30 Cdo 1783/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců
JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně IES
REAL & CONSULTING, spol. s r. o., se sídlem v Olomouci, Sladkovského 609/5,
identifikační číslo osoby 60704080, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem
se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalované AG – Consult, s. r. o., se
sídlem ve Šternberku, U Dráhy 1870/1, identifikační číslo osoby 64615456,
zastoupené Mgr. Danou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Litovli, Cholinská
1048/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 22 C 214/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 7. února 2013, č. j. 12
Co 434/2012-590, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. února 2013,
č. j. 12 Co 434/2012-590, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne
26. března 2012, č. j. 22 C 214/2007-534, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
března 2012, č. j. 22 C 214/2007-534, určil, že „žalobce je vlastníkem domu č.
p. 369, část obce O., objekt k bydlení na stavební parcele č. 328, a stavební
parcely č. 328 o výměře 549 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č.
3349 pro katastrální území Olomouc – město, obec O., u Katastrálního úřadu pro
Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc“ (dále též „předmětné
nemovitosti“) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil
(jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel (velmi stručně shrnuto z odůvodnění
písemného vyhotovení jeho rozsudku), že kupní smlouva ze dne 26. dubna 2004, od
které žalovaná odvozuje nabytí svého vlastnického práva k předmětným
nemovitostem od původně žalované 1) HMO logistika Olomouc a. s., se sídlem
Olomouc Holice, Hamerská 624/19, identifikační číslo osoby 47675918, dříve
Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., je absolutně neplatným právním úkonem. Odvolací soud tento svůj právně kvalifikační závěr učinil na základě
následující právní argumentace:
„…důvodem neplatnosti je především skutečnost, že původně žalovaný 1)
nebyl v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2003, č. j. 15 Co
365/2002-329, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2003, bylo určeno, že
vlastníkem předmětných nemovitostí je původně žalovaný 1), když kupní smlouva
ze dne 4. 2. 1999 byla shledána absolutně neplatnou. Právě na základě tohoto
rozsudku byl jako vlastník nemovitostí zapsán žalovaný 1). Rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Cdo 510/200č(4)-392, byl rozsudek
krajského soudu zrušen, věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení a z důvodu zpětvzetí žaloby byl rozsudek zrušen a řízení zastaveno,
přičemž usnesení nabylo právní moci 9. 5. 2007. Původně žalovaný 1) jako
prodávající uzavřel s žalovaným 2) jako kupujícím kupní smlouvu o převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem dne 26. 4. 2004 a na jejím základě
byl žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných
nemovitostí. Podle okresního soudu v době uzavření této kupní smlouvy nebyl
prodávající vlastníkem převáděných nemovitostí a nemůže se tedy jednat o platný
právní úkon. V tomto směru se okresní soud správně zabýval argumentací
žalovaného, pokud jde o aplikaci ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. a uzavřel,
že v řízení bylo prokázáno, že mezi původně žalovaným1)a žalovaným 2) byla úzká
spojitost, když jednatelem původně žalovaného 1) se stal dne 25. 3. 1999 Ing. M. K., který je rovněž místopředsedou představenstva žalovaného 2). Za této
situace žalovanému musela být známa skutečnost, že ve vztahu k vlastnickému
právu k předmětným nemovitostem u soudu probíhá řízení, kdy v rámci tohoto
řízení po zpětvzetí žaloby nedošlo k zápisu vlastnického práva k těmto
nemovitostem na žalobce a kupní smlouva ze dne 26. 4. 2004 byla uzavřena za
účelem ztížit žalobci s ohledem na znění ustanovení § 243d o. s. ř. procesní
postavení v žalobě na určení vlastnického práva.
Vzhledem k těmto skutečnostem
okresní soud tuto kupní smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou, dle § 39
občanského zákoníku, neboť se příčí dobrým mravům, když smyslem kupní smlouvy
nebyl převod vlastnického práva z původně žalovaného 1) na žalovaného 2), ale
snaha ztížit, či znemožnit v budoucnosti znovu obnovení vlastnického práva
žalobce k předmětným nemovitostem…Nad rámec odvolací soud dodává, že důvodem
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2004 je rovněž skutečnost, že kupní
smlouva nebyla jejími účastníky myšlena vážně, navíc byl touto smlouvou
obcházen zákon a zároveň, jak řekl okresní soud, se příčí dobrým mravům. Smyslem předmětné smlouvy totiž nebyl ve skutečnosti převod vlastnického práva
ze společnosti HMO logistika Olomouc, a. s. (původního žalovaného 1) na
žalovaného, ale…snaha ztížit či znemožnit v budoucnu znovu obnovení
vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem…“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, ve kterém dovozuje přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud, shodně jako soud
prvního stupně, posoudil dovolatelkou vymezené právní otázky odchylně od
specifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu (v otázkách propadné zástavy,
zajišťovacího převodu práva, určitosti písemného právního úkonu, neplatnosti
právního úkonu z důvodu, že se příčí dobrým mravům, použití § 243d o. s. ř. a
předvídatelnosti rozhodnutí). Dovolatelka po obšírné dovolací argumentaci
navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
rozsudkem změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
předmětná žaloba zamítá, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
všech stupňů. Pro případ, že by dovolací soud neaplikoval § 243d písm. b) o. s. ř., dovolatelka navrhla, aby dovolací rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou
dovolací argumentaci a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání z důvodu jeho
nepřípustnosti odmítl, případně aby je zamítl a přiznal žalobkyni náhradu
nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky tzv. propadné
zástavy zcela pominul ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ze zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací
soud, vyplývá, že původně žalovaná 1) společnost HMO logistika Olomouc, a. s.,
resp. dříve Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., byla původní vlastnicí
předmětných nemovitostí, které je na základě kupní smlouvy (z rozsudku
nalézacího soudu plyne, že „sepsané formou notářského zápisu jako zajišťovací
převod práva…“) ze dne 4. února 1999 měla převést na žalobkyni (tehdy IN, s. r.
o.), kdy „Kupní cena (ve výši 10.000.000,- Kč) měla být vypořádána zápočtem
pohledávky kupujícího vůči prodávajícímu ve výši 10.000.000,- Kč, vzniklé na
základě smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 5. 6. 1998, když sjednaná odměna
za zprostředkování nebyla uhrazena řádně a včas.“ Soud prvního stupně současně
„Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem…zjistil, že tato byla
uzavřena dne 4. 2. 1999 mezi společností IN s. r. o. jako zástavním věřitelem a
společností Hanácký masokombinát Olomouc, a. s., jako zástavcem, když účelem
zástavní smlouvy bylo zajištění závazku zástavního věřitele ve výši
10.000.000,- Kč vyplývajícího ze smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 6. 1998 a
z prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 2. 1999.“ Nikoliv nevýznamné (pro právní
posouzení této věci) je také zjištění nalézacího soudu, z nějž rovněž při
rozhodování vycházel odvolací soud, a to, že „Z protokolu o výpovědi Z. Š. ze
dne 7. 2. 2002 [roz. ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 14 C 120/2001,
tj. ve sporu tehdy žalující společnosti Hanácký masokombinát Olomouc, a. s.
proti žalovaným 1) IN s. r. o., a 2) IES Plasty spol. s r. o., o určení
vlastnictví k předmětným nemovitostem] soud zjistil, že… K zajištění provize
zprostředkovatelské smlouvy byla sjednána smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitostem a následně zajišťovací převod práva formou kupní smlouvy…“
Za takto zjištěných skutkových poměrů věci bylo ovšem povinností soudu prvního
stupně, a pokud ten tak neučinil, pak odvolacího soudu, posoudit ve světle
judikatury dovolacího soudu (ve které jsou řešeny zákonem souladné limity pro
obsahové vymezení právního institutu zajišťovací převodu vlastnického práva k
nemovitému majetku, a to i ve formě kupní smlouvy), zda posledně zmíněné (dva)
právní úkony, s ohledem na jejich obsah a účastníky sledovaný účel, nevytvářejí
podklad pro právně kvalifikační závěr o tom, že posledně zmíněná kupní smlouva
má charakter tzv. propadné zástavy, resp. je v kolizi s § 39 obč. zák.
Dovolatelka v podaném dovolání se tak důvodně dovolává reflexe rozsudku
(velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo
495/2006 (jenž byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
45/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém je
řešena problematika zajišťovacího převodu vlastnického práva a právně
kvalifikační limity stran (ne)platnosti převodních smluv v závislosti na tom,
jak byla mezi účastníky sjednána jejich vzájemná práva a povinnosti. Na tomto
místě lze připomenout, že v rozsudku ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo
728/2003, pak Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že smlouva
(dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy
(uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do
vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví
zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč.
zák. Bylo tedy pochybením odvolacího soudu, resp. obou soudů, pokud se
uvedenými - v judikatuře ustálenými - právními názory, s ohledem na zjištěné
okolnosti případu, nezabývaly.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku
odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z
téhož důvodu dle § 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g, věta druhá, o. s. ř.). V případě
opětovného posuzování otázky aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. soud prvního
stupně (odvolací soud) neopomene rovněž reflektovat závěry, k nimž dospěl
Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3148/2005.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu