U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce R. O., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 247/2011, o
dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.
7. 2014, č. j. 70 Co 248/2014 - 97, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho
právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 360.000,- Kč z titulu náhrady
nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nedůvodným vězněním - výkonem
trestu v letech 1981 až 1982.
Soud prvního stupně výrokem I. rozsudku žalobu zamítl a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu řízení.
Odvolací soud výrokem I. svého rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé tak, že žalobě vyhověl a výrokem II. uložil žalované
nahradit žalobci náklady za řízení před soudem prvního stupně v částce 28.798,-
Kč a odvolacího řízení v částce 8.228,- Kč.
Vyšel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov
ze dne 10. 11. 1981 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v
ozbrojených službách a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou let. Na osobní svobodě byl žalobce omezen 400 dnů. Až usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2011 bylo trestní odsouzení zrušeno a žalobce byl
zproštěn obžaloby.
Odvolací soud s odkazem „na ustálenou judikaturu ÚS“ dospěl k závěru, že v
daném případě lze žalobci vyhovět na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žaloba je důvodná. Svým
žádáním žalobce požaduje odškodnění ve výši necelé poloviny rozmezí uvedeného v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, žalovaná proti výši nároku
nic nenamítala. Nárok nemůže být promlčen, neboť se „odvíjí až z žalobcovy
účasti na rehabilitaci.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany.
Žalobce podává dovolání jen do nákladového výroku a argumentuje tím, že v jeho
neprospěch byla retroaktivně použita změněná judikatura o výši náhrady nákladů
v obdobných případech.
Žalovaná obsahem svého dovolání nesouhlasí s právním hodnocením nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vězněním. Rozhodným okamžikem pro
vznik nároku může být podle ní leda doba výkonu nezákonného věznění. Rozhodnutí
o rehabilitaci jistě žalobci nemajetkovou újmu nezpůsobilo. S poukazy na
judikaturu Nejvyššího soudu žalovaná napadenému rozhodnutí vyčítá nesprávné
právní posouzení a rozpor v rozhodování. Připomíná též svoji námitku promlčení
nároku. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k
novému projednání. Žalobce vyvracel důvody dovolání žalované a navrhoval jeho zamítnutí. Rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 5177/2014-122, Nejvyšší soud změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele
bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na
spravedlivý proces a v důsledku uvěznění i právo na svobodný život a osobní
bezpečnost. Samotný výrok o žalobě na zaplacení částky 360 000 Kč změnil tak,
že žalobu zamítl. Nejvyšší soud ve svém rozsudku při rozhodování o samotném
nároku na přiměřené zadostiučinění reflektoval stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-
st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), stejně jako na něj navazující
nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, z jehož bodu 16. vyplývá, že
nemá dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž nároku nebylo "shodou
okolností" do přijetí stanoviska pléna rozhodnuto. V případě stěžovatele to
podle Nejvyššího soudu znamenalo, že jeho nárok nebylo možno mít za nedůvodný,
ovšem v pozitivním právu mu neodpovídala žádná jiná forma odškodnění, než
úprava obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé
újmy a k okolnostem, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Právě tyto
okolnosti pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli lze vyhovět leda
formou morálního zadostiučinění. Jiná forma zadostiučinění se zde podle
Nejvyššího soudu nemohla pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy
uplatnit. Nejvyšší soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního i druhého stupně ve stejné výši jako předtím odvolací soud. Nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. I. ÚS 819/15 bylo vysloveno,
že I. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo
5177/2014-122, bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 5177/2014-122, byl proto zrušen a III. ve zbytku byla
ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud interpretoval stanoviska pléna č. 297/2014 Sb. v tom smyslu, že prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově
poskytl ve stanovisku výklad správný, avšak že druhým výrokem se však zaměřil
na žadatele, kteří stejně jako stěžovatel v nyní projednávané věci inspirováni
dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k
nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je
třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na
tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude
poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jejich kolegům, kteří měli to
štěstí, že o nich soudní soustava již stihla rozhodnout.
Vzhledem k míře
utrpení, kterou u nich perzekuce minulým režimem z důvodu jejich přesvědčení
nutně vyvolávala, i vzhledem k výši přiznávaných částek, šlo přitom o legitimní
očekávání rozhodně nikoli bagatelní, nýbrž takové, jemuž někteří žadatelé mohli
výrazně přizpůsobit své hospodaření i životní plány. Tak tomu bylo zejména i v
případě stěžovatele v nyní posuzované ústavní stížnosti, který již dostal
předmětnou částku dokonce vyplacenu a v ústavní stížnosti i uvádí, jak s její
podstatnou částí - nevratně - naložil. Právě k těmto legitimním očekáváním
konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po
vydání citovaného stanoviska, o nárocích uplatněných před jeho vydáním (zde
odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014). Jinak řečeno,
obecné soudy mají vzít jejich nároky stejně vážně, jako by je měly vzít, pokud
by o nich stihly rozhodnout před vydáním citovaného stanoviska, tedy jako kdyby
výklad článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy, o nějž byla tato praxe opřena, byl
správný. Nejvyšší soud se tedy měl při posouzení stěžovatelova nároku pomyslně
přenést do doby, kdy judikatura Ústavního soudu opřená o chybný, žadatele o
přiměřené zadostiučinění favorizující, výklad Evropské úmluvy nebyla ještě
zpochybněna; a stanovit, jaký nárok by podle takto vyložené Evropské úmluvy měl
stěžovatel. Teprve po určení toho, jaká práva vyplynula stěžovateli z Evropské
úmluvy, měl Nejvyšší soud hledat cesty, jak takto stanovený mezinárodněprávní
nárok naplnit aplikací vnitrostátních zákonů, tedy zda je možné tomuto nároku
dostát mezinárodně konformním výkladem předpisů o rehabilitaci a o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem; nebo zda je nutné případnou mezeru v těchto předpisech překlenout
přímou aplikací Evropské úmluvy. Ústavní soud je přesvědčen, že tuto snahu
zmírnit následky křivd tam, kde to je možné, je namístě využít při veškerém
rozhodování ve věcech rehabilitací a restitucí a že podobně, jako se při
rozhodování ve věcech restitucí uplatňuje princip favoris restitutionis, tedy
povinnost výkladu zákona ve prospěch osob restituujících, akceptovaný Ústavním
soudem například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (177/2013
Sb.), má se v rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných
nedemokratickým režimem uplatňovat obdobný princip favoris rehabilitationis. Jeho obsahem sice nemůže být odškodnění všech křivd, ale má jím být jednak
úmysl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její
neprospěch; a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě
vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další.
Ústavní soud je
přesvědčen, že pokud jeho vlastní dřívější chybný výklad Evropské úmluvy
založil v osobách pronásledovaných v době nesvobody legitimní očekávání, že jim
učiněné křivdy jsou odškodňovány, a tyto osoby se rozhodly tohoto nároku právně
domoci; bylo by křivdou, pokud by ať už Ústavní soud nebo soudy obecné toto
legitimní očekávání naplnily pouhým konstatováním, že ke křivdě skutečně došlo,
ale že odškodnění jim nepřísluší, neboť o něm nestihly rozhodnout dříve, než si
Ústavní soud svou chybu uvědomil. Pro Nejvyšší soud z toho vyplývá, že měl se
stěžovatelovým nárokem naložit tak, jako by dřívější výklad Ústavního soudu
favorizující žadatele o přiměřené zadostiučinění v penězích, byl správný. Neměl
mu tedy svým rozhodnutím o dovolání vedlejšího účastníka již dříve přiznané
materiální zadostiučinění odebrat. Takovým rozhodnutím porušil legitimní
očekávání stěžovatele, příkaz obsažený v II. výroku citovaného stanoviska a v
důsledku toho i právo obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud k ústavnosti nákladového výroku Nejvyššího soudu tohoto výroku
pouze na okraj uvádí, že stěžovatel přesvědčivě nevysvětluje, jak mohla
aplikace závěrů nové judikatury Nejvyššího soudu k určování výše odměny
advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy,
tak jak byly formulovány v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013
ze dne 29. 1. 2014, zasáhnout stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Pokud
v ústavní stížnosti poukazuje na to, že určení výše této odměny podle tarifní
hodnoty určené na základě § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
zasahuje princip "stanovit odměnu advokáta podle významu projednávané věci",
není Ústavnímu soudu vůbec jasné, z čeho dovozuje, že by takový princip byl
součástí práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory
Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení otázky
přípustnosti dovolání v této věci jiné situaci, nežli že dovolání nejsou
přípustná. Odvolací soud ve věci samé rozhodl v úplném souladu s konečným názorem
Ústavního soudu projeveným v této věci, v níž je dovolací soud vázán takovým
názorem.
Jeho nákladové rozhodnutí pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího
soudu v obdobných věcech. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012,
(všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Nejvyšší soud sjednotil
právní praxi v otázce poskytování náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním
stíháním s těmito závěry. 1/ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se
poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně
neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 2/
Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy
trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2012, Nejvyšší soud
formuloval a vysvětlil obdobně závěry pro stanovení náhrady za nemateriální
újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody. Promítnutí tohoto stavu judikatury Ústavního soudu a výkladové judikatury
Nejvyššího soudu předně neznamená potřebu postupu Nejvyššího soudu dle § 20
zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť v důsledku
závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud musí nově (jen) zvažovat
důsledek plynoucí pro něj ze závěru II. Stanoviska, že se názor uvedený ve
výroku I. neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za
vzniklou majetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Z toho i tentokráte plyne, že v zájmu zabránění poškození žadatele o odškodnění
nelze mít jím uplatněný nárok na odškodnění konkrétním rozhodnutím obecného
soudu za nedůvodný, že však mu neodpovídá v pozitivním právu upravená forma
odškodnění. A je proto i nadbytečné zabývat se námitkou promlčení uplatněnou v
řízení žalovanou, neboť účinky plynutí času ve smyslu pozitivního práva lze
logicky vztahovat jen ke v právu existujícímu nároku. Společným průnikem a jmenovatelem nynějšího ústavněprávního posuzování
důvodnosti těchto nároků a morálního náhledu Nejvyššího soudu na skutečnosti,
na nichž byly tyto nároky žalobně konstruovány, je jistota v tom, že nejen na
základě konečného výsledku trestního řízení vedeného proti žadatelům, ale i pro
neetický rozměr trestněprávních projevů totalitního státu založených na
potírání politických odpůrců, byla nezpochybnitelně porušena jejich práva na
svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v
konečném důsledku jejich uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a
osobní bezpečnost.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013,
se odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada
nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013,
uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž
výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce
uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu
morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s
přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad
úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci
nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci. Za
řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady právním zastoupením
(sedm úkonů po 3.100,- Kč, sedm náhrad hotových výloh po 300,- Kč a DPH) v
částce 28.798,- Kč, v řízení odvolacím (dva úkony po 3.100,- Kč, dvě náhrady
hotových výloh po 300,- Kč a DPH) v částce 8.228,- Kč, tedy tak, jak byly
žalobci odvolacím soudem přiznány. Obdobně v řízení při rozhodování o dovolání proti výroku ve věci samé vznikly
žalobci náklady částce 8.228,- Kč. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
není přípustné, dovolací soud odmítne. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.