30 Cdo 1762/2021-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. S.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem,
advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 400
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
32/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.
1. 2021, č. j. 54 Co 349/2020-25, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021, č. j. 54 Co 349/2020-25, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2020, č. j. 12 C 32/2020-10,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 18. 6. 2019 se
žalobce domáhal zaplacení částky 400 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu za nepřiměřenou délku řízení ve věci restitučního nároku vedeného před
Státním pozemkovým úřadem, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní
město Prahu pod sp. zn. PÚ 2381/92 a PÚ 4497/92 (dále též jen „posuzované
řízení“). Počátek řízení odvozoval od výzvy k vydání zemědělských nemovitostí,
kterou podala jeho matka v roce 1992, a která byla evidována pod sp. zn.
1RP6904/2013-537100. Konec řízení pak odvozoval od data rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní
město Prahu (dále též jen „správní orgán“) ze dne 10. 10. 2018, č. j. SPÚ
353966/2018.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 18.
3. Dospěl k závěru, že ve věci je dána překážka věci zahájené, neboť v
řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 12/2019 se žalobce domáhá po
žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč, která mu měla být
způsobena nepřiměřeně dlouhým správním (restitučním) řízením zahájeným stejnou
výzvou jeho právní předchůdkyně evidovanou pod sp. zn. 1RP6904/2013-537100,
jehož konec ale žalobce odvozoval od data rozhodnutí správního orgánu ze dne
17. 10. 2018, č. j. SPU 459103/2018. Byť správní orgán tímto rozhodnutím
rozhodoval o jiných nemovitostech, jde o jedno řízení, které skončilo až
vypořádáním celého restitučního nároku.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví
označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
usnesení odvolacího soudu).
5. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení je
třeba považovat za jedno řízení, které se týkalo více nároků (v tomto případě
vydání více pozemků), a nikoli za vícero řízení vedených souběžně. Vydáním
rozhodnutí o jednom z uplatněných nároků se pak pouze zúžil dosud nevypořádaný
restituční nárok. Vzhledem k tomu, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 12 C 12/2019 bylo zahájeno dne 17. 6. 2019 a je v něm posuzována
celková délka od doby jeho zahájení do jeho definitivního skončení, je dána
překážka věci zahájené.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (dovolatel) včasným
dovoláním.
7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. spatřoval v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1) „zda správní řízení, v němž je rozhodováno o restitučních nárocích
týkajících se více nemovitých věcí, lze považovat za jedno řízení či za soubor
řízení, v nichž může být rozhodováno více individualizovanými rozhodnutími
ohledně jednotlivých nemovitých věcí,
2) zda rozhodnutí vydaná v takovém řízení ohledně jedné nemovité věci, ve
vztahu, ke které byl uplatněn restituční nárok, činí překážku rei iudicatae ve
vztahu k restitučnímu nároku uplatněnému k jiným nemovitým věcem,
3) zda průtahy v restitučním správním řízení lze posuzovat pouze ve vztahu k
tomuto řízení jako celku či zda mohou být odlišné ve vztahu k jednotlivým
rozhodnutím,
4) zda úspěšné uplatnění nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k průtahům
před vydáním jednoho dílčího rozhodnutí, týkajícího se jedné nemovité věci,
tvoří překážku rei iudicatae či litispendence ve vztahu k průtahům v řízení
před vydáním jiného dílčího rozhodnutí ohledně odlišných nemovitých věcí.“
Rovněž namítal, že postupem soudu prvního stupně a soudu odvolacího mu byla
odňata spravedlnost a tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces
garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
8. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil.
9. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby dovolací
soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázky formulované žalobcem pod body 2) a 3) přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí
nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se
těmito otázkami nezabýval a neučinil o nich ani žádný závěr. Dovolatel
nenamítá, že tyto otázky odvolacímu soudu předložil, ani nenamítá absenci
jejich posouzení právě v závislosti na jím uplatněné obraně v řízení odvolacím
soudem. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že
jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující)
je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
15. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda správní řízení, v němž
je rozhodováno o restitučních nárocích týkajících se více nemovitých věcí, lze
považovat za jedno řízení, neboť uvedená otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je přípustné i pro řešení otázky,
vyplývající z obsahu dovolání, zda úspěšné uplatnění nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v řízení dříve zahájeném
tvoří překážku věci zahájené ve vztahu k pozdějšímu řízení, v němž se žalobce
domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou téhož řízení,
neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že pro účely
posouzení přiměřenosti doby řízení, je především nutno ohraničit jeho trvání,
tedy určit jeho počátek a konec. Okamžik, kdy došlo k zahájení řízení, je
zpravidla stanoven přímo zákonem. Konečným okamžikem řízení je pak okamžik
nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno
(srov. zejm. část III stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
17. Posuzované restituční řízení bylo zahájeno výzvou k vydání
zemědělských nemovitostí v k. ú. Strašnice dne 2. 11. 1992, tedy ještě za
účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), dále jen
„zákon č. 71/1967 Sb.“, a v řízení se podle něj i nadále postupuje (srov. § 179
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).
18. Vlastní řízení o restituční žádosti se řídí úpravou obsaženou v § 9
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, který v odstavci 9 obsahuje speciální úpravu o zahájení
řízení o schválení dohody o vydání nemovitosti (podle odstavce 2) a řízení o
vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (podle odstavce 4). Tento odstavec
však byl do citovaného zákona vložen novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb.
s účinností od 1. 7. 1993. S ohledem na datum prvotní žádosti je zjevné, že
okamžik zahájení řízení o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti se nemůže
zpětně řídit touto speciální úpravou a v souladu s § 18 odst. 2 zákona č.
71/1967 Sb. bylo řízení zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo
správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout (srov. např. rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, č. j. 45 A 10/2014–51). Skutečnost, že právní
předchůdkyně žalobce žádala zmíněnou výzvou o vydání vícero nemovitostí, je v
tomto případě právně nevýznamná.
19. Jestliže tedy odvolací soud považoval správní řízení zahájené výzvou
právní předchůdkyně žalobce evidovanou pod sp. zn. 1RP6904/2013-537100 za
řízení jediné, je jeho právní posouzení správné.
20. Dovolání je však přesto důvodné.
21. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4020/2014, uveřejněného pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě
totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud
pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak
je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní
žádání překrývá s žádáním v řízení prvním.
22. V tomto kompenzačním řízení zahájeném dne 18. 6. 2019 se žalobce
domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým restitučním
řízením zahájeným výzvou právní předchůdkyně žalobce evidovanou pod sp. zn.
1RP6904/2013-537100, stejně jako v kompenzačním řízení zahájeném dne 17. 6.
2019 a vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 12/2019. Z obsahu
jeho podání je však zřejmé, že požaduje „dalších“ 400 000 Kč, tedy celkem vyšší
částku než v řízení zahájeném dříve.
23. Podle shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
4020/2014 nic nebrání tomu, aby o této částce soud meritorně rozhodl, a buď
případně žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že
přiznání náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu
dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě,
byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu
přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným. Řízení by
ovšem měla být především ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. spojena. Nestane-li
se tak, bude muset soud rozhodující o pozdějším návrhu vyčkat rozhodnutí o
původně uplatněném návrhu. Uvedené ostatně musí platit i pro případ, že takový,
oproti původně uplatněnému, zvýšený nárok uplatní samostatnou žalobou po
skončení řízení o původním nároku.
24. Jelikož právní posouzení existence překážky věci zahájené odvolacím
soudem je nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž toto usnesení a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu