30 Cdo 1889/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) Ing. J. P.,
a b) nezl. T. P., zastoupené zákonnými zástupci - otcem
a matkou, obou zastoupených advokátem, proti žalované Městské nemocnici Č.,
zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 99/2004, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Co 379/2005-230,
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. První žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku
3.200,- Kč jejímu zástupci
advokátu.
III. Ve vztahu mezi druhou žalobkyní a žalovanou se žalované právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznává.
rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených
státem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Co
379/2005-230, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil,
zatímco ve výroku
o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem jej změnil.
Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobci spatřovali neoprávněný zásah do svých osobnostních práv,
konkrétně do práva na soukromí a práva na zdraví Ing. J. P., manželky prvního
žalobce a matky druhé žalobkyně, v poškození zdraví jmenované v souvislosti
se zanedbáním pracovních povinností pracovníky žalované. Při hospitalizaci
Ing. P. v souvislosti s jejím porodem nebylo podle tvrzení žalobců provedeno
předporodní ultrazvukové vyšetření k určení velikosti plodu, během porodu
nebyla uskutečněna kardiotokografická kontrola činnosti dělohy a srdeční akce
plodu a přísně individuálně nebyl dávkován oxytocin. Navíc namísto ukončení
porodu císařským řezem byl porod urychlován tlakem na břicho rodičky
(Kristellerova exprese).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo
zjištěno, že by žalobci tvrzené neprovádění kontinuální kontroly
kardiotokografem (jako jediného zjevného opomenutí), dále tzv. „přidržení
fundu“ (Kristellerova exprese), provedené podle znaleckého posudku postupem
lege artis, ani žádné jiné jednání či opomenutí pracovníků žalované, mělo
příčinnou souvislost se vznikem ruptury dělohy a syndromu diseminované
intravaskulární koagulace. Nebyl tak prokázán neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobců, takže nelze dovodit ani odpovědnost žalované
podle § 13 o.z.
Současně poukázal na to, že v souvislosti s žalobci dovozovanou
odpovědností žalované podle § 11 násl. o.z. za neoprávněný zásah proti zdraví
paní Ing. P. nejsou tito k uplatnění tohoto nároku věcně aktivně legitimováni.
Věcná aktivní legitimace je stav vyplývající z hmotného práva a znamená, že
subjekt je nositelem práva. Aktivní legitimace tak svědčí pouze ing. P. a
nikoli žalobcům.
Připomněl též, že součástí práva na soukromí je i právo na rodinný
život zahrnující v sobě vztahy mezi blízkými příbuznými, vytváření a rozvíjení
vzájemných vztahů a v jejich rámci naplňování vlastní osobnosti. Okolnost, že
žalobci nesli (popř. nadále těžce nesou) zdravotní potíže postižené, však není
podle názoru soudu v příčinné souvislosti s postupem žalované jako
zdravotnického zařízení, v němž jmenovaná byla hospitalizována při porodu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 24.
března 2006 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23. května 2006
včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť mají zato, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňují dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (rozhodnutí je
postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Jako vadu řízení označují neprovedení navržených důkazů (soudním spisem
obsahujícím revizní znalecký posudek, zápisem z jednání znalecké komise
Ministerstva zdravotnictví a popisem zmíněného porodu v časopise
Č.gynekologické
a porodnické společnosti), které postup žalované v předmětné věci zpochybňují.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na
závěr soudů obou stupňů, podle kterého aplikace postupu „přidržení
fundu“ (nikde v lékařské literatuře nepopsaného a v oficiální lékařské vědě
zcela neznámého) může být postupem „lege artis“. Podle žalobců je takovýto
názor v rozporu s čl. 4 „Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské
bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvy o lidských právech
a biomedicíně“, podle nějž je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně
vědeckého výzkumu, nutno provádět v souladu s příslušnými profesními
povinnostmi a standardy.
Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky
rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 29. června 2006. Podle
ní nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť
dovolání napadá pouze skutková zjištění. Navrhuje proto, aby dovolání žalobců
bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se
tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Její předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237
odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé nebyl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel
jiný, a odvolacím soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné
jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu
tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když
dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/
a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v
případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné.
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným důvodem (§
242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou
tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané
souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě,
že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo
1591/2004). Tato situace však v dané věci nenastala, neboť důvodem dovolání
není právní otázka řešení střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesního) předpisu, ale vytýkány jsou nedostatky ve skutkových zjištěních.
Dovolání žalobců je zaměřeno prakticky výlučně na
tvrzené nedostatky týkající se skutkových závěrů, které na základě provedených
důkazů odvolací soud učinil. Fakticky tak vychází též z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jak však již bylo vyloženo, tento důvod se při
úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu, v souzené věci neuplatní.
Pokud dovolatelé vycházejí z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl
soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se
zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu
její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění.
Přesto, že dovolatelé výslovně namítají tento dovolací důvod
podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve své podstatě konkrétněji nespecifikují, čím by měl
být naplněn. Přitom je zřejmé, že pokud s přihlédnutím ke konkrétně
zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových
závěrů odvolacího soudu nebyly v tomto dovolacím řízení dány) soud druhého
stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 násl. o.z., učinil tak zákonu
odpovídajícím způsobem (který ostatně dovolání ani ve svém základu
nezpochybňuje, když jeho výtky směřují převážně proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu). Jako zásadní se proto jeví nezpochybnění úvahy odvolacího
soudu o tom, že žalobci nejsou aktivně legitimováni
k uplatnění nároku podle § 11násl. o.z. za zásah do zdraví Ing. J. P., resp.,
že není dána odpovědnost žalované za tvrzený zásah do jejich soukromí. Není
proto možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající
po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/
a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi prvním žalobcem a žalovanou je
za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b
odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3
o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle
§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996. Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
\"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a/ vyhlášky
činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv je-li požadována náhrada nemajetkové újmy 12.500,-
Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby,
bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce
žalované snížit o 50%, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací
soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 3.125,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny
za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.200,-
Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi druhou žalobkyní a žalovanou je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.
1,
§ 151 a § 150 o.s.ř., když bylo přihlédnuto k věku druhé žalobkyně i k
objektivně nastalé situaci v její rodině.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu