření licenční smlouvy. Žalovaný je

naopak přesvědčen (v souladu s právním názorem soudu prvního stupně) o

opodstatněnosti aplikace liberačního důvodu vyplývajícího z ustanovení § 100a

odst. 1 a 2 autorského zákona, neboť podmínky pro jeho použití byly slněny. O

vedení jednání žalovaného se žalobcem „řádně a bez zbytečných průtahů“,

směřující k uzavření licenční smlouvy, vypovídá zejména žádost o uzavření

licenční smlouvy, kterou dne 24. října 2006 předal kontroloru žalobce. Z

provedeného dokazování dále nevyplynulo, že by žalovaný věděl o zákazu

činnosti, aniž by mu tento zákaz byl ze strany žalobce doručen. Jak správně

posoudil soud prvního stupně, z okolností věci (zejména způsobu jednání

kontrolora, obsahu žádosti o uzavření licenční smlouvy, nevědomost a nedoručení

zákazu) měl žalovaný plné právo se domnívat, že souhlas k provozování děl má

zajištěn a tudíž nyní nelze ex post na základě striktně formalistické úvahy

dovozovat nedostatek aktivity na straně žalovaného.

Dovolatel je dále přesvědčen o nesprávnosti závěrů, na jejichž podkladě

odvolací soud dospěl ke stanovení nesprávné výše obvyklé odměny a následně tak

učinil žalovaného povinným uhradit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši

dvojnásobku této odměny, jestliže bez dalšího vyšel ze sazebníku OSA. Výše

odměn publikovaných žalobcem v sazebníku OSA jsou podle ustanovení § 100 odst.

1 písm. s) autorského zákona pouhými návrhy smluvních odměn, jež nemají bez

dalšího samy o sobě obecnou závaznost, takže je tak nelze bez dalšího považovat

ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona za odměnu obvyklou.

Žalovaný je přesvědčen, že odměna stanovená podle sazebníku OSA neodpovídá výši

obvyklé odměny v místě provozovny žalovaného, tj. na adrese Karlovarská 1l4,

Praha 17, pročež odvolací soud neměl podle dovolatele při stanovení výše

obvyklé odměny ze sazebníků OSA vycházet. Sazebníky OSA nijak nerozlišují, zda

hudební produkce je provozována na diskotékách v centru P., kde je návštěvnost,

atraktivita místa a tudíž i obchodní prospěch daleko vyšší, nebo na periferii

(což je případ žalovaného), kde jsou návštěvnost i tržby mnohem nižší. Přitom

podle ustanovení § 100 odst.6 písm. c) autorského zákona je žalobce povinen při

uzavírání licenčních smluv, tedy i při stanovení výše obvyklé odměny,

přihlédnout k charakteru a specifikům místa nebo regionu, ve kterém dochází k

užití předmětu ochrany a podle písm. b) téhož ustanovení autorského zákona i k

přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel

získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany. Podle přesvědčení

žalovaného sazebníky OSA toto nesplňují, pročež z nich odvolací soud při

stanovení výše obvyklé odměny neměl bez dalšího vycházet.

S ohledem na uvedené výtky proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený

rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 5. května 2011, v němž se

ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby toto dovolání bylo jako

nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) za situace, kdy napadené

rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. listopadu 2010, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel

tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Uvážil

pak, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou

advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené

ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními

znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti

výroku ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací

soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v tomto výroku ve věci samé v

souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané

dovolání není opodstatněné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího

soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího

návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání

přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i

tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání

nenamítá. Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně

relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí věci. Pro úvahu, mohla-li zjištěná procesní vada

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je určující porovnání, zda by

výsledek řízení (t.j. to, jak bylo rozhodnuto) mohl být jiný, kdyby této vady

nebylo nebo kdyby ji soud prvního stupně, případně odvolací soud včas

odstranil. Ani takováto případná vada však nebyla seznána. Vychází-li dovolatel ve svém dovolání výslovně z dovolacího důvodu ve smyslu

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na

případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který

měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak

nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým

dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí

odvolacího soudu. Podle ustanovení § 40 odst.

4 autorského zákona právo na náhradu škody

a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává

nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého

zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době

neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na

straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou

licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence

obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Podle § 46 autorského zákona licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli

oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke

všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se

zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b) téhož zákona sjednáno jinak,

poskytnout autorovi odměnu (odst. 1). O podání návrhu na uzavření smlouvy jde i

tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému okruhu osob (odst. 5). S

přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly,

nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na

uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že

se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je

přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn (odst.6). V ustanovení § 49 citovaného zákona, uvozeném nadpisem „Odměna“ se uvádí, že

není-li dále stanoveno jinak, musí být ve smlouvě dohodnuta výše odměny nebo v

ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení (odst. 1) s tím, že není-li

ve smlouvě dohodnuta výše odměny nebo alespoň způsob jejího určení, smlouva je

neplatná, s výjimkou případů, kdy a) z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá

jejich vůle uzavřít smlouvu úplatně i bez určení výše odměny; v takovém případě

je nabyvatel povinen poskytnout autorovi odměnu ve výši, která je obvyklá v

době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy pro

takový druh díla, nebo b) strany ve smlouvě sjednají, že licence se poskytuje

bezúplatně. Podle sedmého odstavce citovaného ustanovení při sjednání odměny se

přihlédne k účelu licence a způsobu a okolnostem užití díla a k územnímu,

časovému a množstevnímu rozsahu licence. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z

občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z pohledu dovolatelem exponovaných výtek proti rozhodnutí odvolacího soudu

dovolací soud konstatuje, že napadené rozhodnutí ve výroku ve věci samé je

třeba klasifikovat jako plně odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, stejně

jako tomu odpovídající příslušné právní úpravě vyplývající z autorského zákona

(resp. občanského zákoníku, pokud na něj tento předpis odkazuje), a tudíž

správné.

V prvé řadě je třeba souhlasit s tím, pokud odvolací soud konstatoval, že si

soud prvního stupně dostatečně neujasnil charakter uplatněného nároku, jestliže

(Krajský soud) ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce se domáhá „autorské odměny"

za užití autorských děl „jeho klientů", a když poté dovodil, že nárok není

odůvodněn ustanovením § 40 (zřejmě aut. zákona) a považoval jej za „řádnou

odměnu podle smlouvy". Závěr, který učinil odvolací soud, že v posuzovaném

případě užití chráněných hudebních děl s textem či bez textu zastupovaných

autorů, kdy tak žalovaný činil při provozování diskotéky, ale i prostřednictvím

reprodukčního zařízení, se tak dělo, aniž by za žalované období (od 17. ledna

2006 do 30. září 2007) k tomu získal od žalobce souhlas, a aniž by v této

souvislosti účastníci zavřeli příslušnou licenční smlouvu, je odůvodněný. Zde

je třeba plně trvat na tom, že předpoklady uzavření takovéto licenční smlouvy a

její náležitosti je třeba odvozovat především z ustanovení § 46 autorského

zákona (byť v případě ujednání o odměně činí toto ustanovení též odkaz na

ustanovení § 49 téhož zákona). Odvolací soud zcela přesvědčivě vyložil, že

předáni tiskopisu OSA (kontrolorem OSA), vyplnění tohoto tiskopisu žalovaným

dne 24. října 2006 a jednání kontrolora se žalovaným téhož dne, je nutno

považovat pouze za jednání a pak („jen“) za návrh na uzavření licenční smlouvy

(jak je tato žádost ostatně rovněž označena) ze strany žalovaného, adresovaný

žalobci a doručovaný mu prostřednictvím žalobcova kontrolora. Jestliže žalovaný neprokázal, jak výslovně uvedl odvolací soud, že by k

uzavření licenční smlouvy o užívání chráněného repertoáru OSA mezi účastníky

došlo, přičemž nic takového v podstatě žalovaný ani jednoznačně netvrdil,

nebylo možno vztah mezi žalobcem a žalovaným pojící se k užití, resp. užívání

dotčených chráněných děl dovolatelem, hodnotit jako založený na smluvním

základě (na základě příslušné licenční smlouvy). Námitky dovolatele obsažené v dovolání, které vyvozují, že proces předání

formuláře žalovanému kontrolorem žalobce, vyplněním tohoto tiskopisu žalovaným

a jeho následné předání zmíněnému kontrolorovi, již samo o sobě založilo

skutečnost uzavření licenční smlouvy mezi účastníky s ohledem na dovolatelem

tvrzenou běžnou praxi při uzavírání licenčních smluv se žalobcem v posuzovaném

období které je zřejmě naznačováno (byť výslovně nevyjádřeně) pod impresí

ustanovení § 46 odst. 6 autorského zákona, je však třeba pro účely posuzovaného

případu zásadně odmítnout. Postup podle výše již zmíněného ustanovení přichází

v úvahu tehdy, pokud je splněna některá z alternativně tam vymezených podmínek

(přihlédnutí - k obsahu návrhu, - nebo k praxi, kterou strany mezi sebou

zavedly, - resp. ke zvyklostem). Současně ovšem musí být splněn předpoklad, že

osoba, které je návrh určen (v daném případě tedy žalobce - Ochranného svazu

autorského pro práva k dílům hudebním o.s.), vyjádří souhlas s návrhem na

uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že

se podle ní zachová, zejména tak že poskytne nebo přijme plnění.

V daném

případě však žalovaný neuváděl nic, co by svědčilo pro eventuální závěr, že by

se žalobce byl ve smyslu tohoto ustanovení podle návrhu licenční smlouvy

zachoval (tj. nejspíše, že přijal od žalovaného jakékoliv plnění; ostatně

žalovaný se ani nedovolával toho, že by jakékoliv plnění žalobci v souvislosti

s učiněným návrhem na uzavření licenční smlouvy poskytl). Naopak žalobce (v

zásadě) bezprostředně poté, co návrh na uzavření licenční smlouvy byl převzat

jeho kontrolorem, dokonce vydal zákaz žalovanému chráněný repertoár užívat. Tato okolnost, bez ohledu na to, zda žalovaný byl nebo naopak nebyl s touto

skutečností obeznámen, současně podporuje závěr, že se žalobce podle návrhu

licenční smlouvy nechoval, resp. nezachoval. Je proto zcela namístě spolu se

soudem druhého stupně uzavřít, že pokud v souzeném případě nedošlo mezi

účastníky k uzavření příslušné licenční smlouvy ve smyslu ustanovení § 46 násl. autorského zákona, přičemž však žalovaný chráněný repertoár hudebních děl

užíval, bylo důvodné žalovat na vydání bezdůvodného obohacení ve výši,

odpovídající dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v

době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 veta druhá autorského

zákona). Ač je nepochybně právem žalovaného případně se dovolat ustanovení § 3 odst. 1

obč. zák., přesto se dovolací soud nemůže oprostit od jisté míry podivu nad

tím, že tak dovolatel v dané věci činí a dovozuje (byť jen obecně a bez

bližšího zdůvodnění) údajný šikanozní výkon práva v souvislosti s požadavkem na

vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 autorského

zákona. Zcela zřejmě tak nekriticky přehlíží okolnosti, které popisovanému ději

při podání návrhu na uzavření licenční smlouvy předcházely, a abstrahuje tak od

svého dřívějšího postoje k plnění závazků vůči žalobci, jako kolektivnímu

správci, jak na to poukázal i soud prvního stupně, když mezi účastníky na

předchozí období byla uzavřena licenční smlouva, podle které však žalovaný ani

dobrovolně neplnil, a i před podáním žaloby v souzené věci byl žalovaný

žalobcem vyzván k dobrovolnému plnění, k němuž rovněž nedošlo. Lze proto jen

stěží dovodit, v čem by (na rozdíl od postojů žalovaného) mělo dojít v jednání

žalobce k rozporu s dobrými mravy. Pokud se týče otázky eventuálního užití žalovaným uváděných liberačních důvodů,

pak i v tomto případě se lze plně odvolat na posouzení věci odvolacím soudem,

které bere v úvahu již popasené okolnosti přístupu žalovaného k plnění

povinností spojených s užíváním chráněného repertoáru, stejně jako poměry mezi

účastníky v době sepisu a podání žádosti o uzavření licenční smlouvy. Dovolací soud též souhlasí s tím, jak byla odvolacím soudem posouzena

opodstatněnost výše požadované náhrady bezdůvodného obohacení, neboť tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše

obvyklé autorské odměny. Lze proto uzavřít, že se dovolateli správnost závěru odvolacího soudu o

důvodnosti žaloby podané v této věci, uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a

odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnit nepodařilo.

Protože výrok rozsudku

odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve

věci samé je tedy správný, Nejvyšší soud ČR dovolání podle § 243b odst. 2 část

věty před středníkem o.s.ř. v tomto rozsahu zamítl. Protože dovolatel ve svém dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky

napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž výslovně uvádí, že je napadá v

plném rozsahu, přehlíží tak, že dovolání proti výroku I. (o zastavení

odvolacího řízení) a výroku III. o povinnosti k náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů není ve smyslu úpravy vyplývající z ustanovení § 236 až § 239

o.s.ř., přípustné (v případě výroku I. by bylo možno uvažovat případně pouze o

žalobě pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř.). Nejvyšší soud

proto dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř. za situace, kdy

žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů s ohledem na jeho neúspěch ve věci

právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.