30 Cdo 1798/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. O., zastoupenému
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 16 C 104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne
29. dubna 2003, č.j. 1 Co 233/2002-74, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. června 2002, č.j.
16 C 104/2001-45, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo se do 30 dnů od
právní moci rozsudku veřejně omluvit žalobci, a to zveřejněním tohoto textu:
„Omlouvám se panu R. K. za své nezákonné jednání, jímž byla má korespondence,
která ho měla uvést v omyl, a za své jednání, jímž mu účtuji prostřednictvím
inkasního střediska nájem,“ na 3. straně zpravodaje M. J. „J.,“ s nadpisem
„Omluva V. O. panu K.i,“ s podpisem žalovaného, o velikosti písma stejně jako
je u ostatních článků v této tiskovině používána, a pro případ nesplnění dané
povinnosti, aby žalovaný byl povinen do 45 dnů od právní moci rozsudku zaplatit
žalobci 50.000,- Kč. Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení 13.480,- Kč.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že
žalovaný po něm vymáhal nájemné, ačkoliv podle dohody ze dne 20. 3. 1990 stále
trvá nájemní vztah mezi ním a Střední průmyslovou školou textilní v J., v jejíž
budově mu přidělila jako školníkovi služební byt. Žalovaný mu nedůvodně zaslal
evidenční list a předpis nájemného a uváděl jej v omyl zasíláním složenek na
nájem prostřednictvím pošty. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
žalovaný psal žalobci dopisy, neboť vycházel ze smluvního vztahu s M. J., v
jehož vlastnictví je budova, v níž má sídlo Střední průmyslová škola textilní.
Dovodil, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních
práv. Neoprávněnost zásahu totiž vylučuje plnění povinnosti, kterou na sebe
vzal žalovaný jako člen sdružení oprávněný za ně samostatně jednat na základě
smlouvy uzavřené s M. J., týkající se zajištění služeb spojených s provozem a
údržbou bytového a nebytového fondu. Nadto dovodil, že zasláním dopisů s
přiměřeným obsahem, nikoli žalobce znevažujícím, které se nedostaly na vědomí
třetím osobám, nebo složenek na placení nájemného a úhrad spojených s užíváním
bytu, popřípadě doporučení, ať neshody jsou řešeny s ředitelstvím školy, se
nikdo žádného zásahu nemůže dopustit. Žalobu, aniž se zabýval oprávněností
uplatněných právních prostředků ochrany osobnosti, proto zamítl.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek soud prvního stupně a žalobci současně uložil povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.437,- Kč. Z odůvodnění
potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací
soud zdůraznil, že zasílání korespondence a složenek týkajících se nájemného
žalobci je třeba považovat za výkon povinností, vyplývajících pro žalovaného ze
smlouvy uzavřené dne 30. 9. 1997 s M. J., jejímž předmětem je zajištění služeb
spojených s provozem a údržbou bytového fondu v majetku M. J., v jehož
vlastnictví je i budova, v níž je umístěna Střední průmyslová škola textilní a
v níž žalobce užívá byt. Tato okolnost vylučuje neoprávněnost zásahu do
osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Z
objektivního hlediska tak žalovaný nemohl porušit, popřípadě ohrozit osobnostní
práva žalobce, jmenovitě jeho čest a vážnost, jak žalobce namítal v odvolání.
Subjektivní pocit žalobce o narušení jeho osobnostních práv není pro posouzení
věci právně významný, a to s ohledem na objektivní hledisko, které vznik
občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. vyžaduje.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které výslovně též směřuje i
do výroku o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost dovozuje zjevně z
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že řízení je postiženo
zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., a dále z důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítá
zejména, že odvolací soud mu neumožnil účastnit se odvolacího řízení. Vzhledem
k tomu, že žalovaný
bez žalobcova vědomí a souhlasu použil v evidenčním listu jeho osobní údaje,
jakož i jeho manželky a syna, považuje jeho jednání za zásah do práv na ochranu
osobních údajů. Jelikož žalovaný s žalobcem nesepsal žádnou nájemní smlouvu
ohledně nového vlastníka, žalobce považuje jednání žalovaného za porušení svých
práv již proto, že žalovaný si musel být sám vědom, že jedná v rozporu se
zákonem i se smlouvou s M. J. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání
přípustné, též z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito
dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a
musí být
pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku,
jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný
vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost
dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže
být založena podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává
důvodu se od ní jakkoli odchýlit. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je
předpokládána) zákonem. Takovýto zásah, podmíněný výkonem jiného subjektivního
práva nebo zákonem stanovené povinnosti, zůstává povoleným za předpokladu, že k
němu došlo přiměřeným způsobem v mezích určených zákonem (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31.10.2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, uveřejněný v časopise Soubor
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem C 3803, číslo sešitu
33, ročník 2006). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit
závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229
odst. 3 o.s.ř. (žalobci byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem),
nejedná se
o způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Jde o vady řízení,
jimiž se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Pokud žalobce dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu
ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti
takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto,
že se nejedná
o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto
zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník
2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému
podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a dovolatel s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu