30 Cdo 18/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Š., podnikateli,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 66/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2006, č. j.
30 Co 273/2006-119, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.947,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 250.000,- Kč
s příslušenstvím, s odůvodněním, že účastníci uzavřeli smlouvu o
zprostředkování prodeje nemovitostí, podle níž žalovaný zprostředkoval dne
10.1.2003 uzavření kupní smlouvy. Žalovaný byl vedlejším účastníkem této
smlouvy, na jehož účet měla být kupujícím složena kupní cena, kterou měl
žalovaný za podmínek stanovených v kupní smlouvě převést na žalobce jako
prodávajícího. V článku III. odstavci 3 kupní smlouvy bylo sjednáno, že částku
250.000,- Kč určenou na úhradu daně z převodu nemovitostí poukáže žalovaný na
účet finančního úřadu do deseti dnů po předložení příslušného výměru. Vklad
vlastnického práva pro kupujícího byl proveden rozhodnutím Katastrálního úřadu
v N. dne 19.2.2003 s právními účinky ke dni 22.1.2003. Dne 10.3.2003 sdělil
žalovaný žalobci, že nemůže splnit svoji povinnost k finančnímu vypořádání,
neboť finanční prostředky poukázané kupujícím uložil na účet u U. b., a.s., kde
zůstaly zablokovány, když z důvodu postupu Č. zůstala pobočka U. b., a.s. v P.
uzavřena. Dne 9.3.2004 vydal Finanční úřad v P. platební výměr na daň z převodu
nemovitostí, které byly předmětem výše uvedené kupní smlouvy, ve výši 250.000,-
Kč. Dopisem ze dne 12.3.2004 vyzval žalobce žalovaného, aby jako vedlejší
účastník kupní smlouvy poukázal na účet finančního úřadu částku 250.000,- Kč na
úhradu daně z převodu nemovitostí. Žalovaný částku finančnímu úřadu nezaplatil,
a proto musel daň zaplatit žalobce, aby nebylo penalizováno prodlení se
splněním daňové povinnosti. Žalobce zaplatil daň ve výši 250.000,- Kč sám dne
8.4.2004, proto má nárok na náhradu takto vynaložené částky. Mezi žalobcem a
žalovaným byl u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 6 C 14/2004 veden spor o
zaplacení částky 3,832.309,- Kč z titulu splnění povinnosti sjednané v kupní
smlouvě (vydání částky kupní ceny). V tomto řízení žalovaný uznal, že i částka
250.000,- Kč mu byla na jeho účet kupujícím zaplacena a že z důvodu uzavření
poboček U. b., a.s. ani tuto částku na daň z převodu nemovitosti nezaplatil.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 6 C 66/2005-68,
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 250.000,- Kč s příslušenstvím.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování ve věci samé mimo jiné
neakceptoval námitku existence překážky věci pravomocně rozsouzené, kterou
uplatňoval žalovaný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. srpna 2006,
č.j. 30 Co 273/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II.
o nákladech řízení a jinak jej potvrdil. Rozhodl také o nákladech odvolacího
řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil s
jeho závěrem
o neexistenci překážky pravomocně rozsouzené věci. Uvedl, že tato překážka
nastává mimo jiné zejména tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná
věc. O tu se jedná, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již
bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
V předmětné věci sice jde o stejný okruh účastníků jako byl v řízení vedeném u
Okresního soudu v Kolíně
pod sp.zn. 6 C 14/2004, avšak v uvedeném řízení šlo o plnění ze závazkového
vztahu
za situace, kdy částka 250.000,- Kč byla složena na účet žalovaného a ten ji v
rozporu
se smlouvou nepřevedl finančnímu úřadu. Teprve po rozhodnutí v této věci
(29.3.2004) nastala nová skutečnost, neboť dne 8.4.2004 žalobce namísto
žalovaného částku 250.000,- Kč finančnímu úřadu zaplatil. Odvolací soud, na
rozdíl od soudu prvního stupně, nehodnotil nárok žalobce jako nárok na náhradu
škody a posoudil jej jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §
451 násl. o.z. Dovodil, že vzhledem ke zjištěnému stavu byla žaloba podána
důvodně, takže pokud soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 25.000,- Kč, rozhodl správně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci i žalovanému dne 7. září 2006
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalovaný dne 6.11.2006 včasné
dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má
zato,
že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.], jmenovitě vadnou aplikaci ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. Za zásadní
ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. považuje posouzení, zda skutečnost, která
nastala po vyhlášení rozsudku před jeho doručením účastníkům a před nabytím
právní moci, může být důvodem nové žaloby ve stejné věci mezi týmiž účastníky,
nebo zda je v takovém případě dána překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a
odst. 5 o.s.ř., či zda tato skutečnost je důvodem k podání odvolání podle §
205a odst. 1 písm. f) o.s.ř. Výslovně též nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech
řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání, neboť dovolání v této věci není přípustné,
a napadené rozhodnutí je správné. Zejména nemá po právní stránce zásadní
význam. Současně požaduje přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř.,
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním
závěrem.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé
odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání
uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech
významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo
ze zákona, pak podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud
dospěje
k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (úspěšně proto není
možné uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). To však
nemění
nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má
napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů
z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Výjimečně však může být
relevantní tehdy, když otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu
odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
Dovolání dovolací soud posoudí jako přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. tehdy, jestliže namítaná vada má právní
(procesněprávní) základnu (nikoliv skutkovou), a její zodpovězení může mít
obecný judikatorní přesah tím, že je způsobilé sloužit jako vodítko obdobných
procesních poměrů i v jiných řízeních a promítnout se tak do rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. ve spojení
s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Musí tak jít o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci
může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky
a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Dovolatel vznáší námitky proti úvaze odvolacího soudu, který (stejně jako soud
prvního stupně) dovodil, že výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne
29.3.2004, č.j. 6 C 14/2004-103, jímž byla zamítnuta žaloba pokud se žalobce v
uvedeném řízení domáhal, aby mu žalovaný J. Š. zaplatil částku 250.000,- Kč,
nezakládá překážku pravomocně rozsouzené věci pro projednání žaloby ze dne
1.12.2004 podané v posuzované věci. S napadeným rozhodnutím je však třeba se
ztotožnit, pokud vychází ze zásady, že o stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li
v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Jak
se uvádí např. v Komentáři k občanskému soudnímu řádu (JUDr. Jaroslav Bureš,
JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michal Mazanec, Občanský
soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, C.H. Beck 2003, str. 615), tentýž
předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Podstatu
skutkového děje lze přitom spatřovat především v jednání a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je proto dána
i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně,
popřípadě neúplně. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné ani např.
to, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení.
Z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. března 2004, č.j. 6 C 14/2004-
103, se podává, že jeho výrokem II. byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce J.,
domáhal proti žalovanému J. Š., zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím.
Žaloba byla v této části odůvodněna tvrzením, že podle smlouvy se žalovaný
zavázal uvedenou částku z titulu úhrady daně z převodu nemovitostí poukázat
(převést) na účet finančního úřadu po předložení příslušného výměru. Tuto
částku však finančnímu úřadu neuhradil. Důvodem zamítnutí žaloby v této části
bylo, že (ve skutečnosti) nebylo žalováno na splnění této (smluvní) povinnosti
(t.j. povinnosti poukázat předmětnou částku finančnímu úřadu). Naproti tomu
žaloba v posuzované věci sp.zn. 6 C 66/2005 vychází z toho, že po rozhodnutí
Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. března 2004, žalobce dne 8. dubna 2004 sám
částku 250.000,- Kč finančnímu úřadu zaplatil, a z tohoto důvodu požadoval po
žalovaném náhradu takto vynaložené částky. Z uvedeného srovnání je zřetelně
patrno, že přes totožnost osob v obou sporech, pokud v nich byl uplatněn nárok
na zaplacení částky 250.000.- Kč, nejde o stejný předmět řízení, neboť
nevyplývá
ze shodných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (významné z tohoto hlediska
proto nemůže např. být, kdy ke skutečnosti, na jejímž základě je založena
žaloba v posuzované věci, došlo).
Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí ve věci samé není možno klasifikovat
jako rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, jak to má na
mysli ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Není proto dána ani přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání není přípustné též proti výroku o náhradě nákladů řízení, protože
ustanovení § 238 o.s.ř. až § 239 téhož zákona takovouto možnost neupravuje
(srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), toto dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání
bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve
spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když žalobci v tomto řízení
vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky u předmětu sporu vyjádřeného částkou 250.000,- Kč
činí sazba odměny 42.300,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze
jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této
vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na
částku 21.150,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla
uvedená částka odměny podle ustanovení § 15, ve spojení s § 14 odst. 1
vyhlášky, dále snížena o 50 % na 10.575,- Kč, t.j. po zaokrouhlení podle § 16
odst. 2 vyhlášky na částku 10.580,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.880,- Kč,
která je po úpravě
o 19 % daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, představována
částkou 12.947,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu