30 Cdo 1814/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce L. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Š., o
určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku -
Místku pod sp. zn. 17 C 106/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24. října 2006, č. j. 11 Co 588/2006 - 190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 21. dubna 2006, č. j.
17 C 106/2001-163, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 2. června 2006, č.
j.
17 C 106/2001-175, určil, že „vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního
úřadu M. k., katastrální pracoviště F. – M. na LV č. 1729 pro k.ú. F., obec F.
– M., tj. domu čp. 2533 na parc. č. 1250/3, jiné stavby bez čp. na parc. č.
1250/7, spolu s parcelami čp. 1250/3 zast. pl. a nádvoří o výměře 137 m2, p.č.
1250/7 zast. pl. a nádvoří o výměře 42 m2, p.č. 1250/1 zahrada o výměře 522 m2,
je žalobce Libor Řeha“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že dne 21. 12. 1998 byla mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako
kupující uzavřena kupní smlouva o převodu označených nemovitostí za kupní cenu
ve výši 310.000,- Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí ke dni 1. 7. 1999. Dne 21. 12. 1998 žalovaná jako zástavní
věřitelka a žalobce jako zástavce uzavřeli dále zástavní smlouvu, jejímž
předmětem byly uvedené nemovitosti a jež byla vložena do katastru nemovitostí s
právními účinky ke dni 21. 12. 1998, a to k zajištění závazku žalobce
(dlužníka) ze smlouvy o půjčce částky 310.000,- Kč uzavřené dne 21. 12. 1998
mezi účastníky (která byla splatná do 21. 3. 1999), v jejímž čl. II. se uvádí,
že závazek vyplývající z této smlouvy je zajištěn vystavenou vlastní směnkou,
dále zástavní a kupní smlouvou k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka zapsaných
na LV č. 1729, k.ú. F., obec F.-M. Dále bylo zjištěno, že dne 21. 12. 1998,
jako druhá v pořadí, byla mezi žalobcem jako dlužníkem a žalovanou a M. H. jako
věřiteli uzavřena další smlouva o půjčce téže částky, která byla zajištěna
vlastní směnkou vystavenou žalobcem M. H. na částku 310.000,- Kč splatnou dne
21. 3. 1999, a zástavní smlouvou k předmětným nemovitostem ve vlastnictví
dlužníka. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 40 C 111/2002, v němž se
žalobce domáhal proti žalované D. U. zaplacení částky 310.000,- Kč s
příslušenstvím, pak soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem pro uznání ze dne
27. 8. 2002, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2002, bylo žalované D. U. uloženo zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky
60.000,- Kč s přísl. bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby
zastaveno. Tuto žalobu odůvodnil žalobce tím, že „žalovaná U. jej požádala, aby
jí ručil při uzavření smlouvy o půjčce, žalobce však zjistil, že nemá být
ručitelem, nýbrž že si má částku 310.000,- Kč sám půjčit od I. Š. Smlouvu o
půjčce uzavřít nechtěl, ale žalovaná jej ubezpečila, že celou půjčku v plném
rozsahu uhradí a to nejpozději ke dni 21. 3. 1999; proto smlouvu o půjčce s I. Š. uzavřel. Po podpisu mu byla vyplacena částka 290.000,- Kč, když částku
60.000,- Kč si paní Š. ponechala jako úrok za měsíce leden, únor a březen 1999,
ze zbývající částky 250.000,- Kč zapůjčil žalobce U. částku 170.000,- Kč“; ta
potvrdila, že od něj převzala částku 170.000,- Kč, a do 21. 3. 1999 se mu
zavázala vrátit 250.000,- Kč. Dále bylo v dané věci výpověďmi svědků prokázáno,
že žalobce neměl v úmyslu své nemovitosti prodat a že kupní smlouva byla dne
21. 12. 1998 sepsána pouze z důvodu zajištění závazku ze smlouvy o půjčce;
naopak neprokázaným zůstalo tvrzení žalované, že žalobce obdržel částku
310.000,- Kč dvakrát. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva
účastníků ze dne 21. 12. 1998 o prodeji předmětných nemovitostí je pro
obcházení zákona absolutně neplatná podle § 39 obč.
zák., neboť byla uzavřena
za účelem zajištění pohledávky žalované ze smlouvy o půjčce uzavřené se
žalobcem téhož dne (pro případ včasného nezaplacení půjčky žalobcem mělo na
žalovanou přejít vlastnické právo k nemovitostem). I když ze samotného textu
kupní smlouvy nevyplývá, že byla uzavírána za účelem zajištění půjčky, zmiňuje
se o tomto způsobu zajištění pohledávky smlouva o půjčce uzavřená mezi
účastníky. V případě předmětné kupní smlouvy se tudíž jedná o tzv. propadnou
zástavu, která odporuje smyslu zástavního práva tak, jak je upraveno v § 152
obč. zák. Dále okresní soud dovodil, že kupní smlouva by byla neplatná i podle
§ 37 obč. zák., neboť žalobce neměl při jejím podpisu vůli nemovitosti prodat. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. shledal v tom, že bez požadovaného určení nemůže dosáhnout změny zápisu v
katastru nemovitostí, v němž je jako vlastnice předmětných nemovitostí zapsána
žalovaná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2006,
č. j. 19 Co 588/2006 - 190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného okresním soudem a shodně s ním shledal naléhavý právní zájem žalobce
na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Ztotožnil se rovněž s
jeho závěrem, že byla-li předmětná kupní smlouva uzavřena za účelem zajištění
pohledávky žalované ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 21. 12.
1998, je neplatná podle § 39 obč. zák., neboť se jednalo „o klasický případ
tzv. propadné zástavy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že právní posouzení předmětné
kupní smlouvy účastníků ze dne 21. 12. 1998 jako propadné zástavy odporuje
zásadě smluvní autonomie, neboť smlouva splňuje všechny náležitosti právního
úkonu, tj. byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a je proto
platná. Namítá, že se krajský soud nezabýval celým skutkem, protože „v tomto
případě“ byly uzavřeny dvě smlouvy
o půjčce, z nichž za platnou považuje druhou smlouvu, kterou jako věřitel vedle
žalované uzavřel i pan H. a která nebyla kupní smlouvou zajištěna. Dále uvedla,
že žalobce dne 21. 12. 1998 obdržel částku 310.000,- Kč dvakrát, jednou ze
smlouvy
o půjčce a podruhé na základě uzavřené kupní smlouvy, z čehož dovozuje, že
o propadnou zástavu by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by částku 310.000,-
Kč obdržel pouze jednou. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být
způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje
za správný závěr odvolacího soudu, že neprokázala, že by žalobce částku
310.000,- Kč obdržel dvakrát, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že
nesouhlasí
se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou
její námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s
hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného
řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která
byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost
rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která
působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
Za skutkového stavu, jak byl v dané věci zjištěn, nelze odvolacímu soudu
vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže kupní smlouvu ze dne 21. 12. 1998
uzavřenou mezi účastníky o převodu předmětných nemovitostí - i když splňuje
všechny náležitosti podle občanského zákoníku - posoudil jako neplatný právní
úkon podle § 39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným smyslem bylo sjednání
tzv. propadné zástavy.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci
(srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření kupní
a zástavní smlouvy). I podle § 152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní
právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá,
nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku
zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl
uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z
výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž
skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky
zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s
účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem
zákona neplatná podle § 39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která
byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka ze smlouvy o půjčce byla uspokojena
tím, že na zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka k
zástavě, nebude-li dluh řádně a včas zaplacen (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 12/2000, pod č. 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp.
zn. 21 Cdo 2369/2000, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01).
Námitka dovolatelky, že kupní smlouva ze dne 21. 12. 1998 „splňuje všechny
náležitosti předepsané občanským zákoníkem, tj. byla uzavřena svobodně, vážně,
určitě a srozumitelně“, není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit, neboť tato smlouva je absolutně neplatná podle § 39
obč. zák.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „se nezabýval celým skutkem, protože
v tomto případě byly uzavřeny dvě smlouvy o půjčce“, je k tomu třeba uvést, že
předmětem řízení v dané věci byla žaloba o určení vlastnického práva k
předmětným nemovitostem, v němž soud jako předběžnou řešil otázku platnosti
kupní smlouvy účastníků o převodu těchto nemovitostí ze dne 21. 12. 1998, a
nikoliv platnost smlouvy o půjčce, kterou se žalobcem jako věřitel vedle
žalované uzavřel pan H.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v
dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího a
Ústavního soudu, není dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek
tohoto řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu