30 Cdo 1912/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. A.,
zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 C 18/2000,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna
2003, č.j. 1 Co 87/2002-103, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2003, č.j. 1 Co
87/2002-103, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. V ostatním se dovolání žalovaného odmítá s tím, že v této souvislosti nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2001, č.j. 32 C 18/2000-60,
zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zdržet se tvrzení o žalobci, že
od podnikatelů, podnikajících na území Městské části P., požaduje úplatky
(výrok I.). Zamítl dále žalobu, podle níž je žalovaný povinen zdržet se
oslovování žalobce výrazu \"zmetku\" (výrok II.). Současně též zamítl žalobu,
podle níž by žalovaný odvolal ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U n.\" své
tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,-
Kč jako úplatek (výrok III.). Dále žalovanému uložil povinnost omluvit se
žalobci doporučeným dopisem
za použití výrazu \"zmetek\". Zamítnuta byla žaloba na uložení povinnosti
žalovanému vytisknout na své náklady text omluvy ve výše zmíněném zpravodaji.
Zamítnuta byla také žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč. Soud rozhodl též o
náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Výrok, kterým soud zamítl požadavek, aby žalovaný byl uznán povinným písemně
odvolat tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku
100.000,- Kč jako úplatek, soud prvního stupně odůvodnil především tím, že
pokud žalovaný takto tvrdil veřejně na zasedání zastupitelstva tuto skutečnost,
pak toto jeho tvrzení není možno označit za nepravdivé. Z výpovědi svědka K.,
která nebyla v podstatě ani žalobcem zpochybňována, vzal soud za prokázané, že
žalobce skutečně opakovaně ve vztahu k žalovanému tento požadavek vyslovil, i
když nebylo a není zcela zřejmé, zda to myslel jako úplatek pro sebe, či pro
obec, kterou zastupuje jako místostarosta a zda by to vlastně byl úplatek v
pravém slova smyslu, či ve smyslu trestního zákona. I okolnosti, za kterých
žalovaný toto tvrzení vyslovil, soud prvého stupně považoval za přiměřené
okolnostem naprosto odpovídající situaci, s ohledem
na to, o čem a v jakém duchu se tehdy na zasedání jednalo.
Soud prvního stupně dále zvažoval i okolnosti za nichž žalovaný označil žalobce
jako \"zmetka\". Toto označení soud zhodnotil jako nepřiměřené a způsobilé
zasáhnout do osobní sféry žalobce. Zde proto soud dovodil, že je na místě
omluva žalovaného žalobci.
O odvolání obou účastníků proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 1 Co 87/2002-103, kterým napadené
rozhodnutí podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
\"o.s.ř.\") změnil
v odvoláním napadených výrocích ve věci samé tak, že žalovanému bylo uloženo
odvolat ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U n.\" své tvrzení o tom, že
žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek
se současným vymezením textu této omluvy. V zamítavém výroku týkajícím se
zdržovacího výroku a ve vyhovujícím výroku týkajícím se omluvy doporučeným
dopisem, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V zamítavém výroku o
náhradě nemajetkové újmy v penězích a ve výrocích o nákladech řízení byl tento
rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pokud byl takto změněn výrok týkající se požadavku na uveřejnění omluvy
ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U N.\", odvolací soud připomněl, že
důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobce požadoval od žalovaného úplatek ve
výši 100.000,- Kč, spočívalo na žalovaném. Odvolací soud uvedl, že po doplnění
dokazování opakovaným výslechem svědka F. K. dospěl k odlišnému skutkovému
závěru, než soud prvního stupně, že pravdivost předmětného tvrzení nebyla
prokázána, a že tak žalovaný neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud uvedl, že
tento skutkový závěr má oporu v doplňující výpovědi tohoto svědka, z jehož
výpovědi odvolací soud zjistil, že svědek byl minimálně dvakrát přítomen tomu,
kdy žalobce vůči žalovanému
v souvislosti s pozemkem, který užíval, v době, kdy mezi účastníky byly
přátelské vztahy, a kdy se i se svědkem často scházeli, uvedl: \"Dej 50.000,-
Kč nebo 100.000,- Kč a budeš mít pokoj\", přičemž se usmíval a aniž by řekl,
komu má peníze dát. Sám svědek, jak uvedl, to vnímal jako \"šprým\", poněvadž
žalobce zná jako \"hecíře\".
S ohledem k okolnostem, za nichž byl zmíněný výrok žalobce pronesen, je nutno
dovodit, že ze strany žalobce nešlo o vážně míněný požadavek na poskytnutí
úplatku. Podle odvolacího soudu o tom svědčí nejen výpověď tohoto svědka, ale i
to, že žalovaný na tento výrok žalobce bezprostředně nereagoval jako na
požadavek úplatku
a uvedl je až s odstupem času na třetím mimořádném zasedání Místního
zastupitelstva Městské části P. dne 18. srpna 1999. Toto nepravdivé tvrzení je
pak neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, když jeho difamující
povaha je objektivně způsobilá přivodit újmu na jeho osobnostních právech,
neboť se tak žalobci podsouvá nečestné jednání. To pak mohlo způsobit negativní
účinky z hlediska utváření názoru veřejnosti na žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. března 2003, přičemž
zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24. dubna 2003 včasné
dovolání směřující proti jeho měnícímu výroku a proti výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, jímž byla žalovanému uložena
povinnost omluvit se za užití výrazu \"zmetek\". Dovolatel uplatňuje dovolací
důvod, podle nějž napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, žalovaný
poukazuje na skutkové okolnosti případu a současně připomíná, že žalobce v
době, kdy vznesl zmiňovanou žádost o poskytnutí finanční částky, zastával
funkci místostarosty obce a měl tak z titulu této funkce možnost ovlivnit
průběh stavebního řízení (o něž žalovanému šlo), což také bylo žalovanému s
touto žádostí žalobce naznačeno. Žádost podobného charakteru pronesená ústy
místostarosty obce, jejíž stavební úřad neúměrně protahuje řízení týkající se
adresáta nabídky (o úplatek), nelze brát jako šprým, byť by byl žalobce
(místostarosta obce) sebevětší \"hecíř\". Žalovaný má zato, že jeho výrok se
zakládá na pravdě a jako takový nesnižuje občanskou čest žalobce a ani jinak
nezasahuje do jeho osobnostních práv. Časový odstup, s nímž byla skutečnost o
žádosti o úplatek žalovaným prezentována na veřejnosti, je podmíněna tím, že
když žalovaný žádosti žalobce nevyhověl, a průtahy ve stavebním řízení i nadále
pokračovaly, měl žalovaný všechny důvody pro závěr, že žádost o poskytnutí
100.000,- Kč k vyřešení zmíněných problémů, byla žalobcem pronesena naprosto
vážně.
Pokud se týče výš vymezeného výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu
prvního stupně, jedná se podle dovolatele o výrok po právní stránce zásadního
významu. V důsledku situace, jak ji soud skutkově zjistil, nedošlo podle
dovolatele použitím výrazu \"zmetek\" ve vztahu k žalobci k citelnému zásahu
takové intenzity, kterou by bylo vůbec možno kvalifikovat jako zásah do práva
na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen
\"o.z.\"). Žalovaný se domnívá, že
v daném případě nedošlo k naplnění skutkových předpokladů § 13 o.z., tedy
k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti ze strany žalovaného.
Veřejná jednání zastupitelstva Městské části P. byla často rušná až vyhrocená
a nezřídka padaly vulgární výrazy. Žalovaný vedl s žalobcem v souvislosti s
výkonem jeho funkce v místním zastupitelstvu dlouhodobé spory a žalovaný měl
řadu problémů
s výkonem svých podnikatelských a jiných aktivit v důsledku činnosti žalobce,
reprezentujícího výkon samosprávy a státní správy v uvedené městské části.
Žalovaný se cítil poškozen postupem žalobce při projednávání jeho žádosti o
stavební povolení. Šlo přitom o vzájemnou výměnu invektiv mezi oběma účastníky.
Dovolatel proto žádá, aby napadené výroky byly zrušeny a věc byla vrácena
odvolacímu soudu resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalobce nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti podaného dovolání je třeba rozlišit mezi
napadenými výroky, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
výrokem, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
U potvrzujících výroků je nutno uvážit, že v tomto případě proti nim není
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského
soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\").
Protože takto by přípustnost dovolání v této věci mohla být založena již pouze
jen ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak dovolací soud
neshledal, že by v posuzované věci k naplnění předpokladů tohoto ustanovení
došlo (odvolací soud standardním způsobem náležitě aplikoval ustanovení § 11
násl. občanského zákoníku, nedostal se zde do případných interpretačních obtíží
a neodchýlil se ani případně
od ustálené judikatury soudů vyšších stupňů; lze pak dodat, že řešení otázky,
zda
v daném případě uvedeným výrokem bylo zasaženo do osobnostní sféry žalobce je
zde především věcí příslušných skutkových zjištění), není proti uvedenému
výroku dovolání přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalovaného v této části
podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl. Rozhodnutí
o nákladech řízení vážící se k tomuto výroku je odůvodněno ustanovením § 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo v této části odmítnuto, avšak žalobci v
této souvislosti žádné náklady nevznikly.
Naproti tomu přípustnost dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí
vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V této části proto dovolací
soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu
s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze v této části považovat za správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen
přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
to i tehdy, pokud nebyly
v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak především takováto jiná vada řízení
v posuzované věci poznamenala v dotčeném výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám
nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst.
1 a 2 o.s.ř.).
V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně
správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv
správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213
odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě
rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta
první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst.
1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje
potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po
doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či
změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je
nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění,
která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je
zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§
213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat
podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní
skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení
důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám
opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho
rozsudek ze dne
17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je třeba zdůraznit, že
však ani případný nedostatek právně významných (pro správné rozhodnutí)
skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování
podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z
rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu
názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho
právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala
až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem - pokud
vyústí ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - totiž odvolací soud poruší
zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť účastníkům řízení
odepře možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě -
z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným
v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje
porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21
Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30,
ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30. prosince 2003 č.j. 30 Cdo
1198/2001 apod.)
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud
učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí
nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí
soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené
rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve věci dospěl ke zjištění, že
žalobce skutečně ve vztahu k žalovanému vyslovil opakovaně požadavek úplatku
100.000,- Kč. Ač se odvolací soud s tímto závěrem v podstatě ztotožnil, po
doplnění dokazování opakovaným výslechem svědka F. K., dospěl k závěru, že
žalobce jako známý \"hecíř\" uvedený výrok nepronesl vážně. Pokud tedy žalovaný
tvrdil, že žalobce po něm požadoval úplatek, zasáhl do jeho osobnostních práv.
Odvolací soud tak vzal v úvahu jím dovozenou skutečnost, ze které soud prvního
stupně při svém rozhodování nevycházel, a ani ji nepodrobil důkaznímu ověření.
Tím ovšem odvolací soud ve smyslu uvedeného výkladu zatížil své rozhodnutí
vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nadto ovšem soud prvního stupně na základě jím provedených důkazů, které
(s výjimkou výslechu svědka F. K. odvolací soud neopakoval) zcela odlišně
hodnotil okolnosti, za nichž žalobce výroky týkající se požadavku o vyplacení
částky 50.000,- Kč, resp. částky 100.000,- Kč pronesl, resp. pronášel. Lze
proto mít v zásadě zato, že odvolací soud přehodnotil tyto skutkové závěry,
aniž zcela důsledně opakoval soudem prvního stupně provedené důkazy.
Konečně se dále podle názoru dovolacího soudu nemůže bez dalšího uplatnit
názor, který podle odvolacího soudu podporuje jeho závěr o tom, že zmiňovaná
žádost (resp. zmiňované žádosti) žalobce o úplatek určená žalovanému, nebyla
míněna žalobcem vážně - totiž to, že žalobce adekvátně na tuto žádost
nereagoval bezprostředně poté, ale až s odstupem času. Nelze totiž skutečně
přehlédnout ani případný možný vliv plynutí času na formování názoru (což může
být hypoteticky ovlivněno právě např. vývojem okolností při vyřizování
konkrétní žádosti občana příslušným orgánem apod.) toho, kdo byl případně
jakoby i jen z žertu požádán o úplatek, zda se skutečně jednalo
o žert či nikoliv. Současně ale nelze v žádném případě přehlédnout ani to, že
je věcí každého uvážit, zda jím případně pronášený žert musí být také nutně
takto jako takový pochopen (nadto v případech, kdy tvrzeně \"žertující\"
dokonce zastává funkci, u níž nelze beze zbytku vyloučit možnost ovlivnit
vyřizování určité úřední věci konkrétních osob). Posouzení takovéto otázky, a
to zejména i ve vztahu k tomu, zda i osoba, jíž byl takovýto údajný žert
adresován, takovéto jednání, skutečně také jako nevážné chápala
a chápat mohla, je pak nepochybně odvislé od shromáždění odpovídajících
skutkových podkladů. S ohledem na požadavek právní jistoty pak v případě
pochybností
o charakteru posuzovaného jednání (t.j. zda bylo míněno vážně nebo zda se
jednalo pouze o žert) je třeba přičíst fakt této nejasnosti k tíži toho, kdo ji
svým jednáním způsobil (nikoliv tedy k tíži toho, kdo si měl takovéto jednání
vyložit z hlediska, zda bylo míněno vážně či nikoliv).
Pokud tedy odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že žalovaný zasáhl do
práva na ochranu osobnosti žalobce a rozhodnutí soudu prvního stupně v této
části změnil, odepřel tak především žalovanému možnost nechat správnost tohoto
závěru přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto v smyslu ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhá o.s.ř. k této vadě odvolacího řízení přihlédl, i když
nebyla v dovolacím řízení uplatněna.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé v předmětném
výroku Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v
této části zrušil včetně výroku o nákladech řízení a vrátil věc uvedenému soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno
jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu