22 Cdo 3148/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci
žalobkyň: a) městské části P., zastoupené advokátem, b) obce h. m. P.,
zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) E. A., zastoupené advokátem, 2) J.
J., zastoupenému advokátem, za účasti ing. R. K., O. K., J. K. a M. K. jako
vedlejších účastníků na straně žalobkyň, zastoupených advokátem, o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 35/2001, o
dovoláních žalobkyň a), b) a vedlejších účastníků proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č. j. 19 Co 344/2004-117 ve znění opravného
usnesení ze dne 14. 10. 2005, č.j. 19 Co 344/2004-170, takto:
I. Dovolání vedlejších účastníků se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně a) se zamítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 19 Co
344/2004-117, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2005, č.j. 19 Co
344/2004-170, se v části výroku ve věci samé, jíž byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 11. května 2004, č.j. 12 C 35/2001-78, ve vyhovujícím
výroku ve vztahu k žalovanému 2) a bylo ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným
2) rozhodnuto, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně b) je vlastníkem
jedné ideální čtvrtiny domu čp. 24 a pozemku parc. č. 33 v k. ú. J. a dále ve
výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze
dne 11. 4. 2004, č. j. 12 C 35/2001-78, výrokem pod bodem I. tak, že se určuje,
že vlastníkem domu č. p. 24, stojícího na parcele č. 33 a parcely č. 33 v obci
P., k. ú. J. je žalobkyně b). Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby bylo
určeno, že „H. m. P. bylo vlastníkem domu č. p. 24 postaveného na pozemku
parcela č. 33 a pozemku parcela č. 33 v obci P., k. ú. J. i ode dne 22. 7. 1999
do dne předcházejícího dni, ve kterém na základě tohoto rozsudku nastanou
právní účinky vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru
vedeného Katastrálním úřadem pro H. m. P., pracoviště P.“. Výrokem pod bodem
III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že obě žalobkyně mají podle § 80 písm. c) OSŘ
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně b) ke
shora označeným nemovitostem, neboť jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí
jsou zapsáni v katastru žalovaní [žalovaná 1) třemi čtvrtinami a žalovaný 2)
jednou čtvrtinou] a žalobkyně potřebují rozhodnutí soudu k vyznačení změny
vlastnictví v katastru nemovitostí. Neshledal však již naléhavý právní zájem
ohledně určení vlastnického práva i za dobu „ode dne 22. 7. 1999 do dne
předcházejícího dni, ve kterém na základě tohoto rozsudku nastanou právní
účinky vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru vedeného
Katastrálním úřadem pro H. m. P., pracoviště P.“. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 214/95 Městský soud v Praze jako
odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 4. 1999, č. j. 18 Co 78/99-92, změnil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 8. 12. 1998, č. j. 15 C 214/95-75,
a žalobkyni a) t. j. městské části P. uložil podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „restituční
zákon“) uzavřít s žalovanou 1) dohodu o vydání domu č. p. 24 s pozemkem parc. č. 33 v obci P., k. ú. J. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 7. 1999. Dne 20. 7. 1999 žalovaná 1) podepsala listinu nazvanou „Dohoda o
vydání věci“ a připojila ji k pravomocnému rozsudku, jímž byl nahrazen projev
vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání domu čp. 24 a parcely č. 33. Dne
22. 7. 1999 žalovaná 1) podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí a rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 6. 8. 1999, č. j. V
6-1913/99, byl povolen vklad jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupní smlouvou z 6. 9. 1999 uzavřenou mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) prodala
žalovaná 1) žalovanému 2) jednu ideální čtvrtinu uvedených nemovitostí. Dnem
15. 9. 1999 bylo vloženo spoluvlastnické právo žalovaného 2) k jedné ideální
čtvrtině předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí. Rozsudkem Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 364/2000, byly
rozsudky soudů obou stupňů (vyjma výroku, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu i v té části, aby dohoda o vydání věci obsahovala i další náležitosti a
ujednání), zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V
dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 13 Co
268/2001, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 4. 2001, č. j. 15 C
225/2000-134, jímž byla žaloba o vydání domu čp. 24 s pozemkem parc. č. 33
zamítnuta. Oba soudy tehdy dospěly k závěru, že žalované 1), která byla
naturalizována v USA v roce 1947 a jíž zůstalo zachováno občanství České
republiky, se dostalo odškodnění majetkové křivdy podle mezivládní dohody mezi
ČSSR a USA z 29. 1. 1992 a nelze jí tak přiznat újmu za majetkovou křivdu podle
restitučního zákona.
V nyní projednávané věci vycházel soud prvního stupně z
názoru, že zrušením rozsudku odvolacího soudu, na základě něhož se žalovaná 1)
stala vlastnicí předmětných nemovitostí, Nejvyšším soudem v dovolacím řízení,
pozbyla žalovaná 1) vlastnické právo od samého počátku a nemohla je převést na
žalovaného 2).
Městský soud v Praze jako odvolací soud k odvolání žalovaného 2) rozsudkem z 6.
10. 2004, č. j. 19 Co 344/2004-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze
ve vztahu k žalovanému 2) tak, že zamítl obě žaloby o určení, že žalobkyně b)
je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny domu čp. 24 a pozemku parc. č. 33 v k. ú.
J. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle § 243d odst. 2 OSŘ, podle něhož, jestliže
dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního
stupně), právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým
rozhodnutím dotčeny. Dovodil, že žalovaný 2) nebyl účastníkem řízení o
restitučním nároku vedeném pod sp. zn. 15 C 225/2000. Současně dovodil, že
žalobkyně a) tj. Městská část P. nebyla aktivně legitimována v řízení o určení
vlastnického práva žalobkyně b) tj. obce h. m. P. k předmětným nemovitostem a
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1805/97, publikovaný pod R 30, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
ročník 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě žalobkyně a vedlejší
účastníci.
Vedlejší účastníci v dovolání navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spatřovala je v tom, že odvolací soud jí nepřiznal
aktivní legitimaci v řízení o určení vlastnického práva jiného subjektu k
věcem, s nimiž jí přísluší hospodařit. Postavení h. m. P. upravuje zákon č.
131/2000 Sb., o h. m. P., ve znění pozdějších předpisů. H. m. P. je obcí ve
smyslu čl. 13 Ústavy ČR. Z § 3 zákona vyplývá, že území h. m. P. se člení na
městské části, které ve vymezeném rozsahu spravují záležitosti h. m. P. Městské
části jsou ve stanoveném rozsahu oprávněny hospodařit se svěřeným majetkem h.
m. P. Městská část v daném rozsahu vystupuje v právních vztazích svým jménem a
nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. I když městská část h. m. P. není
subjektem vlastnického práva k věci ale jen subjektem, jemuž náleží právo
hospodařit se svěřeným majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci ochrany
tohoto práva oprávnění podat žalobu na určení, že vlastníkem věci, se kterou
hospodaří, je h. m. P. Dále spatřovala nesprávné právní posouzení v tom, že
odvolací soud při aplikaci ustanovení § 243d odst. 2 OSŘ neposuzoval, zda byl
žalovaný 2) při nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem v
dobré víře. Poukazovala na to, že při uplatňování restitučního nároku střídavě
zastupovali žalovanou 1) žalovaný 2), JUDr. M. L. a JUDr. R. J. Všichni měli
sídlo advokátní kanceláře na téže adrese. JUDr. M. L. a JUDr. R. J. tam dosud
advokátní kancelář mají a mají i stejné číslo telefonu do kanceláře. Na kupní
smlouvě, kterou žalovaný 2) nabyl spoluvlastnický podíl k předmětným
nemovitostem, je za žalovanou 1) podepsán JUDr. L. a je zde razítko kanceláře
JUDr. J. Lze předpokládat, že žalovaný 2), JUDr. R. J. a JUDr. L. měli spolu
uzavřenou smlouvu o sdružení nebo alespoň o spolupráci. Za tohoto předpokladu
pak s ohledem na čl. 12 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne
31. října 1996 č. 1/1967 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální
etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) a ze kterého
vyplývá pro spolupracující advokáty povinnost „vzájemně se přiměřeně informovat
o právních službách, které poskytují, a to v rozsahu nutném k vyloučení
konfliktu zájmů“, žalovanému 2) muselo být známo, že v restitučním sporu bylo
podáno dovolání a že probíhá dovolací řízení. Tyto okolnosti lze hodnotit i
tak, že při jejich naplnění byla kupní smlouva uzavřena v rozporu s dobrými
mravy a je z toho důvodu neplatná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) rovněž uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spatřovala je v tom, že odvolací soud
aplikoval § 243d odst. 2 OSŘ, který na daný případ nedopadá. Ustanovení § 243d
OSŘ lze použít jen v těch případech, kdy ze soudního rozhodnutí vzniká
účastníku řízení přímo (originárně) určité právo, se kterým účastník řízení
dále nakládal (zejména je převáděl na jiné osoby), avšak následně bylo původní
pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno. Dovolacím soudem zrušené
rozhodnutí ukládalo pouze povinnost k uzavření dohody o vydání věci (což s
přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu č. IV. ÚS 702/2000) nelze pokládat ani za
nahrazení projevu vůle povinné osoby nýbrž za nástroj k zajištění podpisu
dohody. I kdyby však bylo namístě pokládat následně zrušený rozsudek odvolacího
soudu za nahrazení projevu vůle povinné osoby ve smyslu § 161 odst. 3 OSŘ,
nejde o takové soudní rozhodnutí, kterým by se nabývalo vlastnické právo.
Namítala, že ani v restitucích nelze překročit zásadu, že není žádného
hmotněprávního rozdílu mezi smlouvou uzavřenou dobrovolně nebo nuceně
nahrazením projevu vůle a odkázala na články Chalupa, L.: K nabytí vlastnictví
pravomocným rozhodnutím státního orgánu, a K výroku soudního rozhodnutí o
nahrazení projevu vůle podle občanského zákoníku, publikované v Právních
rozhledech 8/1999 a v Právních rozhledech 11/1998. Dovolávala se i způsobu
zápisu vlastnického práva žalované 1) do katastru nemovitostí vkladem. Z toho
všeho dovozovala, že pokud žalovaná 1) nenabyla vlastnické právo k předmětným
nemovitostem, nemohla (při respektování zásady, že nikdo nemůže na jiného
převést více práv než má sám) převést ideální jednu čtvrtinu uvedených
nemovitostí na žalovaného 2). Poukazovala i na to, že nebyla prokázána
existence dobré víry u žalovaného 2). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby byla dovolání žalobkyň a
vedlejších účastníků jako neopodstatněná zamítnuta.
Pokud dovolání podali vedlejší účastníci na straně žalobkyň, bylo podáno těmi,
kdo k jejich podání nebyl oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 3/2004). Nejvyšší soud proto jejich dovolání podle § 243b
odst. 5, věty první a § 218 písm. b) OSŘ odmítl.
Dovolání obou žalobkyň, jež byla podána včas a řádně zastoupenými účastnicemi
řízení, jsou podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustná. Nejvyšší soud proto
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 OSŘ a dospěl k závěru,
že z obou dovolání není důvodné dovolání žalobkyně a).
V přezkoumávané věci obsahuje zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu vydaný
pouze ve vztahu k žalovanému 2) rozhodnutí o dvou samostatných žalobních
požadavcích (byť se shodným žalobním návrhem) uplatněných odlišnými subjekty.
Obsahuje rozhodnutí o žalobním požadavku žalobkyně a), jímž se tato žalobkyně
domáhala určení, že žalobkyně b) je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny
označených nemovitostí, a dále obsahuje rozhodnutí o žalobním požadavku
žalobkyně b), jímž se tato žalobkyně domáhala určení, že ona je vlastníkem
jedné ideální čtvrtiny označených nemovitostí. Dovolací soud tedy přezkoumal
každý z obou výroků samostatně (§ 242 odst. 1 OSŘ) a pouze ve vztahu k
žalovanému 2).
Pokud jde o výrok, jímž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně a) vůči žalovanému
2), dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že žalobkyně a) není v řízení o
určení vlastnického práva k věcem, za jejichž vlastníka se považuje obec h. m.
P. a s nimiž žalobkyni a) přísluší jen hospodařit, aktivně legitimována.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o h. m.
P., se h. m. P. člení na městské části.
Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona městské části v rozsahu stanoveném zákonem a
Statutem h. m. P. vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost
z těchto vztahů vyplývající.
Podle § 19 odst. 1 věty první městským částem se svěřují do správy věci z
majetku h. m. P., které jim byly svěřeny do hospodaření podle právních předpisů
vydaných hlavním městem Prahou platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
Podle § 34 odst. 3 uvedeného zákona městské části nakládají za podmínek
stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem h. m. P. Městské
části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem h. m. P. práva a povinnosti
vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem.
Podle § 34 odst. 5 téhož zákona městské části mohou nabývat věci do vlastnictví
h. m. P.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že městské části ke svěřenému majetku h. m. P.
vykonávají ve stanoveném rozsahu jen právo hospodaření. Vlastnické právo k
takto svěřenému majetku však zůstává jmenované obci. Za této právní úpravy se i
nadále uplatní názor Nejvyššího soudu vyslovený již v rozsudku ze dne 9. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, že „je-li městská část toliko subjektem, majícím
právo hospodaření se svěřeným majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci
ochrany tohoto práva např. žalobu zápůrčí, vindikační, nikoliv právo aktivní
věcné legitimace k podání určovací žaloby“. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud
i v rozsudku ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003, publikovaném v
časopisu Právní rozhledy sešit 10, ročník 2004, kde uvedl: „V řízení o žalobě
na určení vlastnictví k nemovitosti, ohledně níž je v katastru nemovitostí jako
vlastník zapsáno hlavní město Praha, není jeho městská část pasivně
legitimována“. Tam uvedený názor lze vztáhnout i na situaci, kdy se městská
část teprve uchází o to, aby jiný subjekt (obec h. m. P.) byl zapsán jako
vlastník v katastru nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku
aktivní legitimace žalobkyně a) k dané určovací žalobě je v souladu s výše
uvedenou judikaturou dovolacího soudu a tedy i v souladu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně a) podle § 243b odst. 2, věta prvá, OSŘ
zamítl.
Naproti tomu dovolání žalobkyně b) je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních
předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popřípadě že ze správných skutkových zjištění vyvodil
nesprávné právní závěry.
Podle § 243d odst. 1 OSŘ (ve znění do 31. 12. 2000) jestliže dovolací soud
zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále
o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení. Právní
názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci. Podle odst. 2 téhož ustanovení právní vztahy někoho jiného
než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Z textu ustanovení § 243d odst. 2 OSŘ zejména ze slov „právní vztahy někoho
jiného“ a z dalších slov „být dotčeny“, lze dovodit, že zmíněné ustanovení
dopadá na rozhodnutí (posléze zrušená v dovolacím řízení a nahrazená opačným
rozhodnutím), která projevila své účinky na hmotněprávní postavení účastníka
řízení, od něhož odvozuje nabytí svých práv v době od právní moci rozhodnutí do
jeho zrušení jiná osoba, jíž je ochrana nabytých práv ve smyslu § 243d odst. 2
OSŘ určena. Významné proto je, že předmětné rozhodnutí zasáhlo do hmotněprávní
sféry účastníka řízení a to se promítlo do práv a povinností třetí osoby.
Předpokládaný zásah jsou způsobilá vyvolat ta rozhodnutí, jimiž se založila,
změnila nebo zrušila účastníkova subjektivní práva a povinnosti, tedy
rozhodnutí konstitutivní povahy oproti rozhodnutím, která jen deklarují již
existující práva a povinnosti a kterými se hmotněprávní postavení účastníka
řízení nemění (srov. též článek J. Spáčila: „Lze ztratit vlastnictví na základě
rozhodnutí, vydaného v řízení, jehož účastníkem vlastník nebyl?“, uveřejněný v
časopisu Právní rozhledy, sešit 1, ročník 2000 a článek J. Bureše a L. Drápala:
„Dovolání podle Občanského soudního řádu - 3. díl“, uveřejněný v časopisu
Právní rozhledy, sešit 2, ročník 1994, strana 47-52“). V posléze zmíněném
článku se uvádí: „Právní postavení fyzických nebo právnických osob, jež nejsou
účastníky řízení, které bylo ovlivněno předchozím (zrušeným) rozhodnutím
odvolacího soudu (soudu prvního stupně), zůstává nezměněno bez ohledu na to,
jaký dopad má nové rozhodnutí na práva a povinnosti účastníků řízení“.
Z hlediska aplikace § 243d odst. 2 OSŘ je tedy rozlišujícím kriteriem, zda je
rozhodnutí, jež bylo v dovolacím řízení zrušeno a posléze nahrazeno novým
opačným rozhodnutím, rozhodnutím konstitutivní či deklaratorní povahy. Nejvyšší
soud již stanoviskem občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 7-8, ročník 1993
pod č. 34, zaujal názor, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě o
uložení povinnosti organizaci (povinné osobě) uzavřít s oprávněnou osobou
dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., nebo zákona č. 87/1991
Sb., nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v
navrženém znění (§ 161 odst. 3 OSŘ). Stejně tak i v rozsudku ze dne 9. 1. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 812/2000, uveřejněném pod C 944, svazek 13, Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor
rozhodnutí“) zopakoval, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle
nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 OSŘ), že účinkem rozsudku ukládajícího
prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající
povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci
rozsudku je smlouva uzavřena. Rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru
je již dlouhodobě ustálena (viz i dřívější rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaný ve Sborníku Nejvyššího
soudu ČSSR č. IV., s. 862). Pravomocný rozsudek nahrazující dohodu o vydání
věci je tak nepochybně rozhodnutím konstitutivní povahy, neboť zakládá pro
účastníka řízení jiné hmotněprávní postavení, než jaké předtím měl.
V dané věci Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 4.
1999, č. j. 18 Co 78/99-92, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne
8. 12. 1998, č. j. 15 C 214/95-75, a žalobkyni a) t. j. městské části P. uložil
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
zákonů (dále jen „restituční zákon“) uzavřít s žalovanou 1) dohodu o vydání
domu č. p. 24 s pozemkem parc. č. 33 v obci P., k. ú. J. Rozsudek odvolacího
soudu nabyl právní moci dne 7. 7. 1999. I kdyby tento rozsudek neměl za
následek přechod vlastnického práva k vydávaným nemovitostem, založil
(konstituoval) pro žalovanou 1) přinejmenším obligační vztah, na základě něhož
žalovaná 1) docílila vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a
následně část svého vlastnictví převedla na žalovaného 2), a to vše ještě
předtím, než byl rozsudek zrušen v dovolacím řízení. Její hmotněprávní
postavení z rozsudku tak každopádně ovlivnilo hmotněprávní postavení žalovaného
2). Neuplatní se proto výhrada dovolatelky, jež argumentačně vychází z článků
L. Chalupy: K nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu,
Právní rozhledy 8/99 a K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle
podle občanského zákoníku, Právní rozhledy 11/98, o rozlišování nabývání
vlastnického práva originárním anebo derivativním (odvozeným, prostředečným)
způsobem, neboť nabytí vlastnického práva k vydávaným nemovitostem žalovanou 1)
přímo z rozsudku není podmínkou ochrany práva žalovaného 2) podle ustanovení §
243d odst. 2 OSŘ. Postačilo, že zmíněný rozsudek konstituoval obligačněprávní
vztah, jenž se promítl do navazujícího hmotněprávního postavení žalovaného 2).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je standardní i v tom, že i po účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, byla městská část – vedle obce
h. m. P. – věcně pasivně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí,
s nimiž hospodařila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1128/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
369/97 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, sešit 9,
ročník 2001). Toto hmotněprávní postavení mělo oporu ve specifických poměrech
zákona č. 418/1990 Sb., o h. m. P., a Statutu h. m. P. Výše označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR vycházela mimo jiné ze zjištění, že podle článku 3 obecně
závazné vyhlášky h. m. P. o hospodaření s majetkem h. m. P., vydané na základě
§ 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“) zastupitelstvem h. m. P.
dne 28. 4. 1994, pod č. 23/1994 Sbírky obecně závazných vyhlášek h. m. P., mají
městské části při hospodaření se svěřeným majetkem h. m. P. všechna práva a
povinnosti vlastníka, není-li ve Statutu h. m. P. nebo v této vyhlášce
stanoveno jinak. Postavení městských částí h. m. P. doznalo změn zákonem č.
131/2000 Sb., o h. m. P., jenž nabyl účinnosti 10. 11. 2000, avšak na závěry
shora vyslovené tyto změny neměly vliv. Jestliže tedy obec vybavila městskou
část takovým právním postavením, jež z ní ve sporu o vydání věci činí – s
přihlédnutím k tomu, že v něm hrozí ztráta vlastnického práva obce – věcně
pasivně legitimovanou osobu (jak již dovodily výše uvedené rozsudky dovolacího
soudu), a podle něhož každá z nich může být samostatnou nositelkou povinnosti
vydat věc popřípadě uzavřít dohodu o vydání věci, pak je obec rozhodnutím soudu
o uložení této povinnosti městské části – s přihlédnutím k tomu, že sama
vybavila městskou část zvláštním právním důvodem nakládání s majetkem, který s
sebou nese změnu vlastnictví v poměrech obce h. m. P. – vázána. Použití
ustanovení § 243d odst. 2 OSŘ ve vztahu k žalovanému 2) tedy nebylo vyloučeno.
Je však opodstatněná dovolací výhrada, že žalovanému 2) nelze poskytnout
ochranu ve smyslu § 243d odst. 2 OSŘ (ve znění do 31. 12. 2000), protože měl
vědomost o probíhajícím dovolacím řízení a nebyl při nabytí spoluvlastnického
podílu v rozsahu jedné čtvrtiny v dobré víře. Ze znění § 243d odst. 2 OSŘ
platného v době vzniku kupní smlouvy vyplývá, že zákon neváže ochranu třetích
osob na vědomost o podaném dovolání ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které
by mohly vést k jeho zrušení v dovolacím řízení, což vyplývá i z pojetí
dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na
právní účinky napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 243d odst. 2 OSŘ doplňuje
ochranu třetích osob poskytovanou v některých případech nabytí od nevlastníka
již hmotným právem (srov. § 486 OZ, § 446 ObchZ). Smyslem ustanovení je, že
nové (opačné) rozhodnutí nezakládá samo o sobě neplatnost převodu v mezidobí (z
důvodů nabytí nevlastníkem). Neposkytuje však ochranu úkonům neplatným z
jiných důvodů (§ 37 a násl. OZ).
Nejvyšší soud se otázkou ochrany práv jiné osoby odlišné od účastníka řízení (§
243d odst. 2 OSŘ), na kterou oprávněná osoba převedla věc, která jí byla vydána
na základě pravomocného restitučního rozsudku, jenž byl posléze dovolacím
soudem zrušen, zabýval v rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005,
uveřejněném na internetových stránkách www. nsoud.cz. V něm uvedl: „Ustanovení
§ 243d odst. 2 OSŘ poskytuje třetím osobám ochranu pro případ nabytí věci od
nevlastníka a z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ
neplatná smlouva, kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní
moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Z toho vyplývá, že ochrana
podle § 243d odst. 2 OSŘ nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle
§ 37, § 38 a § 39 ObčZ pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy“. Lze
tedy zkoumat, zda převod nebyl v rozporu s § 39 OZ z důvodu obcházení zákona či
rozporu s dobrými mravy. Právě takovou skutečnost žalobkyně b) uplatnila, když
v řízení namítala, že žalovaný 2) měl vědomost o probíhajícím dovolacím řízení
a že byl advokátem žalované 2), čímž naznačuje neplatnost kupní smlouvy ze dne
6. 9. 1999 pro obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se
však posouzením neplatnosti předmětné kupní smlouvy z výše uvedených hledisek
nezabýval; jeho právní posouzení tedy není správné.
Z právě uvedeného důvodu dovolací soud podle § 243b odst. 2, věta za
středníkem, OSŘ rozsudek odvolacího soudu ve výroku týkajícím se určení
vlastnictví mezi žalobkyní b) a žalovaným 2) a v závislých výrocích o nákladech
řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) OSŘ] zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu