30 Cdo 57/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – 1) Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
2) Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha, se sídlem v Praze 4, Nám. Hrdinů
1300, 3) Krajskému státnímu zastupitelství Plzeň, se sídlem v Plzni 1,
Veleslavínova 38 a 4) Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – město, se
sídlem v Plzni, Křižíkova 3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 39 C 23/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
října 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 39 C 23/2000-258,
uložil výrokem I. první organizační složce žalované ( dále jen „první
žalovaná“) povinnost doručit žalobci omluvný dopis tohoto znění: „Česká
republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, že při vyřizování Vašeho
trestního oznámení ze dne 24.9.1998 Policie ČR nejednala v přiměřené lhůtě.“
Výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaná byla uznána povinnou doručit
žalobci omluvný dopis obsahující text uvedený v tomto výroku. Dále výroky III.
IV. a V. zamítl žalobu, aby zbývající tři organizační složky žalované (dále jen
„žalované dvě až čtyři“) zaslaly žalobci omluvné dopisy ve znění uvedeném v
těchto výrocích. Výrokem VI. zamítl žalobu na zaplacení přiměřeného
zadostiučinění proti první až čtvrté žalované. O nákladech řízení soud prvního
stupně rozhodl samostatným usnesením ze dne 12. března 2004, č.j. 39 C
23/2000-269,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. června 2004, č.j. 39 C 23/2000-323.
Žalobce podal dne 24.9.1998 trestní oznámení Okresnímu státnímu zastupitelství
v Berouně v souvislosti se zásahem jednotky Policie ČR ze dne
9. prosince 1995. Žalobce má zato, že bylo dotčeno jeho osobnostní právo tím,
že
do 1. června 2000 nebylo toto jeho oznámení vyřízeno v souladu s příslušnými
ustanoveními trestního řádu. Tím bylo zasaženo jeho právo na projednání věci
spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem a způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o nestrannosti řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobce jako poškozený převzal vyrozumění
o odložení trestního oznámení dne 14.9.1999. Jeho zástupce, ač požádal o
vyrozumění
o učiněných opatřeních, usnesení o odložení věci obdržel až dne 12.6.2000. Soud
dovodil, že tento postup vyšetřovatele nelze považovat za „co nejrychlejší
vyřízení trestního oznámení“, jak má na mysli § 158 odst. 1 trestního řádu
(dále jen „tr. ř.“).
V tomto postupu shledal porušení práv žalobce, aby jeho záležitost byla
projednána v přiměřené lhůtě. Naproti tomu nezjistil, že by věc nebyla
projednávána nezávislým a nestranným orgánem. S odkazem na čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod soud připomněl, že žalobce ani jeho zástupce
nepožadovali, aby rozhodnutí byla žalobci doručována v jeho rodném jazyce. Soud
prvního stupně proto shledal jako přiměřenou a dostačující omluvu v rozsahu
uvedeném ve výroku I. Žalobce neprokázal, že by jeho důstojnost či vážnost ve
společnosti bývala byla snížena ve značné míře (jako předpoklad zadostiučinění
podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku – dále jen „o.z.“). U druhé
až čtvrté žalované soud neshledal, že by porušily příslušná ustanovení
trestního řádu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333,
změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby první
žalovaná doručila žalobci výše uvedený omluvný dopis. V ostatních výrocích
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o.z. konstatoval, že
žalobce dotčení svých osobnostních práv spatřuje v zásahu do jeho práva na
projednání věci spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem a
způsobem nevzbuzujícím pochybnost o nestrannosti řízení, když jeho trestní
oznámení ze dne
24.9.1998 nebylo vyřízeno způsobem odpovídajícím § 158 a § 159 tr. ř. Právo
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a
ve stanovených případech u jiného orgánu, mající svůj základ v Listině
základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky
(čl. 36), však podle názoru odvolacího soudu mezi osobnostní práva, která jsou
předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří. Toto právo nemá ryze osobní povahu,
neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na
ochranu fyzické osoby proti státu. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah v
činnosti, resp. nečinnosti orgánů činných v trestním řízení při vyřizování jeho
trestního oznámení. Soud v občanském soudním řízení však není oprávněn
zasahovat do trestního řízení, nařizovat orgánům činným v trestním řízení, jaké
úkony a v jaké lhůtě mají provést či naopak, jaké úkony nejsou oprávněny činit
apod. (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud
v této souvislosti odkázal též na usnesení Ústavního soudu České republiky
sp.zn. II. ÚS 299/03.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalobce 9. listopadu
2004 a právní moci nabylo dne 10. listopadu 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24. listopadu 2004 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (§ 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (§ 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.) Dovolání podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
a tvrdí, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce vytýká napadenému rozhodnutí, že odvolací soud sice aplikoval
na danou situaci správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Poukazuje
na to, že
v rámci trestního řízení lze jednoznačně zasáhnout do osobnostních práv.
Neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, pokud k němu dojde při úředním výkonu
za podmínky, že nevybočí z rámce daného právními předpisy. V případě žalobce se
tak (však) stalo porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a
nestranným způsobem. To bylo objektivně zásahem do jeho osobnostních práv. Šlo
o psychické, resp. fyzické trauma, případně o pocit bezpráví. Postupy, na něž v
rozhodnutí odkazuje odvolací soud, směřují výlučně k odstranění majetkové újmy,
která může poškozenému vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Žalobce však v nich nemá řádné postavení účastníka
se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými. Proto navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se stručně vyjádřila první žalovaná. Ztotožnila se
s výrokem i odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Praze a navrhla zamítnutí
dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal tento výrok v souladu s
ustanovením
§ 242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však zjištěny nebyly.
Žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především
o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem
je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8,
10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na
ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2
o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že
pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto
zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z
těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. se
uplatní u těch zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem,
které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je
zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem. U některých zásahů, ač se případně mohou zdánlivě jevit jako
odporující objektivnímu právu, nejde přesto o zásahy neoprávněné. Důvodem je
zjištění existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti,
které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti,
významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické
osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď
obsaženy přímo v právních normách anebo
z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je
zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny
patří též případy, u nichž je do osobnosti fyzické osoby zasahováno, resp.
zasaženo v trestním řízení (např. postupem podle § 67 násl., § 82 násl.
trestního řádu, podle § 160 ve spojení s § 32 téhož zákona apod.). V nich -
pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze – nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah
podmíněný výkonem jiného subjektivního práva nebo zákonem stanovené povinnosti,
zůstává povoleným za předpokladu, že k němu došlo přiměřeným způsobem v mezích
určených zákonem. Naopak nikoliv povoleným je zásah, pokud se jednající proti
osobnostním právům fyzické osoby dopustí např. excesu. Tím mohou být kupříkladu
nepřípustné neprocesní úkony orgánů činných v trestním řízení ve vztahu
k obviněnému, resp. obžalovanému, apod.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věc posoudil v souladu
s vyloženým názorem.
K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo podle žaloby dojít v
souvislosti s trestním řízením při obecném výkonu oprávnění a povinností orgánů
činných v trestním řízení, která jim v něm ukládá zákon. Nebylo prokazováno, že
by v dané věci bylo vykročeno z mezí tohoto řízení, byť žalobce tvrdí, že se v
něm orgány činné v trestním řízení dopustily průtahů. V pravomoci soudů v
občanském soudním řízení však není přezkoumávat správnost postupu těchto
orgánů. Tuto možnost řeší zejména instituty trestního práva procesního.
Oprávnění sledovat (a hodnotit) postup těchto orgánů v řízení z hlediska
plynulosti řízení náleží do působnosti orgánů vykonávajících jejich státní
správu upravené např. § 13 násl. zákona č. 283/1993 Sb.,
o státním zastupitelství, § 123 násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.
března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004- 153).
Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen v
případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je
obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tak vyjádřena
zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu
pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na
postup soudů, na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat
do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek
stanovených výslovně zákonem.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7
o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském
soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné
ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení
o ochranu osobnosti) zasahoval do řízení trestního tím, že by např. aproboval
postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska rychlosti a účelnosti řízení
(obdobně srovnej i odvolacím soudem zmíněné usnesení Ústavního soudu České
republiky ze dne 2. března 2004, sp.zn. II. ÚS 299/03).
Dovolací soud proto dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
uvedeném výroku správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání žalobce v této části zamítl.
Žalobce svým dovoláním napadl též výrok uvedeného rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení § 219 o.s.ř.
V této části však dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
U zmíněného výroku není dána přípustnost dovolání, která by vycházela
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť jím nebyl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice
předcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu (ze
dne 6. března 2003, č.j.
39 C 23/2000-199), avšak žaloba jím byla v této části též zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen
tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek
po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí
ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není, neboť důvody, pro
které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích, jsou identické s těmi, pro které změnil vyhovující výrok rozsudku
Krajského soudu v Praze, a žalobu zamítl.
Při vázanosti důvody podaného dovolaní tak není možno považovat napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku za rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 o.s.ř., neboť neřeší právní otázku, která by nebyla v rozhodování dovolacího
soudu dosud vyřešena nebo která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, resp. neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud dovolání
jako nepřípustné v této části odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218
písm. c/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, 142 a § 146 odst. 3
o.s.ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, resp. jeho dovolání bylo
odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu