30 Cdo 1931/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci nezletilé: R. S. M., zastoupené Městskou částí P., dcery matky A.
L., zastoupené advokátem, a otce R. M., rozeného Č., narozeného
21. 8. 1972, Spolková republika Německo, nyní neznámého pobytu, zastoupeného
opatrovnicí, tajemnicí Obvodního soudu
pro Prahu 5, za účasti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v
Brně, Benešova 22, o navrácení dítěte, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn.
5 Nc 19/2003, o dovolání matky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. dubna 2004, č. j. 18 Co 575/2003 - 155, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4 2004, č. j. 18 Co 575/2003 - 155,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 5. 2003, č. j. 5 Nc 19/2003 -
75, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Otec nezletilé podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 prostřednictvím Úřadu
pro mezinárodněprávní ochranu dětí v B. návrh na navrácení dítěte podle § 176
odst. 1 o. s. ř. a čl. 12 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech
mezinárodních únosů dětí. Návrh odůvodnil zejména tím, že nezletilá spolu s
rodiči, kteří jsou manželé, žila v jejich společné domácnosti v M., odkud matka
s nezletilou odjela
na dovolenou do Prahy, kde zůstala s tím, že podává návrh na rozvod manželství.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, č. j. 5 Nc 19/2003 - 75,
„nařídil navrácení nezletilé R. S. M., nar. 16. 8. 2002, otci, matce uložil
povinnost předat nezletilou otci do 3 dnů od nabytí právní moci rozsudku“
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Vycházel
ze zjištění, že manželství rodičů nezletilé uzavřené v dubnu 2001 dosud trvá,
že
před narozením dítěte i po něm rodiče žili v M., vedli společnou domácnost,
přičemž matka vykonávala péči o dítě a otec zabezpečoval rodinu finančně. V
prosinci 2002 matka na základě dohody s otcem odjela i s nezletilou na návštěvu
k příbuzným
do P., odkud se měla vrátit v průběhu ledna 2003. Dne 17. 1. 2003 ovšem přijela
do Německa bez dcery s tím, že si hodlá vyzvednout nějaké věci z bytu, a
současně otce informovala o úmyslu podat návrh na rozvod manželství. V únoru
2003 se pak otec obrátil na Ústřední orgán v Německu ohledně únosu dcery, neboť
nesouhlasil s tím, aby dítě žilo v ČR, odkud se matka s nezletilou do společné
domácnosti rodičů již nevrátila. Soud prvního stupně dovodil, že matka
nezletilé tím, že se s dcerou přestěhovala do ČR bez souhlasu otce natrvalo,
naplnila zákonné znaky protiprávního zadržení nezletilé
ve smyslu čl. 1 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů
dětí (dále jen „Úmluvy“), pro jejíž aplikaci jsou dány i další podmínky, neboť
bylo porušeno právo péče o dítě, které měl otec k nezletilé v jejím obvyklém
bydlišti
v M. ve smyslu čl. 3 písm. a) Úmluvy, přičemž toto právo bylo ve smyslu čl. 3
písm. b) Úmluvy skutečně vykonáváno, neboť rodiče vedli společnou domácnost a
otec zajišťoval rodinu finančně. Nebyl-li otec o úmyslu matky zůstat v ČR
natrvalo informován a nebylo-li v řízení prokázáno, že se s pobytem nezletilé v
ČR smířil ani následně, nejsou splněny předpoklady uvedené v čl. 13 písm. a)
Úmluvy, pro něž soud není povinen nařídit navrácení dítěte. Námitku matky, že
otec nijak nezletilou nepostrádal a že nečinil žádné právní kroky, považoval
obvodní soud za nedůvodnou, neboť byla vyvrácena okolností, že se otec obrátil
na ústřední orgán v místě svého bydliště a tento návrh byl v březnu 2003
postoupen Ústřednímu orgánu ČR. Dále obvodní soud dovodil, že „navrácení
nezletilé do domácnosti (bydliště) otce, nenese
v sobě pro nezletilou nebezpečí duševní újmy nebo to pro ni nevyvolá
nesnesitelnou situaci [čl. 13 písm. a) Úmluvy], když nezletilá je dítě útlého
věku a do prosince 2002 byla v místě bydliště otce řádně zaopatřena“. S ohledem
na útlý věk nezletilé nebylo zohledňováno stanovisko jí samotné ve smyslu čl.
13 Úmluvy.
K odvolání matky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, č. j.
18 Co 575/2003 - 155, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se
nařizuje navrácení nezletilé otci do Spolkové republiky Německo, jinak jej
potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že je nutné návrhu
otce vyhovět. Shodně s ním dovodil, že má-li nezletilá státní občanství české i
německé, jsou dány podmínky pro aplikaci Úmluvy, neboť k protiprávnímu
přemístění dítěte (čl. 12 Úmluvy) ze Spolkové republiky Německo do České
republiky matkou bez souhlasu otce došlo již v době, kdy Úmluva vstoupila v
platnost (dnem 1. 3. 1998). Úkolem soudu prvního stupně tak bylo jen zkoumat,
zda existují důvody, pro něž soud není povinen nařídit navrácení dítěte (čl. 13
Úmluvy), a pokud tyto důvody - spočívající ve zjištění, že osoba, která měla
pečovat o dítě, ve skutečnosti tuto péči nevykonávala, s přemístěním dítěte
souhlasila nebo se s ním později smířila nebo je-li vážné nebezpečí, že návrat
by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné
situace - nebyly v daném případě shledány, jde o závěr správný. V řízení totiž
bylo prokázáno, že o dítě pečovali společně oba rodiče - každý podle svého
sociálního postavení a role
v rodině, tj. o dítě se starala matka, která byla v domácnosti, a otec rodinu
zabezpečoval finančně. Bez významu není ani skutečnost, že poté, co matka dítě
protiprávně přemístila, mu adekvátní kontakt s nezletilou neumožnila, a i když
s ním jednala
a předložila mu návrhy dohod, otec je neakceptoval s tím, že mu matka
znemožnila účast na výchově dítěte. Okolnost, že péče matky o nezletilou byla i
v odvolacím řízení shledána bez závad, nemůže ovlivnit právo otce domáhat se
plnění podle Úmluvy. Nelze proto než uzavřít, že návratem do obvyklého bydliště
nezletilé nehrozí nebezpečí vystavení dítěte fyzické či duševní újmě či
nesnesitelné situaci, přičemž „bude především na matce, aby situaci pochopila a
zejména rozumným a adekvátním přístupem k návratu dítěte přispěla k jeho
duševní pohodě a návrat mu tak usnadnila“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů
podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že je v rozporu s hmotným právem, neboť
opomíjí souhlas otce s přemístěním nezletilé daný matce při odjezdu do ČR [čl.
13 písm. a) Úmluvy], že nerespektuje čl. 13 písm. b) Úmluvy, když návrat by
dítě vystavil duševní újmě a dostal je do nesnesitelné situace, ani čl. 14
odst. 4 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle kterého občan nemůže
být nucen k opuštění své vlasti, a že o těchto otázkách odvolací soud rozhodl
rozdílně od právních závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 34/2003, a v nálezu Ústavního soudu ze dne
7. 12. 2000, sp. zn. IV. ÚS 376/2000. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje
dovolatelka v závěru soudů obou stupňů, že nebyly splněny podmínky uvedené v
čl. 13 písm. a) Úmluvy, neboť otec ve své účastnické výpovědi před soudem
prvního stupně připustil, že v hádce s matkou jí před jejím odjezdem do ČR
řekl: „ať se tedy vrátí
do toho svrabu“, z čehož vyplývá, že s jejím přestěhováním do ČR souhlasil, a
že porušily čl. 13 písm. b) Úmluvy, neboť rozhodly bez jakýchkoliv informací
týkajících se sociálního postavení dítěte v jeho obvyklém bydlišti (v M.).
Závěr o tom, že návratem nezletilé do SRN nehrozí nebezpečí vystavení dítěte
fyzické či duševní újmě či nesnesitelné situaci, tak soudy obou stupňů učinily,
aniž se touto otázkou jakkoliv blíže zabývaly, neboť neověřily prostřednictvím
příslušných německých orgánů situaci otce v jeho bydlišti ani nevyžádaly
informace českých orgánů sociálněprávní ochrany dítěte o poměrech nezletilé.
Podle dovolatelky je beze vší pochybnosti, že 20 měsíční holčička žijící
společně s matkou, která ji řádně vychovává a (s pomocí dalších osob)
i dostatečně hmotně zabezpečuje (viz zpráva OSPOD založená ve spise), je na
matku velmi silně citově vázána. Ačkoliv matka předkládala důkazy o
„nevhodnosti výlučné otcovské péče (viz prohlášení jejích rodičů, dopis
německých sousedů a další) svědčící
o dítěti hrozící nesnesitelné situaci pro případ jeho navrácení“, soudy obou
stupňů důkazy k prokázání těchto důvodů a dále důvodů uvedených v čl. 13 písm.
a) Úmluvy buď neprovedly nebo sice provedly, avšak nehodnotily, a svá
rozhodnutí ani řádně nezdůvodnily, čímž porušily ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.
Totéž platí i o nezájmu otce platit na nezletilou výživné a o styku s dcerou,
který mu matka opakovaně nabízela. Rovněž matkou navržené důkazy ke zjištění
charakteru otcovy pracovní činnosti a jeho zálib, jeho vazeb na nezletilou a
vztahů mezi členy jeho rodiny, která by v případě návratu dítěte otci pomáhala
zajišťovat péči o nezletilou, zůstaly zcela stranou pozornosti odvolacího
soudu, ačkoliv podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS
376/2000, odmítnutí provedení účastníkem navrhovaných důkazů, jež mohou vést ke
zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, je
porušením práva na spravedlivý proces. Naproti tomu na straně otce se soudy
spokojily jen s jeho tvrzeními nepodloženými žádnými důkazy. Dále dovolatelka
namítá, že soudy obou stupňů věc projednaly, aniž byla najisto postavena
otázka, „kdo je opatrovníkem nezletilé“ (zda Městská část P. či Úřad pro
mezinárodněprávní ochranu dětí
v B.), že fakticky v tomto řízení vystupovaly jako opatrovníci oba tyto orgány,
avšak žádný z nich nechránil účinně práva nezletilé. Z uvedených důvodů je
řízení před soudy obou stupňů postiženo vadami, které mohly mít na následek
nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dále dovolatelka vyslovuje názor, že v daném řízení bylo namístě
provést též psychodiagnostické posouzení dopadu návratu dítěte bez matky do
jiného výchovného prostředí, i když tento důkaz žádný z účastníků nenavrhl.
Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastnicí řízení, řádně zastoupenou
advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.
s. ř.
a nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust.
písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Matka nezletilé napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b)]. Protože přípustnost dovolání nelze vyloučit ust. §
237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se nejedná o věc upravenou zákonem o
rodině, nýbrž jde
o věc vyplývající z právní úpravy Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech
mezinárodních únosů dětí, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud aplikoval - mimo jiné - čl. 12 a 13 Úmluvy,
avšak ze znění čl. 13 nevycházel důsledně, neboť při hodnocení okolností
uvedených v tomto článku nepřihlédl k informacím týkajícím se sociálního
postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem
obvyklého bydliště dítěte (věta třetí tohoto článku). Vzhledem k tomu, že
rozhodnutí odvolacího soudu tak je v rozporu s články Úmluvy, představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soud ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze
závěru, že v daném případě nejsou dány důvody podle čl. 13 písm. a) a b)
Úmluvy, pro něž není soudní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení
dítěte.
Podle čl. 1 písm. a) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů
děti, uveřejněné pod č. 34/1998 Sb., která pro ČR vstoupila v platnost dnem 1.
3. 1998, předmětem této úmluvy je zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně
přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě.
Podle čl. 3 Úmluvy přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní,
jestliže a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo
kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu,
v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo
zadržením, b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně
vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo
nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu b) může
vyplývat zejména ze zákonů nebo soudního nebo správního rozhodnutí nebo z
dohody platné podle právního řádu daného státu.
Podle čl. 5 písm. a) Úmluvy pro účely této Úmluvy „právo péče o dítě“ zahrnuje
práva vztahující se k péči o osobu dítěte a zejména právo určit místo pobytu
dítěte.
Podle čl. 12 Úmluvy jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo
podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem
smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne
protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně
navrácení dítěte.
Podle čl. 13 Úmluvy bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní
nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže
osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže,
že
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve
skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo
souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo b) je vážné
nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak
dostal do nesnesitelné situace. Soudní nebo správní orgán může také odmítnout
nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo
věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet
k jeho stanoviskům. Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a
správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení
dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého
bydliště dítěte (věta třetí tohoto článku).
K aplikaci Úmluvy uvedl Ústavní soud v obdobné věci v nálezu ze dne
7. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000, že „jestliže je dětem obecně zaručena
ochrana nejen zákonná (§ 32 a násl. zák. č. 94/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), ale nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich
aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a
stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením;
z hlediska aplikace Úmluvy (jejího čl. 13) to znamená, že jak eliminující
důvody návratu dítěte do místa bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a
objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní
újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou
pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co nejúplněji byly ozřejměny také
všechny okolnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na skutečný postoj otce
nezletilé k jejímu současnému pobytu
v České republice“.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že
rodiče nezletilé, kteří jsou dosud manželé, žili ve společné domácnosti spolu s
nezletilou v M., kde se nezletilá narodila, a že matka s dítětem odjela v
prosinci 2002
na návštěvu k příbuzným do České republiky, kde s nezletilou zůstala s tím, že
hodlá podat návrh na rozvod manželství rodičů. V únoru 2003 se otec obrátil na
Ústřední orgán v Německu ohledně únosu dcery, neboť nesouhlasil s tím, aby dítě
žilo v ČR.
Odvolací soud tudíž správně vycházel z názoru, že na danou věc dopadá úprava
podle Úmluvy, neboť bylo porušeno právo péče otce o nezletilou, zejména právo
určit místo jejího pobytu (čl. 3 a 5 Úmluvy). S dalšími závěry odvolacího soudu
se však ztotožnit nelze, neboť nesprávně aplikoval čl. 13 Úmluvy.
Ač odvolací soud ve svém rozhodnutí (stejně jako soud prvního stupně) na znění
citovaného čl. 13 Úmluvy odkazuje, nevycházel z něj důsledně, neboť k tomu, aby
soud mohl zhodnotit, zda jsou dány okolnosti uvedené v článku 13 Úmluvy, které
matka
v řízení tvrdila a prokazovala, předpokládá poslední věta tohoto ustanovení, že
soudní nebo správní orgán musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního
postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem
obvyklého bydliště dítěte, tj. v daném případě M. ve Spolkové republice
Německo. Právě tímto čl. 13 Úmluvy sledují její smluvní státy, aby i v případě,
že již došlo
k protiprávnímu přemístění dítěte do jiného smluvního státu a bylo porušeno
právo péče o dítě, byla v maximální míře chráněna práva a oprávněné zájmy
nezletilého dítěte, přičemž tato zásada je vyjádřena i v druhé větě čl. 13
Úmluvy, podle kterého soudní nebo správní orgán může (také) odmítnout nařídit
návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a
stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet
k jeho stanoviskům. Pod termínem „sociální postavení dítěte“ ve smyslu čl. 13
věty třetí Úmluvy je přitom třeba rozumět celkové sociální poměry dítěte v
obvyklém bydlišti, tedy zejména to, které osoby (případně instituce), a jakým
způsobem zajišťují péči
o dítě, jeho výchovu a výživu, ale též to, jaké jsou vzájemné citové vztahy a
vazby těchto osob a dítěte, případně širší rodiny. Bez náležitého posouzení
těchto informací
ke zhodnocení okolností uvedených v čl. 13 písm. a) a b) Úmluvy (srov. též
citovaný nález Ústavního soudu) je právní posouzení věci odvolacím soudem o
návrhu otce
na navrácení nezletilé do jejího obvyklého bydliště neúplné a tudíž nesprávné.
S názorem odvolacího soudu, že „návratem do obvyklého bydliště nezletilé
nehrozí nebezpečí vystavení dítěte fyzické či duševní újmě či nesnesitelné
situaci“, nelze souhlasit, neboť okolnosti rozhodné pro posouzení věci z
hlediska čl. 13 Úmluvy, zejména písm. b) tohoto článku, dosud nebyly předmětem
náležitého dokazování. Ztotožnil-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního
stupně, že okolnosti uvedené
v čl. 13 písm. b) Úmluvy nejsou dány proto, že nezletilá je dítě útlého věku a
že
do prosince 2002 byla v místě bydliště otce řádně zaopatřena, přičemž právě s
ohledem na útlý věk nezletilé (20 měsíců) nebylo možno zohlednit stanovisko
nezletilé ve smyslu čl. 13 věty druhé Úmluvy, a uvedl-li dále, že „bude
především na matce, aby situaci pochopila a zejména rozumným a adekvátním
přístupem k návratu dítěte přispěla k jeho duševní pohodě a návrat mu tak
usnadnila“, je k tomu třeba dodat, že právě s ohledem na útlý věk nezletilé, o
kterou se v domácnosti jejích rodičů starala a osobní péči o ni vykonávala
především matka (otec zajišťoval rodinu finančně, jak bylo zjištěno), bylo
nutné zjistit veškeré rozhodné skutečnosti k tvrzení matky, že je zde vážné
nebezpečí, že návrat do obvyklého bydliště by tak malé dítě vystavil fyzické a
dušení újmě a i jinak dostal do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Úmluvy],
k němuž navrhovala v odvolacím řízení důkazy, stejně jako k tvrzení, že otec ve
skutečnosti nevykonával právo péče o dítě a že s přemístěním dítěte souhlasil
[čl. 13 písm. a) Úmluvy],
a při hodnocení okolností uvedených v tomto článku přihlédnout k informacím
týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo
jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte (věta třetí tohoto článku).
Přestože matka v těchto ohledech sice rozhodné okolnosti tvrdila, avšak k
jejich prokázání navrhovala důkazy až v odvolacím řízení, bylo již na soudu
prvního stupně, aby jí o povinnosti důkazní náležitě poučil (§ 118a odst. 3 o.
s. ř.), což v daném případě - jak z obsahu spisu vyplývá - neučinil, a pro
odvolací soud proto nepřicházel v úvahu jiný postup, než kasace rozhodnutí
soudu prvního stupně, na němž bylo, aby případně provedl i další důkazy
účastníky nenavržené (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), např. psychodiagnostické
posouzení dopadu návratu dítěte bez matky do výchovného prostředí otce, jak
matka uvádí
v dovolání.
Námitku matky, že nezletilá byla v daném řízení o návrhu otce zastoupena dvěma
opatrovníky, nepovažuje dovolací soud za důvodnou, neboť z obsahu spisu
vyplývá, že opatrovníkem nezletilé pro toto řízení byla podle 37 odst. 2 zákona
o rodině ustanovena Městská část Praha 13 (srov. usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 24. 4. 2003, č. j. 5 Nc 19/2003 - 34, a usnesení Městského soudu
v Praze ze dne
20. 1. 2004, č. j. 18 Co 574/2003 - 137).
K matkou tvrzeným skutečnostem uvedeným v jejích podáních ze dne
2. 3. 2005, ze dne 4. 1. 2006 a ze dne 8. 9. 2006, že otec se v současné době
nezdržuje
v M., ale žije s jinou ženou v cizině (pravděpodobně na Ukrajině), že na něj
byl státním zastupitelstvím M. vydán pod č. j. 254 Js 229869/04 zatykač
pro počítačový podvod a že Obvodním státním zastupitelstvím pro P. byl udělen
souhlas s jeho zadržením podle § 76 trestního řádu, dovolací soud při svém
rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o nové skutečnosti, která nebyly
tvrzeny před soudem prvního stupně a které v dovolacím řízení uplatnit nelze (§
241a odst. 4 o. s. ř.), vzhledem k tomu, že účelem dovolacího řízení je
přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že řízení mu předcházející je postiženo vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř.]. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném
výroku
a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem
o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí
soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b a odst.
3 věta
za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu