30 Cdo 1876/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně D.
P., zastoupené JUDr. Andreou Sobotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá
741/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 76 692 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 263/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2013, č. j. 21 Co 227/2013-116,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2013, č. j. 21 Co 227/2013-116,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2013, č. j. 15 C
263/2012-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, č. j. 15 C 263/2012-78,
ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala přiznání náhrady
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 59 Ca 112/2008, 62 Cad
55/2009, 62 Cad 60/2009, 62 Ad 7/2010, 62 Ad 72/2010 a 62 Ad 9/2010, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se domáhala přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení před správními soudy, z nichž poslední skončilo rozhodnutím ze
dne 26. 5. 2011, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2011. Náhrady újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedených před správními orgány se
žalobkyně domáhala samostatnou žalobou vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 10 C 255/2012. Předmětem správního řízení bylo stanovení dávky
hmotné nouze – doplatku na bydlení. Žalovaná nárok, který u ní žalobkyně
předběžně uplatnila, neuznala. V průběhu soudního řízení žalovaná uplatnila
námitku promlčení, kterou odůvodňovala tím, že žaloba byla podána až dne 3. 12. 2012, tedy již po uplynutí promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“). Soud prvního stupně se proto nejprve zabýval
uplatněnou námitkou promlčení a dospěl k závěru, že byla uplatněna důvodně. K
tomuto soud prvního stupně uvedl, že za situace, kdy v tomto řízení podle
skutkových vylíčení uplatňuje žalobkyně odškodnění za nemajetkovou újmu ve
vztahu k řízení před správními soudy, kdežto další žalobou uplatňuje u téhož
soudu nárok na odškodnění za řízení vedená před správními orgány, potom počátek
běhu promlčecí lhůty je třeba vázat k okamžiku skončení soudního řízení jeho
posledním rozhodnutím, neboť od té doby nemohla žalobkyni vznikat nemajetková
újma vyvolávaná délkou soudního řízení a k tomuto okamžiku se žalobkyně
nejpozději dozvěděla, že jí nemajetková újma vznikla. Protože celková lhůta k
úspěšnému uplatnění nároku činí podle § 32 odst. 3 OdpŠk 6 měsíců s
přihlédnutím k přerušení běhu této lhůty po dobu předběžného projednání nároku,
žalobkyně žalobou podanou dne 3. 12. 2012 tuto lhůtu překročila, neboť řízení
skončilo již 3. 6. 2011. Soud prvního stupně v důsledku promlčení žalobu
zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, přičemž dále odmítl námitku žalobkyně, že soud prvního stupně
nerozhodl o spojení věcí podle § 112 dost. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně tento
návrh vznesla až po skončení jednání, při kterém byli účastníci poučeni o
koncentraci řízení. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně vlastnoručním
dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka formuluje sedm otázek, z
jejichž obsahu se však podává, že jde o otázku jedinou, a to určení počátku
běhu promlčecí lhůty dle § 32 odst.
3 OdpŠk v případě práva na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, pokud jde o řízení
vedená před správními orgány a správními soudy, za situace, kdy poškozený
uplatňuje právo na přiměřené zadostiučinění v odškodňovacích řízeních
samostatně za délku řízení před správními orgány a před správními soudy. Jako
dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka
namítá, že počátek běhu promlčecí lhůty měl být stanoven podle skutečného
skončení řízení před správními orgány, nikoliv podle uplatněného nároku v
žalobě. Dále dovolatelka namítá vady řízení spočívající v tom, že soudy nižších
stupňů v rozporu s ustanovením § 112 o. s. ř. nespojily výše uvedená řízení, a
že v průběhu řízení nebyla poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce v
rozporu s § 30 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací
soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vlastnoruční dovolání dovolatelky
doplnila soudem ustanovená zástupkyně podáním, jímž se ztotožnila s dovoláním
dovolatelky. Rovněž uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném
posouzení vznesené námitky promlčení, a to jednak z důvodu, že promlčecí lhůta
byla počítána od nesprávného dne, jednak z důvodu, že námitka byla vznesena v
rozporu s dobrými mravy. Následně zástupkyně dovolatelky obsáhle odůvodňuje, v
čem spočívá rozpor s dobrými mravy, přičemž poukazuje na judikaturu Nejvyššího
soudu i Ústavního soudu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení výše
formulované právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk: „Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala
právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li
nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než
za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu
došlo.“
Dle ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základní
svobod (dále jen „Úmluva“): „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo
závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny
buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo
národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy
nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu
považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním
okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“
Článek 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o „projednání soudem“ a o rozhodnutí o
„občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních
věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o
jejich občanských právech nebo závazcích. Z judikatury Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) však plyne závěr, že termín „projednání soudem“
je nezbytné vykládat extenzivně, a tudíž za soud je nutné považovat i orgán,
který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o
občanských právech nebo závazcích účastníka (srov. např. Sramek proti Rakousku,
rozsudek ze dne 22. 10. 1984, stížnost č. 8790/79). Evropský soud ve své
judikatuře dále dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst.
1 Úmluvy nestačí
slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž
výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí
se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van
Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010,
stížnost č. 36137/04). Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž
zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho
civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských
práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585.): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek,
který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci,
rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo
závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které
se v daném případě jedná, civilní (t j. soukromoprávní) povahy? V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky. Při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i
na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li
Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na
něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014). Pro posouzení otázky položené dovolatelkou je nejprve nutné posoudit, zdali
správní řízení o stanovení dávky hmotné nouze může být podřazeno pod čl. 6
odst. 1 Úmluvy, tedy zdali je kladně odpovězeno na tři výše uvedené otázky. V
posuzovaném případě rozhodovaly správní orgány o poskytnutí dávky hmotné nouze
podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších
předpisů. K přiznání a vyplacení dávky mohlo dojít pouze tehdy, pokud o ní
rozhodl věcně a místně příslušný správní orgán. Tento správní orgán tudíž
rozhodoval o existenci daného práva, které bylo opravdové a vážné. Právo na
vyplacení sociální dávky má původ ve vnitrostátním právu, neboť je přiznáno na
základě uvedeného zákona o hmotné nouzi, což je právní předpis, který je
součástí českého právního řádu. Pro posouzení, zdali se jedná o právo civilní
(tj. soukromoprávní) povahy je nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Právní řád
České republiky tradičně zařazuje sociální podporu, která vychází z
veřejnoprávní regulace, do oblasti veřejného práva. Nicméně z judikatury ESLP
vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (viz např. Kiefer proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, stížnosti č. 27353/95),
nadto řízení o poskytnutí plnění ze strany státu jsou judikaturou ESLP typově
považována za řízení se zvýšeným významem pro účastníka (srov. Stanovisko, bod
IV.).
Proto lze řízení o stanovení dávky hmotné nouze podřadit pod působnost
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť bylo kladně odpovězeno na všechny tři stanovené
otázky. Z toho důvodu je nezbytné uvedené správní řízení a navazující soudní
řízení posuzovat jako jeden celek až do vydání konečného rozhodnutí ve správním
řízení. Do celkové délky řízení musí být započítán nejenom přezkum správním
soudnictvím, ale i samotné rozhodování správních orgánů. Na podkladě
aplikovatelnosti Úmluvy bude možné shodně aplikovat i Stanovisko. K otázce posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty je zásadní výše
uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání daného řízení. Šestiměsíční
promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk počne běžet až skončením řízení, kde k
nesprávnému úřednímu postupu došlo. V posuzovaném řízení tak počala promlčecí
lhůta běžet až dnem právní moci konečného rozhodnutí správního orgánu. Institut
promlčení jakožto hmotněprávní institut není závislý na způsobu, jímž
dovolatelka právo uplatnila u soudu. Dovolatelka nárok na přiměřené
zadostiučinění rozdělila, kdy požaduje přiznání přiměřeného zadostiučinění
zvlášť za časové období, kdy rozhodovaly správní orgány, a zvlášť za období,
kdy rozhodovaly správní soudy. Rozdělení nároku je plně v kompetenci
dovolatelky, aniž by tato okolnost mohla jakkoliv ovlivnit počátek běhu
promlčecí lhůty. Počátek běhu promlčecí lhůty se neodvíjí od okamžiku, který
vyplývá z žalobního návrhu dovolatelky, ale odvíjí se od okamžiku skončení
řízení, což je skutečnost nezávislá na procesním postupu dovolatelky. Odvolací
soud i soud prvního stupně proto nesprávně posoudily otázku určení počátku běhu
promlčecí lhůty. Jelikož napadené rozhodnutí je nesprávné již na základě výše uvedeného důvodu,
dovolací soud se dále nezabýval otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s
dobrými mravy, neboť na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Ohledně vady spočívající v nespojení řízení dovolací soud uvádí, že je
plně v kompetenci soudů nižších stupňů posoudit, zda v konkrétním případě
spojení řízení bude hospodárným. Vzhledem k výše uvedenému závěru nespojení
řízení nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ohledně druhé
námitky spočívající v absenci poučení dovolatelky dle § 30 odst. 1 věty druhé
o. s. ř. dovolací soud uvádí, že ze spisu se nepodává, že by se dovolatelce v
řízení tohoto poučení dostalo. Pochybení soudu prvního stupně v tomto směru
neodstranil ani odvolací soud. Zástupkyně byla dovolatelce ustanovena na
základě její žádosti obsažené v dovolání, z čehož vyplývá, že dovolatelce
svědčily důvody pro ustanovení zástupce. Daná vada tudíž mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Řízení před soudy tak je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy nesplnily
poučovací povinnost, kterou jim ukládá ust. § 30 odst. 1 věty druhé o. s.
ř., a
v důsledku toho nedošlo k naplnění ústavního práva na právní pomoc v řízení
před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jelikož z
uvedeného je zřejmé, že dovolatelka již je s tímto právem obeznámena, není
nezbytné v dalším průběhu řízení tuto vadu napravit. Je na dovolatelce, zda
požádá o ustanovení zástupce i pro další průběh řízení. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento
rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán
právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.