30 Cdo 1929/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Ing. M. K., zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalovaným 1) VLTAVÍN leas, a.s., se
sídlem v Praze 6, Milady Horákové 121, identifikační číslo osoby 610 57 738,
2) ARGONAUT s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, U Smaltovny 19,
identifikační číslo osoby 639 95 786 (společnost zanikla bez právního nástupce
ke dni výmazu z obchodního rejstříku, tj. k 11. 5. 2011, 3) Ing. J. C., 4) I.
H., 5) Ing. P. P., 6) Ing. I. K., 7) Ing. I. V., žalovaní 1), 3) až 7)
zastoupeni JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C
56/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
října 2011, č.j. 30 Co 383/2011-301, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 3) až 7),
oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany
Neštické, advokátky se sídlem v Praze 2, Ječná 1.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č.j. 7 C 56/2003-249, zamítl žalobu, aby bylo
určeno, že „žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 453 o výměře 261 m2,
zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 472 m2, zahrada, zapsaných v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální
pracoviště Praha, na LV č. 677 pro katastrální území R., obec P.“ (výrok I.), a
dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1), 3), 4), 5), 6) a 7) (výrok II.),
ve vztahu k žalované 2) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto
rozsahu zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, totiž že žalobkyně
v době uzavření kupní smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji k tomuto úkonu
nečinila neschopnou a žalobkyně byla schopna posoudit následky svého jednání. Z
tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva není neplatná a
žalobkyně tak není vlastnicí předmětných pozemků, neboť je kupní smlouvou
prodala žalované 1) a tím se vlastnictví zbavila. Jelikož v odvolacím řízení
vyšlo najevo, že žalovaná 2) dne 11. května 2011 zanikla bez právního nástupce
výmazem z obchodního rejstříku, a to z důvodu likvidace společnosti, ztratila
tak způsobilost být účastníkem řízení a odvolací soud postupoval podle ust. §
211 a § 107 odst. 5 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované
2) zrušil a řízení (v tomto rozsahu) zastavil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, avšak
konkrétní otázku zásadního významu v dovolání neformuluje. Dovolatelka pouze
uvádí, že právní otázka byla posouzena jinak, než je rozhodována dovolacím
soudem, zejména pokud jde o neplatnost kupní a leasingové smlouvy, když podle
jejího názoru v řízení měly být použity závěry judikátu Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“) ve věci sp. zn. 28 Cdo 55/2004, který se
zabýval absolutní neplatností právního úkonu v důsledku obcházení zákona. Podle
dovolatelky bylo (z moci úřední) povinností soudu otázku absolutní neplatnosti
titulu řešit s ohledem na všechny možné aspekty. Samotná leasingová smlouva ze
dne 9. února 1996 je absolutně neplatná, neboť neobsahuje esenciální
náležitosti leasingové smlouvy a jedná se o tzv. smlouvu lichevní (kupní cena
by byla zaplacena více než 2,4 krát a tento nápadný nepoměr odkazuje na
obcházení zákona). Dále dovolatelka napadá znalecký posudek ústavu, který měl
být zpracován pouze v oboru psychiatrie, nikoli psychologie. Odkazuje také na
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo
4356/2008 uveřejněný pod č.
24/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
když odvolací soud nereflektoval, že leasingová smlouva neobsahuje esenciální
náležitosti, neboť z ní není patrná povaha splátek. Stejně tak ani kupní
smlouva ze dne 28. dubna 1997 nemá podle dovolatelky, základní náležitosti,
neboť neobsahuje doklady, kterými měla být ověřena totožnost účastníků a je
tedy v rozporu se zákonem. Dovolatelka napadá i řízení před soudem prvního
stupně, namítá, že z protokolů o jednání vyplývá, že soud při těchto jednáních
sdělil obsah uvedených listin, aniž by z protokolů bylo vůbec zřejmé, že těmito
listinami bylo provedeno dokazování. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil
a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení. Žalovaní 1), 3) až 7) ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uvedli, že pokud
dovolatelka napadá leasingovou smlouva, tak tato nebyla předmětem řízení. Dovolatelka vymezila v roce 1996 předmět řízení a domáhala se neplatnosti
kupní smlouvy, nikoli leasingové smlouvy. Proto tedy nemůže být leasingová
smlouva, o které neprobíhalo řízení, napadena dovoláním. Výtka, že soudy
neposuzovaly platnost leasingové smlouvy, tak není důvodná a kupní smlouva není
spotřebitelskou smlouvou. Závěrem žalovaní navrhli, aby dovolací soud podané
dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl nebo jej zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že
dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož
zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Předně je třeba zdůraznit, že pokud dovolatelka poukazovala na
procesní pochybení odvolacího soudu či na skutkové okolnosti případu,
nepřípustně tím uplatnila okolnosti představující dovolací důvody ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem dovolací soud při
posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže –
neboť je mu to výslovně prostřednictvím § 237 odst. 3 o. s. ř. zapovězeno –
přihlížet. Proto je v uvedeném směru dovolací argumentace dovolatelky zcela
bezcenná. Pokud se týká dalšího dovolatelkou výslovně označeného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
dovolatelka – jak plyne z obsahu jejího dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - ve
skutečnosti nebrojí proti závěru odvolacího soudu, který uzavřel, že předmětná
kupní smlouva není postižena (absolutní) neplatností ve smyslu § 38 odst. 2
obč. zák., nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že se „absolutní neplatností
(předmětných smluv) vůbec nezaobíral, a to už vůbec ne z titulu obcházení
zákona.“ Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním
napadeného rozsudku, odvolací soud se – s ohledem na uplatněný rozsah odvolání
– zabýval přezkumem napadeného prvoinstančního rozsudku z pohledu § 38 odst. 2
obč.
zák, své rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě (v intencích § 157 odst. 2
o. s. ř.) odůvodnil, takže pokud nyní dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu
soudu, že se z moci úřední nezabýval (absolutní) neplatností zmíněných smluv ve
vytýkaném rozsahu, je i v tomto případě třeba konstatovat nepřípustné uplatnění
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž – jak již
bylo shora připomenuto – při posuzování přípustnosti dovolání nelze přihlížet. Odhlédnuto od nedůvodně uplatněných dovolacích důvodů je třeba
závěrem uzavřít, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel
odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání vázán dovolací
soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu
závěru, jak byl velmi přesvědčivým způsobem vyložen v odůvodnění jeho písemného
vyhotovení rozsudku. V tomto směru dovolací soud nezaznamenal u odvolacího
soudu žádné právně kvalifikační pochybení ani odklon od judikatury Nejvyššího
soudu. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo než je podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b
odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní 1), 3) až 7) mají právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátkou
(vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb.,
§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle §
137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 8.160,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokátky,
která žalované 1), 3) až 7) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.