30 Cdo 1848/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 23 C 95/99,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března
2005, č.j. 1 Co 5/2005-264, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.200,- Kč jejímu
zástupci, advokátu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Co
5/2005-264, k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.
října 2004, č.j. 23 C 95/99-240, kterým byla zamítnuta jednak žaloba, aby
žalovaná byla uznána povinnou zaslat žalobci písemnou omluvu, kterou (ve znění
uvedeném ve výroku rozsudku) uveřejní v denících P. a M. f. D., jednak žaloba
na zaplacení částky 15,200.000,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce v řízení tvrdí dva zásahy do
svých osobnostních práv postupem žalované. Především jde o postup Finančního
úřadu
ve F. n. O., který ač delegoval místní příslušnost žalobce jako daňového
subjektu na Finanční úřad v O., vydal v rozporu s předchozím právním názorem
krajského soudu v roce 1997 a v roce 2000 platební výměry, jimiž stanovil
žalobci základ důchodové daně a daň z objemu mezd za rok 1992, vyměřil daňové
penále, penále za pozdní úhradu placení záloh na daň z objemu mezd za rok 1992.
Vzal v úvahu, že žalobce dále tvrdí zásah do osobnostních práv manipulací
žalované v soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp.
zn. 13 C 130/97 tím, že předložila zmíněné platební výměry, o nichž tvrdila, že
byly vydány v souladu s právním řádem.
Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že se soud prvního stupně správně
zabýval otázkou, zda takto vymezené zásahy lze hodnotit jako zásahy
protiprávní, narušující či ohrožující osobnostní sféru žalobce jako fyzické
osoby a dospěl přitom
k negativnímu závěru, neboť v pravomoci soudu v občanském soudním řízení o
ochranu osobnosti (totiž) není přezkum postupu orgánů v daňovém řízení. Není
proto možno přezkoumat jak rozhodování finančních úřadů, ale ani krajského
soudu v soudním řízení správním. Protiprávním zásahem do osobnostních práv
fyzické osoby by mohl být pouze postup daňových orgánů, který by byl
nepřiměřený vzhledem k výkonu správy daní a poplatků či výkonu procesních práv
účastníka soudního řízení. K tomu však nedošlo.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 14. dubna 2005,
přičemž téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 10. června 2005, t.j. ve lhůtě
stanovené v ustanovení § 240 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"),
včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 20. října 2005. Odkazuje na ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když má zato, že rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že
napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona).
Podle dovolatele žalovaná závažným způsobem porušila jeho základní práva a
svobody tím, že zasáhla do jeho osobnostních práv. Konkrétně jde o právo na
ochranu zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí žalobce, jeho
rodiny, dobré pověsti a ochrany jména
ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), resp. o
práva zaručená a garantovaná žalobci Ústavou České republiky a Listinou
základních práv a svobod. Soudy obou stupňů se nezabývaly meritem žaloby, ani
intenzitou zásahů schopných vyvolat zásah do osobnostních práv žalobce. Soud
prvního stupně též nepostupoval způsobem stanoveným v ustanovení § 219 a 221
o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, který byl předmětem odvolání,
nebyl věcně správný. Odvolací soud se též nevypořádal s důvody odvolání žalobce
a ani s tím, že soud prvního stupně odmítl téměř veškeré navržené a předložené
důkazy. Dovolatel je dále přesvědčen, že soudům obou stupňů dostatečným
způsobem prokázal, že výkon správy daní žalovaným byl zcela nepřiměřený a v
rozporu se zákony, včetně Ústavy ČR. Poukazuje pak na to, že postup žalované se
nepříznivě odrazil v řadě aspektů jeho osobního i profesního života.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaná vyjádřila písemným podáním ze dne 2. ledna
2006. Plně se ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Navrhla proto
potvrzení tohoto rozhodnutí (správně zamítnutí dovolání).
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházely jiné, a odvolacím
soudem později zrušené rozsudky téhož soudu, avšak žaloba jimi byla vždy též
zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich
stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru,
že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených
dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však
nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v
posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah
o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (předpokládající, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází
ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu
(obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005,
sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí
mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Jestliže
odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení § 11 násl. o.z. (zejména pak
ustanovení § 13 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury
vážící se k této právní problematice.
Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 13 odst. o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím
toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem. Některé zásahy, byť se zdánlivě třeba jevící, že odporují
objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je
existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají
tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce
vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné
straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo
z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je
zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou
překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při
posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana
osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze
u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by
byl neoprávněný, resp. protiprávní.
K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo podle žaloby dojít
postupem finančních orgánů v souvislosti s daňovým řízením při obecném výkonu
oprávnění a povinností těchto orgánů. Ač žalobce dovozuje, že v tomto případě
nepostupovaly správně, nebylo prokazováno a prokázáno, že by v dané věci bylo
vykročeno z mezí řízení, v němž je zákonem dána jejich kompetence. Proto
v pravomoci soudů v občanském soudním řízení není mimoprocesně přezkoumávat
správnost postupu těchto orgánů (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004-153).
Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky lze státní moc uplatňovat jen v
případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je
obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tak vyjádřena
zásada podřízenosti státní moci zákonu. Každý státní orgán má vymezenu
pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto zásady se vztahují i na
postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. Soud může zasahovat
do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek
stanovených výslovně zákonem.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7
o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich
jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském
soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné
ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení
o ochranu osobnosti) např. zasahoval do postupu finančních orgánů tím, že by
např. aproboval jejich postup (analogicky srovnej usnesení Ústavního soudu
České republiky ze dne 2. března 2004, sp. zn. II. ÚS 299/03).
K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít při výkonu jiného
subjektivního práva, resp. povinnosti stanoveného zákonem (což je třeba
vztáhnout
i na žalobcem zmíněný postup v rámci řízení vedeného před Okresním soudem
ve Frýdku – Místku). Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu takto
posuzoval
v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého
stupně věc posuzoval v souladu s vyloženými názory, pak při vázanosti
dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené
rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
jak to má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné
odmítl
(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Neměl proto
ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání
bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve
spojení
s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované
vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně
jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm.
k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za
zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba
odměny
ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,-
Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby,
bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce
žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací
soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.125,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto
vztahu 3.200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu