U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. Mgr. P. K.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni,
Kamenická 2378/1, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 19 C 182/2013, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 1 Co 182/2014-267, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr.
Martina Vovsíka, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 6.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by žalovanému bylo uloženo zaslat
žalobci omluvu, dále uveřejnit omluvu v týdeníku 5 plus 2 a zaplatit žalobci
částku 150.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobu
odůvodnil tím, že v uvedeném týdeníku vyšel 12. září 2013 článek s názvem „Obec
zaplatila pochybnou cestu“, který lživě pomlouvá žalobce a zasahuje do jeho
soukromí, když se v něm uvádí, že pokud by se prokázalo, že odchýlení původní
trasy cesty bylo zvoleno jen proto, aby obec získala dotaci ze státního
rozpočtu, mohlo by se jednat o trestný čin dotačního podvodu a dále článek
upozorňuje, že cesta končí u pozemků, které vlastní starosta Karpíšek. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č.j. 19 C 182/2013-224,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle
ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), vyšel ze zjištění, že redaktorkou
předmětného článku byla Lucie Sýkorová, které informaci o odchýlení původní
trasy cesty poskytl žalovaný, ale tato informace byla pravdivá, zatímco
informaci, že předmětná cesta končí u pozemků žalobce, žalovaný týdeníku 5 plus
2 nesdělil. Soud pak dospěl k závěru, že předpoklady ochrany osobnosti obsažené
v § 11 a 13 obč. zák. nejsou v dané věci naplněny a žalobu je třeba zamítnout. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 1 Co 182/2014-267, rozsudek soudu prvního stupně změnil
jen ve výroku o nákladech řízení, jinak ho potvrdil. Rozhodl též o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho ani
odpovědnost žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24. března 2015 dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení a přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když má za to, že vyřešená právní otázka má
být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovozuje, že dokazováním provedeným soudy
obou stupňů bylo prokázáno, že jednáním žalovaného byla značně snížena
žalobcova důstojnost i vážnost ve společnosti, a proto žalobě mělo být
vyhověno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak,
že žalobě vyhoví a žalovanému také uloží zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil
žalovaný, který upozorňuje, že přípustnost dovolání, jak ji dovozuje žalobce,
nemá oporu v ustanovení § 237 o.s.ř. a dále na to, že dovolání postrádá
specifikaci právního posouzení, které pokládá za nesprávné. Je proto
přesvědčen, že by toto dovolání mělo být odmítnuto. Jinak se žalovaný ztotožnil
se závěry soudů obou stupňů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp.
zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává ve smyslu ustanovení § 237
o.s.ř. na to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která by měla
být dovolacím soudem posouzena jinak, jeho obsah ve své faktické podstatě ve
skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by
charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které
jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom
pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného
dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové
okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo
hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by
mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky. Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „k tomu, aby dovolání nevykazovalo
vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu,
ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř.).“
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady
spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní
služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly
stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském
soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla
zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s
účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9
odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané
hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše
nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.