30 Cdo 1827/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce Ing. L. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. S. a 2) N.
S., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
18 C 169/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
1. února 2005, č. j. 30 Co 1550/2005 - 82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, č. j. 30 Co 1550/2005 - 82,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby bylo určeno, že je
vlastníkem domu čp. 3121 na stavební parcele č. 4198/62 o výměře 82 m2, parcely
č. 4198/62, stavební parcely č. 4198/26 o výměře 414 m2, vše v obci P., k. ú.
S., vše zapsané na LV 1931 u Katastrálního úřadu P. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 19. 4. 1996 o převodu
uvedených nemovitostí na kupujícího - společnost N., a. s., z důvodu, že
smlouva jím nebyla podepsána před notářem, jak se v ní uvádí, že v době jejího
uzavření měl jinou adresu trvalého bydliště, než je uvedena ve smlouvě a
ověřovací doložce, že ve smlouvě je nesprávně označeno jeho rodné číslo a že k
podpisu smlouvy byl donucen násilím
a pod tlakem a nepřevzal kupní cenu. Protože žalovaní jsou zapsáni v katastru
nemovitostí jako vlastníci uvedených nemovitostí a žalobce bez rozhodnutí soudu
o určení vlastnictví
k nemovitostem nedocílí změny zápisu v katastru nemovitostí, má žalobce
naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném
určení. Posléze žalobce doplnil svá skutková tvrzení tak, že předmětnou smlouvu
uzavřel za účelem zajištění pohledávky společnosti N., a. s., z titulu půjčky
poskytnuté touto společností třetí osobě a že neměl vůli předmětné nemovitosti
prodat. I kdyby smlouva směřující pouze k zajištění závazku z titulu půjčky
byla žalobcem řádně podepsána, nemá zákonné náležitosti zástavní smlouvy ani
smlouvy o zajišťovacím převodu práva a je proto pro rozpor se zákonem
neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 7. 2004, č. j. 18 C 169/2002 -
92, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
žalobce jako prodávající uzavřel se společností N., a. s., kupní smlouvu o
převodu předmětných nemovitostí (kterou žalobce podepsal dne 19. 4. 1996 a za
kupujícího byla podepsána dne 3. 10. 1996 V. L., v té době předsedou
představenstva společnosti) za dohodnutou kupní cenu ve výši 5.000.000,- Kč; ze
smlouvy vyplývá, že kupní cena byla zaplacena v hotovosti při jejím podpisu.
Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni
16. 10. 1996. Dále bylo zjištěno, že jmenovaná společnost jako prodávající
uzavřela dne 19. 6. 1997 kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí s L.
K., který je následně kupní smlouvou
ze dne 6. 6. 2000 prodal T. L., a ten je kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2001
převedl na žalované s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí ke dni 18. 5. 2001. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má na
požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí soudu vytváří pevný právní základ ve vztazích mezi účastníky a
lze jím dosáhnout shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru
nemovitostí. Na základě důkazního řízení, v jehož průběhu vyslechl žalobce a
svědka L. a provedl důkaz listinami, dovodil, že žalobce svá skutková tvrzení o
skutečnostech, které by mohly být důvodem neplatnosti kupní smlouvy uzavřené se
společností N., a. s., neprokázal, naopak bylo zjištěno, že smlouvu podepsal
zcela svobodně. K tvrzení žalobce korespondujícímu výpovědi svědka L., že
smluvní strany kupní smlouvy neměly vůli takovou smlouvu uzavřít, nýbrž učinit
právní úkon směřující k zajištění pohledávky společnosti N., a. s., z
poskytnuté půjčky, soud vyslovil právní názor, že předmětnou kupní smlouvu lze
považovat za právní úkon, jímž měl být zastřen jiný právní úkon, a že kupní
smlouva jako simulovaný právní úkon je pro nedostatek vůle smluvních stran ji
uzavřít neplatná. Protože však zastřený právní úkon nemá náležitosti smlouvy o
zajišťovacím převodu práva, když v textu smlouvy chybí specifikace závazku,
který má být převodem vlastnického práva k nemovitostem zajištěn, nemůže se
jednat o smlouvu podle § 533 obč. zák. Vzhledem k tomu, že neplatnosti
simulovaného právního úkonu se nelze s úspěchem dovolat vůči tomu subjektu,
který jej považoval a vzhledem ke všem okolnostem případu mohl považovat za
nezastřený (§ 41a odst. 2, věta druhá obč. zák.), a protože žalované jako v
pořadí čtvrté nabyvatele nemovitostí, kteří se neúčastnili právních vztahů mezi
žalobcem a společností N., a. s., je třeba za takové osoby považovat, soud v
zájmu právní ochrany dobré víry žalovaných žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j.
21 Co 401/2004 - 114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění obvodního soudu a ztotožnil se s jeho názorem, že žalobce má na
požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem,
neboť na základě soudního rozhodnutí určujícího právo lze provést změnu zápisu
v katastru nemovitostí. S ohledem na to, že otázka platnosti předmětné smlouvy
je otázkou předběžnou, dovodil odvolací soud
(z hlediska věcné legitimace v řízení), že žalobce sice správně označil na
straně žalované osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako jejich
vlastníci, „ale protože to nejsou tytéž osoby, které byly účastníky kupní
smlouvy z roku 1996, měli být za účastníky řízení na straně žalované označeni
také účastníci této smlouvy a případně všichni ti, jejichž právní sféry se
sporné právo týká“. Za nesprávný dále odvolací soud označil postup soudu
prvního stupně, pokud žalobce - po připuštění změny žaloby a poté, co byl
žalobce
při jednání dne 12. 3. 2003 vyslechnut jako účastník řízení a dne 11. 9. 2003
svědek L. - opětovně při jednání dne 7. 1. 2004 poučil ve smyslu ust. § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že dosavadní důkazy nejsou postačující k tomu, aby
soud dle jeho návrhu ve věci rozhodl, a vyzval jej, aby doplnil svá skutková
tvrzení v souvislosti s výslechem svědka L. Poukázal na to, že teprve při
jednání dne 7. 1. 2004 doplnil zástupce žalobce skutková tvrzení oproti žalobě
tak, že - jak vyplynulo z výpovědi svědka L. - byla kupní smlouva uzavřena za
účelem zajištění splnění pohledávky z půjčky, k čemuž přítomný žalobce uvedl,
že „k poskytnutí půjčky nikdy nedošlo a že půjčka byla poskytnuta jenom jejich
obchodnímu partnerovi“, ačkoliv ve své účastnické výpovědi tvrdil, že „kupní
smlouva měla sloužit jako pojistka k realizaci nájemní smlouvy ve spise
založené“. I když tento postup soudu prvního stupně byl nesprávný (a soud se
ani nevypořádal s odlišnými
a rozpornými tvrzeními žalobce v průběhu řízení), nemělo to za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť je správný jeho názor, že žalovaní
vzhledem ke všem okolnostem případu považovali a mohli považovat předmětnou
kupní smlouvu za platnou. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem obvodního
soudu, že žaloba není důvodná
s ohledem na ochranu dobré víry žalovaných. Z tohoto důvodu je nesprávná jeho
úvaha, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem, stejně jako závěr o
neplatnosti této smlouvy. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku
žalobce, že se fakticky jednalo o propadnou zástavu, neboť „v tomto řízení
nejsou jeho účastníky všichni ti, kteří případně takovou kupní smlouvu, která
má být fakticky smlouvou o propadné zástavě, uzavřeli, a bez účasti těch,
kterých se sporný vztah týká, nelze se otázkou platnosti smlouvy zabývat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními
závěry odvolacího soudu a namítá, že kupní smlouva uzavřená dne 19. 4. 1996 se
společností N., a. s., nemá všechny náležitosti, že jí nepodepsal před notářkou
v P., že je v ní uvedeno nesprávné rodné číslo a že nikdy nepřevzal kupní cenu,
což vyplývá i z výpovědi svědka L., který uvedl, že „prodávající podepsal kupní
smlouvu v okamžiku, kdy mu byly předávány peníze
ze smlouvy o půjčce.“ Soudům obou stupňů v této souvislosti vytýká, že
neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie ke
zjištění, zda podpis
v ověřovací knize notářky Dr. N. – K. je jeho pravým podpisem či falzifikátem.
Dovolatel má za to, že v řízení u soudu prvního stupně bylo zejména
z výpovědi svědka L. prokázáno, že „se jednalo o propadnou zástavu“ a že
předmětná kupní smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva, a tedy pro
obcházení zákona absolutně neplatná, což je zřejmé v kontextu s ust. § 169 obč.
zák., a že tedy odvolací soud tuto jeho námitku odmítl nedůvodně. Správný totiž
není ani jeho názor, že „otázkou platnosti smlouvy se nelze zabývat bez účasti
těch, kteří případně takovou smlouvu, která má být fakticky smlouvou o propadné
zástavě, uzavřeli“, neboť žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti lze podat
jen proti tomu, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dále
dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud žalobu zamítl z
důvodu ochrany dobré víry na straně žalovaných, „protože zákon u převodů
vlastnictví k nemovitostem o dobré víře nehovoří“. Navrhl, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaní ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání uvedli, že není
důvodné, a s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu navrhli, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmene b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebylo vydáno
rozhodnutí, které by odvolacím soudem bylo zrušeno se závazným právním názorem.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku pasivní věcné
legitimace
v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, v němž je jako předběžná řešena
otázka platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k těmto nemovitostem. Vzhledem k
tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné
(určující) a protože ji odvolací soud vyřešil nesprávně a v rozporu s ustálenou
judikaturou, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř.
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že
účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž
v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
týká.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu
(smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na
straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu
(smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci. Posuzuje-li však soud platnost
nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou
(tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž
vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je
účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu
(smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení
nebyl žádný
z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož
předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž
je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) právě proto, aby
účinky rozhodnutí soudu
o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky
právního úkonu (smlouvy), nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti
právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu
(smlouvy) žádný takový právní následek. Názor odvolacího soudu by pak ve svých
důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel být z hlediska věcné
legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká, ale i
všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného jako předběžná
otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se
v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a povinnostech a jejich účast
v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho výsledku - zbytečná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu
ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopise Soudní
judikatura
pod č. 77, ročník 2002).
V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k
nemovitosti je či není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení
jde, ten, kdo tvrdí, že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v
katastru nemovitostí, a ten, kdo je jako její vlastník zapsán
v katastru nemovitostí. Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť
výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu vlastnické právo k nemovitosti
je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný
dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím).
V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné kupní smlouvy uzavřené
mezi žalobcem a společností N., a. s., bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR
vlastnické právo této společnosti k uvedeným nemovitostem, která je posléze
kupní smlouvou ze dne 19. 6. 1997 převedla na L. K., ten je kupní smlouvou
ze dne 6. 6. 2000 převedl na T. L., jenž je pak kupní smlouvou ze dne
17. 5. 2001 prodal žalovaným s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí
ke dni
18. 5. 2001. Právní otázka, zda kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a
společností N., a. s., je či není platným právním úkonem, za této situace
představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda žalobce
je či není vlastníkem uvedených nemovitostí. Není tudíž správný názor
odvolacího soudu, že „otázku platnosti předmětné kupní smlouvy nelze v daném
řízení o určení vlastnictví k nemovitostem řešit jako otázku předběžnou bez
účasti těch, kteří takovou smlouvu uzavřeli, a případně dalších subjektů“,
neboť domáhá-li se žalobce, který není zapsán jako vlastník uvedených
nemovitostí v katastru, určení vlastnictví k těmto nemovitostem, má aktivní
věcnou legitimaci v tomto řízení proti žalovaným, kteří je nabyli kupní
smlouvou ze dne
17. 5. 2001, a jsou jako jejich vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, a
žalovaní jsou tudíž ve sporu pasivně věcně legitimováni; právní sféry jiných
subjektů se v daném případě sporné vlastnické právo k uvedeným nemovitostem
netýká a i kdyby žalobce v žalobě označil za žalované i jiné subjekty, nemohlo
by takovému návrhu být ve vztahu k těmto subjektům vyhověno, neboť rozhodnutí
soudu by nemohlo mít žádný vliv na zápis
do katastru nemovitostí (srov. rozsudek NS ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn.
30 Cdo 1333/2002).
Vzhledem k tomu, že v dané věci se řízení zúčastnily všechny věcně legitimované
osoby, nemohla být v souladu se zákonem žaloba zamítnuta pro nedostatek tzv.
pasivní věcné legitimace.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR jej zrušil (§
243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta
před středníkem o. s. ř.), aniž se pro předčasnost zabýval dalšími námitkami
žalobce
v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s .ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu